ECLI:CZ:US:2020:4.US.1312.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1312/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem kanceláře Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti vyrozumění o závěrech provedeného dohledu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. března 2020 č. j. 2 NZT 26/2018-280, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. prosince 2019 č. j. VZV 34/2018-2675, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění, konkrétně vyrozumění o závěrech provedeného dohledu Nejvyššího státního zastupitelství a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"). Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených vyrozumění a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel byl dne 18. 11. 2019 zadržen vedlejší účastnicí podle §75 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") . Dále byl vedlejší účastnicí prostřednictvím výzvy ze dne 27. 11. 2019 č.j. NCOZ-4519-2229/TČ-2016-412201-H vyzván podle §78 odst. 1 trestního řádu k vydání věcí ve lhůtě do 29. 11. 2019. Výzva k vydání věci ani zadržení nejsou ústavní stížností napadeny.
3. Dne 13. 12. 2019 podal stěžovatel ve věci svého zadržení k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "zákon o státním zastupitelství"). Nejvyšší státní zastupitelství podnět posoudilo jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu, k jehož vyřízení je příslušný státní zástupce vrchního státního zastupitelství a podnět mu postoupilo.
4. Dne 17. 12. 2019 podal stěžovatel k výzvě k vydání věci vrchnímu státnímu zastupitelství žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu.
5. Vrchní státní zastupitelství stěžovatele o vyřízení jeho podnětu ze dne 13. 12. 2019, stejně tak jako o jeho žádosti o přezkoumání postupu podané dne 17. 12. 2019, informovalo ústavní stížností napadeným vyrozuměním. Ve vyrozumění se uvádí, že po přezkoumání spisových materiálů dospěl státní zástupce k závěru, že vedlejší účastnice nepochybila, a to ani u výzvy k vydání věci, ani u zadržení. Podle státního zástupce vrchního státního zastupitelství nebyla vedlejší účastnice povinna výzvu k vydání věci odůvodňovat. Dále státní zástupce uvedl, že vedlejší účastnice zohlednila §78 odst. 3 trestního řádu, podle něhož nelze nikoho nutit vydat materiály, které mohou být použity jako důkaz proti němu. Co se týče zadržení státní zástupce vrchního státního zastupitelství, konstatoval, že vedlejší účastnice shledala v případě stěžovatele důvody vazby podle §67 písm. b) trestního řádu, tedy aby stěžovatel nemohl manipulovat či odstranit důkazní prostředky a věci důležité pro trestní řízení. Dále státní zástupce vrchního státního zastupitelství uvádí, že stěžovatel byl propuštěn před uplynutím 48 hodinové lhůty.
6. Stěžovatel se dále obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství s podnětem k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství podle §12d zákona o státním zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství v ústavní stížností napadeném vyrozumění o závěrech provedeného dohledu uvedlo, že považuje postup vrchního státního zastupitelství za správný, adekvátní a zákonný.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že vyrozuměním vrchního státního zastupitelství a vyrozuměním o závěrech provedeného dohledu Nejvyššího státního zastupitelství byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že orgány veřejné moci neoprávněně zasáhly do jeho práva na soudní ochranu, či ochrany poskytované jiným orgánem veřejné moci, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel namítá zásah do práva na ochranu osobní svobody v rámci trestního řízení zaručeného čl. 8 odst. 3 Listiny.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho zadržení podle §75 odst. 1 trestního řádu, jakož i výzva k vydání věci podle §78 odst. 1 trestního řádu, byly nezákonné a protiústavní. Stěžovatel je také přesvědčen, že orgány, u nichž uplatnil opravné prostředky, se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a stěžovatelem namítané vady nenapravily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že k jeho zadržení neexistovaly žádné konkrétní důvody, a to včetně toho, že to nebyl naléhavý případ, což jej vede k závěru, že bylo realizováno v rozporu s trestním řádem. Stěžovatel se tak domnívá, že vedlejší účastnice si jeho zadržením pouze ulehčila průběh trestního řízení, což považuje za nepřípustné. Stěžovatel také usuzuje, že nemohl být zadržen za účelem přezkoumání důvodů vazby, protože žádný z vazebních důvodů nemohl nastat.
9. Vyrozumění státního zástupce vrchního státního zastupitelství postrádá podle stěžovatele odůvodnění a pouze opakuje odkazy na protokoly, bez vlastního hodnocení. Tento zásah do základních práv a svobod pak nenapravilo, podle názoru stěžovatele, ani Nejvyšší státní zastupitelství a jeho dohled stěžovatel nepovažuje za řádně provedený.
10. Stěžovatel dále namítá, že výzva k vydání věci je neurčitá, neodůvodněná a nezákonná, a to včetně toho, že byla nesrozumitelná a stěžovatel měl věci (dokumenty) vydat v nepřiměřeně krátké (dva dny) lhůtě, a to včetně doby, po kterou probíhal jeho výslech, aniž by pro to vedlejší účastnice uvedla jakýkoli důvod. Stěžovatel dále uvádí, že vedlejší účastnice nevyužila jiné prostředky, které měla pro vydání listin k dispozici, a které by představovaly menší zásah do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že s ohledem na zákaz principu sebeobviňování neměl povinnost požadované dokumenty vydat. Ani tyto kroky nebyly orgány dohledu podle názoru stěžovatele nijak reflektovány, natož napraveny.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti navrhuje zrušení vyrozumění vrchního státního zastupitelství a vyrozumění o závěrech provedeného dohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Svou ústavní stížnost však stěžovatel vede proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, a proto podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu nemůže být výsledkem případného vyhovění zrušení vyrozumění. Ústavní stížností stěžovatel nesměřuje proti samotnému zadržení, ani proti výzvě k vydání věci.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu či povahy jiných zásahů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené vyrozumění vrchního státního zastupitelství a vyrozumění o závěrech provedeného dohledu Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá ani pravomoc působit jako další přezkumná instance nejen jejich rozhodnutí, ale i rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, případně věcně svým šetřením nahrazovat dohled a dozor vykonávaný jinými orgány veřejné moci. Nemá pravomoc jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním, případně jinak hodnotit jimi provedené důkazy. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu jiných zásahů veřejné moci z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat aplikací podústavního práva, a meritorně hodnotit akty vedlejší účastnice, proti kterým však petit ústavní stížnosti nesměřuje.
15. Vyrozumění vrchního státního zastupitelství a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství o závěrech provedeného dohledu rekapitulují všechny skutečnosti, které vedly k jejich závěru. Nelze proto uvažovat o jejich nepřezkoumatelnosti. Jak vrchní státní zastupitelství, tak Nejvyšší státní zastupitelství popsala, proč považují napadená rozhodnutí vedlejší účastnice za správná a v souladu se zákonem. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že postup obou orgánů veřejné moci je v rozporu s jeho základními právy a svobodami, zejména s právem na ochranu poskytovanou jiným orgánem veřejné moci.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu