ECLI:CZ:US:2020:4.US.1322.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1322/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Mareše, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2019 č. j. KSBR 30 INS 7738/2012, 1 VSOL 598/2019-B-53 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2019 č. j. KSBR 30 INS 7738/2012-B-46, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Viktora Belloviče a 2) Marie Bellovičové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 8. 2019 č. j. KSBR 30 INS 7738/2012-B-46 byla stěžovateli (dále též jen "insolvenční správce") podle §81 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč. Krajský soud shledal závažné porušení povinností stěžovatele jako insolvenčního správce v tom, že od září 2017, kdy uplynula lhůta pěti let trvání oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, byl povinen podat Zprávu o splnění oddlužení, což přes opakovanou výzvu nesplnil. Svou povinnost nesplnil, protože zajištěný věřitel dal pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění až dne 23. 11. 2017, kdy již zpeněžování zajištěného majetku nebylo možné. To mělo dopad i na dlužníky, kteří jsou 23 měsíců po uplynutí lhůt pro plnění podle splátkového kalendáře nadále evidováni jako dlužníci v aktivně probíhajícím insolvenčním řízení, proto jim nepočala běžet lhůta podle §425 odst. 1 insolvenčního zákona pro vyškrtnutí ze seznamu dlužníků.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 10. 2019 č. j. KSBR 30 INS 7738/2012, 1 VSOL 598/2019-B-53 bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že stěžovateli se ukládá pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel po uplynutí zákonné doby trvání oddlužení splátkovým kalendářem nepředložil krajskému soudu Zprávu o splnění oddlužení na požadovaném formuláři a hrubým způsobem tím porušil jednu z nejdůležitějších povinností správce v oddlužení. Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu, že toto porušení má navíc pro dlužníky velmi nepříznivý dopad, když se jim téměř o dva roky prodloužila lhůta pro vyškrtnutí ze seznamu dlužníků podle §425 insolvenčního zákona, čímž insolvenční správce postupoval v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení podle §5 písm. a) insolvenčního zákona. Neodborně si insolvenční správce počínal i vůči zajištěnému věřiteli, kterého měl poučit, že po skončení oddlužení se již nemůže domáhat v insolvenčním řízení zpeněžení zajištěného majetku dlužníka, bez ohledu na skutečnost, zda to bude pro dlužníka výhodnější. Vrchní soud nicméně zohlednil námitku stěžovatele, že měl za to, že jeho postup soud považoval za správný, když jej dvakrát po uplynutí zákonné doby trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře vyzval k předložení zprávy o průběhu řízení a rovněž zohlednil, že Zprávu o splnění oddlužení krajskému soudu doručil před tím, než mu byla pořádková pokuta uložena. Vrchní soud přihlédl rovněž k tomu, že v tomto řízení šlo o první pořádkové opatření vůči tomuto správci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesením vrchního soudu došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu, neboť vrchní soud nekriticky přejal argumentaci z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 NSČR 12/2013 uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, aniž by zvážil konkrétní okolnosti tohoto případu, zejména skutečnost, že lhůta pěti let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou, nejzazší, pouze ve vztahu ke splátkovému kalendáři. Stěžovatel poukazuje na to, že vrchní soud nesprávně interpretoval §406 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, neboť v daném případě nešlo o lhůtu konečnou pro zpeněžování ve prospěch zajištěného věřitele, ale pouze ve vztahu ke splátkovému kalendáři. Jiný výklad podle stěžovatele není možný, neboť insolvenční správce musí dané řízení řádně ukončit.
5. Podle stěžovatele je absurdní klást mu za vinu, že jeho zaviněním byli dlužníci 23 měsíců po skončení splátkového kalendáře vedeni v insolvenčním rejstříku jako dlužníci. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatel se soudem komunikoval, k žádné nečinnosti nebo ignorování výzev soudu nedošlo a Zpráva o splnění oddlužení byla podána až za situace, kdy se soud vyjádřil k relevantním skutečnostem. Navíc krajský soud retroaktivně stěžovateli vytýká skutečnosti, jež nevznesl ani nerozporoval v průběhu insolvenčního řízení, naopak se choval v souladu s nimi. Uvedené tvrzení podporuje i skutečnost, že stěžovatel byl vyzýván naposledy dne 15. 3. 2019 k podání Zprávy o stavu řízení, nikoliv Zprávy o splnění oddlužení, z toho stěžovatel usuzoval, že soud posuzuje jeho postup za racionální a schválený. Stěžovatel shrnuje, že informoval krajský soud o průběhu insolvenčního řízení a jednal na základě pokynů zajištěného věřitele.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že mu vrchní soud vytýkal, že nepoučil zajištěného věřitele, ačkoli to soud považoval za jeho povinnost. Vzhledem ke znění §293 insolvenčního zákona je nepochybné, že zákon takovou povinnost insolvenčnímu správci neukládá. Z §293 insolvenčního zákona vyplývá, že povinnost poučovat zajištěného věřitele insolvenční správce nemá a vrchní soud si takto sám dotvářel právo nad rámec zákonného omezení. Tímto jednáním došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neboť došlo k uložení povinnosti zcela bez zákonné opory.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Z obsahu ústavní stížnosti je však zjevné, že stěžovatelova argumentace směřující proti uložení pořádkové pokuty postrádá jakoukoliv věcnou a logicky navazující ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel svou argumentací pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva tak staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje ani základní východisko obecných soudů, totiž že Zprávu o splnění oddlužení předložil opožděně. Svými námitkami brojí především proti samotnému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení jeho základních práv (srov. usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3425/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
12. Podstatnou je rovněž skutečnost, že se s přihlédnutím k výši uložené pokuty šlo o tzv. bagatelní záležitost. U bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případě extrémního vybočení ze standardů rozhodných pro postup v řízení a pro řešení věci, k němuž však v nyní projednávané věci nedošlo (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 129/19).
13. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud totiž přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do právní sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy šlo o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona. Jejich postup byl v jejich rozhodnutích řádně odůvodněn. Podrobně rozvedly, v čem shledaly porušení povinností plynoucích z postavení insolvenčního správce, přičemž opakovanými výzvami daly stěžovateli dostatečný prostor, aby se uložení pořádkové pokuty vyhnul. Argumentaci soudů považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu