ECLI:CZ:US:2020:4.US.1341.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1341/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 1707/2019-303, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 28 Co 327/2018-251 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. července 2018 č. j. 15 C 92/2016-205, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť tvrdí, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 7. 2018 č. j. 15 C 92/2016-205 zastavil řízení o žalobě co do částky 84 683 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), odmítl žalobu co do částky 5 970,20 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení za den 24. 3. 2016 z částky 640 909 Kč (III. výrok), zamítl žalobu co do částek 50 256 Kč a 500 000 Kč s úrokem z prodlení (IV. výrok), rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 688 788 Kč s úrokem z prodlení (V. výrok) a o nákladech řízení (VI. a VII. výrok). Před obvodním soudem se stěžovatel domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Proti stěžovateli bylo dne 6. 3. 2014 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu [§209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník], dne 22. 4. 2015 nabylo právní moci rozhodnutí soudu, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem. Řízení o žalobě ohledně částky 84 683 Kč bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí učiněném poté, co vedlejší účastnice uhradila stěžovateli náklady, jež vynaložil na obhajobu v trestním řízení. U náhrady nákladů obhajoby nebyla žaloba vzata zpět ohledně částky 5 970,20 Kč. Obvodnímu soudu nebylo zřejmé, za jaké úkony tuto částku stěžovatel požaduje, což ani přes výzvu soudu nespecifikoval. Obvodní soud proto žalobu co do této částky odmítl. Dále shledal, že stěžovatel má nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 688 788 Kč. V důsledku trestního stíhání se totiž u stěžovatele rozvinula posttraumatická stresová porucha. Znalec zjistil, že stěžovatel má nepříjemné trýznivé prožitky, při připomenutí trestního stíhání je v napětí, má sníženou frustrační toleranci, má poruchu pozornosti a paměti, pokleslou psychickou výkonnost, poruchy spánku, nepříjemné sny, poklesla u něj sexuální apetence a je omezen v běžných aktivitách. Obvodní soud zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal bolestného (50 256 Kč), neboť podle znalce takový zásah v důsledku trestního stíhání stěžovatel neutrpěl. Jako neoprávněný soud vyhodnotil požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, k níž stěžovatel tvrdil, že trestní stíhání mělo negativní vliv na jeho rodinný život, pověst, dobré jméno, přátelské vztahy a vztahy v zaměstnání. Všech zmíněných složek stěžovatelova života se týkala již náhrada za ztížení společenského uplatnění, nebylo tak namístě podle obvodního soudu zdvojovat jejich náhradu ještě prostřednictvím náhrady nemajetkové újmy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2018 č. j. 28 Co 327/2018-251 potvrdil rozsudek obvodního soudu o částečném odmítnutí žaloby a o jejím částečném zamítnutí. Nákladové výroky změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále, že stěžovatel je povinen zaplatit státu 3 651 Kč. Městský soud shledal, že obvodní soud postupoval správně, když žalobu odmítl ohledně částky 5 970,20 Kč, neboť stěžovatel ani přes výzvu nedoplnil, k jakým úkonům se žalobní požadavek upíná. K uplatněnému nároku na bolestné ve výši 50 256 Kč městský soud podle §118a 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatele vyzval, aby popsal, v čem spočívala bolest, kterou chce samostatně nahradit vedle již znalcem popsané a ohodnocené újmy na zdraví, kdy začala a kdy skončila. Stěžovatel jen zopakoval skutečnosti uvedené v odvolání a jeho doplněních. Městský soud uvedl, že znalec posoudil i stres, diskomfort a jiné obtíže spojené s utrpěnou újmou a všechny je zohlednil při sestavení bodového hodnocení náhrady nemajetkové újmy na zdraví a ztížení společenského uplatnění. Další požadavek na náhradu za bolest přes výzvu stěžovatel ani skutkově nevymezil, zamítavé rozhodnutí obvodního soudu bylo proto v daném ohledu věcně správné. K nemajetkové újmě městský soud za důkazně nepodložené označil stěžovatelovo tvrzení, že v očích veřejnosti, potenciálních zaměstnavatelů či obchodních partnerů bude mít nálepku "nedůvěryhodného". Stěžovatel totiž ani k výzvě podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nespecifikoval, jak mu bylo znemožněno uzavírat obchody se zákazníky, kdy a jaké se objevily problémy u obchodních partnerů, jak byl poškozen u veřejnosti. Vedlejší účastnice se stěžovateli za trestní stíhání omluvila a městský soud neshledal, že by se mu mělo dostat ještě další peněžité satisfakce. Městský soud tudíž označil za věcně správné rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí nároku na zaplacení 500 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy.
4. Proti rozsudku městského soudu podali dovolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice. Obě dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 1707/2019-303. Uvedl, že z rozsudku městského soudu neplyne stěžovatelem tvrzený závěr, že by tento soud posoudil náhradu újmy ve formě bolestného a za ztížení společenského uplatnění jako jeden nárok. Z jeho rozhodnutí totiž plyne opak. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůraznil, že §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zavádí povinnost k náhradě tří samostatných nároků, jimiž jsou 1) náhrada vytrpěné bolesti, 2) náhrada další nemajetkové újmy a 3) náhrada za ztížení společenského uplatnění. Podle stěžovatele obecné soudy zjištěné poruchy jeho zdraví nesprávně vyhodnotily, když uvedly, že náhrada za ztížení společenského uplatnění v sobě zahrnuje i náhradu zásahů uplatňovaných v rovině bolestného. Jde o samostatné nároky a není možné, aby je soudy sloučily do jednoho. Soudy se opřely o závěr znalce, že v rovině bolestného nárok na náhradu nevznikl. Stěžovatel namítl, že se soudy neměly spokojit pouze s odmítavým stanoviskem znalce, ale měly jeho stanovisko vyhodnotit s ohledem na právní úpravu, judikaturu a předložené důkazy.
6. Stěžovatel začal v době trestního stíhání vykonávat podnikatelskou činnost v odvětví, v němž byl stíhán pro zločin podvodu, což mu znemožňovalo uzavírat obchody se zákazníky a vytvářelo problémy s obchodními partnery. Trestní stíhání zasáhlo jeho vztahy s přáteli a rodinou, neboť jej lidé z jeho okolí viděli v pozici obviněného z trestného činu a přestali s ním komunikovat. Sám stěžovatel se vyhýbal přátelům i rodině, protože se obával jejich reakce. Tato újma měla být podle jeho názoru odškodněna náhradou další nemajetkové újmy. Obvodní soud a městský soud však nesprávně spojily posuzování nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a nároku na náhradu další nemajetkové újmy. Za ztížení společenského uplatnění je nutno brát problémy ovlivňující budoucí život stěžovatele, což je podle jeho názoru kategorie odlišná od popsaných zásahů v osobní a pracovní sféře.
7. Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, který neshledal, že by se z hlediska obecné slušnosti mělo stěžovateli dostat další peněžité satisfakce. V §2958 občanského zákoníku je stanoven požadavek plného vyvážení vytrpěné bolesti. Výklad pojmu obecné slušnosti odvolacím soudem se pak vymyká smyslu a účelu dané normy.
8. Dále stěžovatel namítl, že městský soud při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl k zákonné úpravě a judikatuře Ústavního soudu. Podle §142 odst. 3 o. s. ř. lze účastníkovi řízení, i když měl ve věci jen částečný úspěch, přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Zmíněné ustanovení je namístě v případech náhrady nemajetkové újmy, kdy poškozený často výši škody jen odhaduje a úspěch ve věci závisí na znaleckém posudku nebo úvaze soudu.
9. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel označil za překvapivé, neboť soud se zabýval dovoláním jen v rovině přípustnosti a blíže se jeho dovolacími námitkami nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
12. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 (č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že nárok na náhradu újmy na zdraví podle §2958 občanského zákoníku tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají.
13. Ke stěžovatelově námitce, že obvodní soud a městský soud podle jeho názoru nesprávně spojily posouzení nároku na náhradu za bolest, nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za další nemajetkovou újmu, Ústavní soud konstatuje, že otázka, zda je v §2958 občanského zákoníku zakotven jediný nárok skládající se z více složek, nebo více samostatných nároků je otázkou výkladu podústavního práva, jejíž řešení přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. To samé platí i pro navazující hodnocení, jaké je rozhraničení mezi nárokem na náhradu za bolest, nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění a nárokem na náhradu další nemajetkové újmy za situace, kdy obecná justice dospěla k závěru, že jde o samostatné nároky
(srov. bod 12.).
14. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil pouze na to, zda se obecné soudy u všech stěžovatelem tvrzených nepříznivých důsledků zmíněných v ústavní stížnosti, které dle stěžovatelových tvrzení vyvolalo vedení trestního stíhání proti jeho osobě, zabývaly tím, zda je dán nárok na odškodnění, a byl-li dán, zda jej zohlednily při určení výše odškodnění. Zmíněnými nepříznivými důsledky Ústavní soud míní jednotlivá konkrétní tvrzení o dílčích dopadech do sféry stěžovatele (vznik posttraumatické stresové poruchy, zásah do pracovní sféry spočívající v tom, že potenciální zaměstnavatelé a obchodní partneři vnímali jako nedůvěryhodného, negativní vliv na přátelské a rodinné vztahy atd.). Z ústavního hlediska není podstatné, pod který z nároků v §2958 občanského zákoníku tyto tvrzené důsledky soudy zařadily a v jehož rámci pak za něj přiznaly náhradu. Pro Ústavní soud je rozhodné toliko to, zda se každým důsledkem, byl-li konkrétně tvrzen, zabývaly a zda poskytly racionální odůvodnění toho, jak byl zohledněn v přiznaném odškodnění, nebo proč zohledněn nebyl.
15. Stěžovatel k tvrzenému nároku na náhradu vyvažující vytrpěné bolesti zdůraznil, že v důsledku trestního stíhání trpí posttraumatickou stresovou poruchou, měl a má nepříjemné prožitky, má subdepresivní forii, trpí neustálým napětím, má sníženou frustrační toleranci, trpí flashbacky (nepříjemným opětovným prožíváním událostí), poruchou pozornosti, paměti i spánku a trpí nepříjemnými sny. Znalec na všechny tyto nepříznivé důsledky ve svém posudku poukázal a zabýval se po skutkové stránce dopady do ztížení společenského uplatnění stěžovatele. Jak již Ústavní soud výše uvedl, rozhraničením mezi jednotlivými nároky v §2958 občanského zákoníku není upraveno ústavními předpisy. V posuzované věci není proto dán podklad pro to, aby Ústavní soud zasahoval do závěru soudů, které si mimo jiné prostřednictvím skutkových zjištění znalce mohly učinit obrázek o charakteru a závažnosti zmíněných důsledků a které naznaly, že peněžní náhrada vyčíslená v rámci ztížení společenského uplatnění adekvátně odráží jejich charakter.
16. Tvrzeným následkem spočívajícím v tom, že se se stěžovatelem přestali stýkat jeho přátelé a členové rodiny, se městský soud zabýval. Shledal (v bodě 23. svého rozsudku), že z provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by stěžovatelovi rodinní příslušníci a přátelé se stěžovatelem přestali komunikovat. Ústavní soud nemá důvod do takového hodnocení provedených důkazů vstupovat. V řízení byly vyslechnuti dva svědci. První z nich (Ing. Mareš) uvedl, že se stěžovatelem i po zahájení trestního stíhání udržoval kontakt a že nemá informace, jak na trestní stíhání reagovali ostatní stěžovatelovi přátelé (protokol o jednání ze dne 30. 6. 2016, č. l. 82 a násl.). Druhý svědek (bratr stěžovatele) vypověděl, že neví, zda v důsledku trestního stíhání stěžovatel ztratil nějaké přátele (protokol z téhož jednání). Prostor pro zásah Ústavního soudu do utváření skutkových zjištění je dán jen v případě excesu obecných soudů projevujících se v podobě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)], což v posuzované věci nenastalo. Svědci nevěděli, zda stěžovatel ztratil v důsledku trestního stíhání přátele, závěr, že jejich ztráta v rámci dokazování nevyšla najevo, Ústavní soud považuje za racionální odůvodnění reagující na provedené dokazování. Okolnost, že se sám stěžovatel vyhýbal kontaktu se svými přáteli, byla dle městského soudu zohledněna při odškodnění jeho újmy na zdraví. K tomu Ústavní soud poznamenává, že součástí úvah při stanovení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 688 788 Kč bylo podle posudku znalce i omezení v mezilidských jednáních a vztazích (konkrétně mimo jiné v oblasti základního mezilidského jednání, složitých mezilidských jednání a v oblasti formálních společenských vztahů).
17. K námitce o zásahu do stěžovatelovy pracovní sféry městský soud uvedl, že stěžovatel neunesl ani břemeno tvrzení. Podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stěžovatele městský soud vyzval, aby doplnil svá skutková tvrzení o tom, jak mu bylo znemožněno uzavírat obchody, kdy a jaké se projevovaly problémy obchodních partnerů, kdy a jak konkrétně byl stěžovatel poškozen trestním stíháním na veřejnosti, u potenciálních zaměstnavatelů a obchodních partnerů, z jakých skutečností dovozuje, že má již doživotně nálepku "nedůvěryhodného", a aby navrhl důkazy potřebné k prokázání sporných skutečností. Z ústavního hlediska nelze mít proti postupu a hodnocení městského soudu výhrady. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že stěžovatel neuvedl dostatečně konkrétní tvrzení k tomu, jak jej mělo trestní stíhání zasáhnout v pracovní sféře. Ještě před výzvou podle §118a o. s. ř. proběhl výslech výše zmíněných svědků. První svědek uvedl, že nemá detailní informace, nicméně sdělil, že po profesní stránce měl stěžovatel obecně problémy u dalších stran (č. l. 82 verte). Stěžovatelův bratr k profesní stránce zaznamenal, že došlo k pomlouvání stěžovatele z důvodu vedení trestního stíhání a že hodně "kšeftů" stěžovatel pro trestní stíhání ztratil. Z ústavního hlediska není prostor zasahovat do závěru městského soudu, že takové svědecké výpovědi byly ohledně dopadu do stěžovatelovy pracovní sféry neurčité a že by bylo nezbytné dopady do této sféry konkretizovat a prokázat pro přiznání dalšího nároku nad přiznanou částku 688 788 Kč (v níž byly zohledněny dopady do stěžovatelova života mimo jiné ve vzdělávání, získání a udržení zaměstnání, ekonomické soběstačnosti a dalších). To městský soud stěžovateli umožnil skrze výzvu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Zcela namístě bylo hodnocení městského soudu, že ve své reakci stěžovatel výzvě nevyhověl a nepředestřel skutková tvrzení v potřebné míře konkrétnosti. Jeho reakce totiž spočívala pouze v zopakování toho, co již v řízení zaznělo, což však k vyhovění výzvě nestačilo. K žádnému porušení stěžovatelových základních práv a svobod tak nemohlo dojít závěrem městského soudu (v bodě 25. jeho rozsudku), že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení k zásahu do pracovní sféry trestním stíháním.
18. Ústavní soud neshledal relevanci stěžovatelových námitek vůči rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení. Důvod částečného neúspěchu stěžovatele s jeho žalobním požadavkem spočíval v nemalé části v neprokázání tvrzených negativních dopadů (srov. bod 16. k tvrzenému zásahu do rodinných a přátelských vztahů) a neunesení břemene tvrzení (srov. bod 17., k nedostatečně konkrétním tvrzením o dopadu do profesní sféry). Nepřípadné jsou proto stěžovatelovy odkazy na nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461) a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363). V právě zmíněných nálezech totiž Ústavní soud reagoval na situace, kdy částečný neúspěch žalobců byl dán v situaci, v níž výši nároků určoval soud svou úvahou (§136 o. s. ř.), nebo byl dán ohodnocením nároku dle znaleckého posudku v situaci, kdy stanovení výše nároku bylo pro žalobce obtížné. Neprokázání tvrzení nebo neunesení břemene tvrzení je svým charakterem zřetelně odlišný důvod od neúspěchu daného výhradně tím, že soud určil výši nároku svou úvahou. V posuzované věci tak Ústavní soud nespatřuje neústavnost v tom, že městský soud vyšel při rozhodování o náhradě nákladů řízení z §142 odst. 2 o. s. ř., který se týká částečného úspěchu ve věci.
19. Stěžovatel namítl, že usnesení Nejvyššího soudu je překvapivé rozhodnutí. Jeho překvapivost spatřoval ve skutečnosti, že se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho názorem o rozporu rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ústavní soud charakterizuje jako překvapivé např. měnící rozhodnutí založené na takovém právním závěru přezkumného soudu, který nebylo možné na základě doposud zjištěného skutkového stavu předvídat [srov. nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 909/17 (N 158/86 SbNU 599), bod 21.]. Samotná skutečnost, že se soud neztotožnil s argumentací účastníka nebo nevydal jemu vyhovující rozhodnutí, jak tomu bylo v usnesení Nejvyššího soudu v posuzované věci, však překvapivost rozhodnutí nezakládá.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu