ECLI:CZ:US:2020:4.US.1347.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1347/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Medulové, zastoupené Mgr. Josefem Krskem, advokátem, sídlem Perlová 60/14, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2020 č. j. 61 Co 350/2019-242, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Aleny Plačkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 č. j. 205 C 9/2016-211 Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") vedlejší účastnici jako žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 3 506 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu, kterou by bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovatelce 33 794 Kč se zákonným úrokem z prodlení soud zamítl (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 74 197 Kč (výrok III.) a České republice zaplatit na náhradě nákladů vynaložených státem částku 11 493 Kč s tím, že tuto částku stěžovatelka již uhradila v rámci složené zálohy na znalecké posudky (výrok IV.), a dále rozhodl, že stěžovatelce se po právní moci tohoto rozsudku vrací nespotřebovaná částka složené zálohy na znalecké posudky ve výši 504 Kč (výrok V.). Z odůvodnění rozsudku okresního soudu se podává, že stěžovatelka neprokázala existenci písemné ani ústní smlouvy o díle, vypořádání mezi účastnicemi tedy přicházelo v úvahu pouze z titulu bezdůvodného obohacení. Výši bezdůvodného obohacení určil soud na základě znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena kuchyňské linky, ale současně bylo přihlédnuto i k nedostatkům jejího provedení a u jednotlivých nedostatků byla určena výše slevy, jež by v případě obdobné kuchyňské linky z hlediska kvality provedení poskytnuta. Sleva byla určena s ohledem na všechny zjištěné vady.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 2. 2020 č. j. 61 Co 350/2019-242 byl rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním, tedy ve výrocích II. a IV., potvrzen. Ve III. výroku byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 45 903 Kč (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 7 066,40 Kč (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci byl zásadním důkazem, který prokazoval výši bezdůvodného obohacení, znalecký posudek Ing. Vladimíra Dubského č. 58/2018 ze dne 4. 5. 2018, včetně jeho doplnění ze dne 5. 11. 2018 a ze dne 29. 4. 2019. Podle krajského soudu je nutno vycházet z toho, že znalec splnil zadání soudu, kdy úkolem znalce bylo stanovit obvyklou cenu kuchyňské linky s přihlédnutím k případně zjištěným kvalitativním nedostatkům ve zhotovení kuchyňské linky. Tento úkol znalec splnil, stanovil jak cenu obvyklou, tak i výši slevy, která by měla být s ohledem na zjištěné nedostatky zohledněna. Žádný ze zjištěných nedostatků pak podle výslovného vyjádření znalce nemohl vzniknout až následným užíváním kuchyňské linky. Závěry znalce pak mají podklad ve zjištění znalce, jeho znalecký posudek není vnitřně rozporný. Krajský soud uzavřel, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost závěrů znaleckého posudku, ale pouze správnost postupu okresního soudu, který se nedopustil žádného procesního pochybení a ze znaleckého posudku dovodil správné skutkové závěry.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a to zejména práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud při rozhodování o podaném odvolání nevzal v úvahu její argumentaci obsaženou v odvolání. Krajský soud podle stěžovatelky "zcela pominul argumentaci za použití judikatury přiléhavé k danému případu a též v odůvodnění ji naprosto ignoroval".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
9. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
10. V posuzované věci dospěly soudy ke shodnému závěru, že stěžovatelka neprokázala existenci písemné ani ústní smlouvy o díle, a vypořádání mezi účastnicemi tedy přicházelo v úvahu pouze z titulu bezdůvodného obohacení, jehož výši okresní soud určil na základě znaleckého posudku. V posuzované věci byl tedy zásadním důkazem, který stanovil výši bezdůvodného obohacení, znalecký posudek Ing. Vladimíra Dubského. Závěry tohoto znaleckého posudku nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat, když - jak již konstatoval krajský soud - se okresní soud při svém postupu nedopustil žádného procesního pochybení a ze znaleckého posudku dovodil správné skutkové závěry.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou (viz bod 3. shora). Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
12. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu