ECLI:CZ:US:2020:4.US.1350.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1350/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Oldřicha Voženílka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 Ads 374/2018-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 15 Ad 2/2018 (dále jen "rozhodnutí krajského soudu"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí orgánů správy sociálního zabezpečení, na jejichž základě byl stěžovateli vyměřen dluh v celkové výši 116 961 Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně namítá, že rozhodnutí orgánů správy sociálního zabezpečení je ovlivněno nesprávným předpokladem, že mu bylo dne 15. 3. 2001 doručeno zákonnou fikcí podle §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v rozhodném znění, celkem pět platebních výměrů. K tomu uvádí, že v místě doručení se nikdy prokazatelně nezdržoval, proto k této fikci nikdy nedošlo. Stěžovatel dále uvádí, že nebyl nikdy vyzván ani poučen žádným orgánem veřejné moci, že by měl tuto skutečnost sám tvrdit nebo prokazovat. Rozhodnutí krajského soudu, jehož zrušení stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti nenavrhuje, bylo podle stěžovatele nesprávně vydáno bez nařízení jednání přesto, že tomu formálně nebránil nesouhlas stran.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, pročež podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.) nemusí být podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Obsahem ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s právním názorem Nejvyššího správního soudu, a tvrdí, že v jeho případě nedošlo k fikci doručení platebních výměrů. Ústavnímu soudu jsou předkládány tytéž námitky, s nimiž stěžovatel vystupoval již v předchozím soudním řízení a se kterými se také Nejvyšší správní soud ústavně konformním způsobem vypořádal, přičemž je neshledal důvodnými. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu neztotožňuje, ještě nečiní jeho ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své předchozí judikatury, v napadeném rozsudku konstatoval, že jednou z podmínek náhradního doručení podle právní úpravy účinné v rozhodném období bylo doručování na adresu, kde se adresát písemnosti skutečně zdržuje a stěžovatel tak měl možnost namítat, že se v místě doručení nezdržoval, a že tedy nemohla nastat fikce doručení. Využití této možnosti však spočívá zcela v rukou účastníka řízení, přičemž fikci náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou může nezastižený adresát vyvracet pouze dokazováním tvrzení, že se v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval anebo že pošta při doručování zásilky nedodržela předepsaný postup. Toto tvrzení zároveň musí být zcela konkrétní a jako takové musí být také prokázáno. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenaplnění podmínek náhradního doručení konkrétně netvrdil, ani neprokazoval. Teprve v žalobě namítl, že nezákonnost napadeného rozhodnutí vychází zejména z nesprávného předpokladu, že mu byly doručeny platební výměry, že správním orgánům bylo známo, že se v místě svého trvalého bydliště nezdržuje a že mu mají písemnosti doručovat do jeho advokátní kanceláře. Také uvedené tvrzení stěžovatele označil Nejvyšší správní soud za zcela obecné, které nadto žádným způsobem stěžovatel neprokázal a tuto skutečnost ostatně konkrétně netvrdil a nedokládal ani v kasační stížnosti, v níž pouze uvedl, že všichni obyvatelé obce mohou odpřisáhnout, že na adrese trvalého pobytu ani jednou nepřenocoval.
Stěžovatel uvedené závěry učiněné Nejvyšším správním soudem odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, přičemž ve své ústavní stížnosti pouze stručně opakuje tato svá obecná tvrzení. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nenáleží. Konečně tvrdí-li stěžovatel, že rozhodování krajského soudu bez nařízení jednání bylo nesprávné přesto, že tomu formálně nebránil nesouhlas stran, Ústavní soud odkazuje na §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého "soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen".
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu