ECLI:CZ:US:2020:4.US.1353.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1353/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Sidonové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020 č. j. 26 Cdo 4003/2019-144, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2019 č. j. 72 Co 427/2017-121 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 26 Cdo 3144/2018-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Bytového družstva X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušen měl být i princip, že zneužití práva nepožívá právní ochrany.
2. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 6. 2017 č. j. 12 C 46/2016-58 bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo vyklidit byt č. X1 o velikosti 4+1 nacházející se v 6. patře domu na adrese P., a odevzdat jej vedlejší účastnici (jako žalobkyni) (dále také "bytové družstvo") do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 14 982,50 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka byla z bytového družstva vyloučena, když oprávnění plynoucí z §231 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (v relevantním znění), nevyužila, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť se zánikem členství v bytovém družstvu ex lege zanikl i nájem předmětného bytu. Ke stěžovatelčině obraně, že vedlejší účastnice jí rozhodnutí představenstva o vyloučení nedoručila, uvedl, že stěžovatelce bylo toto rozhodnutí zasláno prostřednictvím České pošty a do její dispoziční sféry bylo dodáno dne 16. 11. 2012, kdy jí byla doručena výzva k vyzvednutí zásilky, což stěžovatelka neučinila. A požadovala-li doručení do datové schránky, pak takovouto povinnost vedlejší účastnice neměla.
4. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud uzavřel, že stěžovatelce se nedostalo možnosti seznámit se s obsahem doručované písemnosti, neboť dané rozhodnutí jí bylo doručováno na adresu, která je sice jejím trvalým bydlištěm, ale na níž se v té době nezdržovala, a žádost o doručování do datové schránky vedlejší účastnice ignorovala.
5. Na základě dovolání vedlejší účastnice však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odmítl, že by vedlejší účastnici svědčila povinnost doručovat stěžovatelce do její datové schránky, a vyšel-li městský soud z toho, že se na doručovací adrese stěžovatelka nenacházela, je to v extrémním rozporu s provedenými důkazy i vyjádřením samotné stěžovatelky.
6. Následně městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 22 712 Kč. V odůvodnění konstatoval, že si stěžovatelka mohla rozhodnutí o vyloučení vyzvednout v úložní době, a nevyužila-li této možnosti, jde to k její tíži. Současně odmítl stěžovatelčinu námitku, že žádala o doručování do datové schránky, s tím, že žádný právní předpis ani stanovy takovouto povinnost vedlejší účastnici neukládají.
7. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že družstevní podíl je majetkovou hodnotou, že členství v družstvu se svým obsahem podobá vlastnickému právu a je stejně tak chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny. Je názoru, že z tohoto důvodu panství nad bytem družstevním, které se vykonává skrze členství v družstvu, nemůže být "někomu jen tak odňato", a v této souvislosti poukazuje na §1184 občanského zákoníku, podle kterého důsledkem nuceného prodeje není, že by byt připadl jinému bez protihodnoty, ale že jeho vlastník obdrží kupní cena na trhu obvyklou; civilní právo tedy nepřipouští, aby vlastník, který neplní své povinnosti, v důsledku toho o svůj byt přišel (jak by tomu mohlo být v důsledku trestné činnosti). Právní úprava družstevního vlastnictví bytu, resp. dispozice s členským podílem se liší od právní úpravy vlastnictví bytové jednotky, ovšem míra ochrany by neměla být zásadně odlišná, neboť by byl porušen imperativ, dle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.
9. Současně stěžovatelka tvrdí, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, pouze si nestihla vyzvednout na poště doporučený dopis, navíc se této situaci snažila předejít, když zaslala družstvu žádost o zasílání do datové schránky, a poté se ji snažila napravit, když požádala o opětovné zaslání kopie či stejnopisu tohoto dopisu do datové schránky. Upozorňuje, že nikdo nemá povinnost se v bytě zdržovat nepřetržitě, kdy více jak desetidenní nepřítomnost činí potenciálně z každého vlastníka družstevního podílu osobu, která může být o svůj byt připravena. Poukazuje na princip, podle něhož důsledky nějakých situací musí odpovídat jejich povaze, kdy vztah mezi příčinami a důsledky musí odpovídat principům přiměřenosti, a je-li důsledkem toho, že si někdo nestihne vyzvednout na poště zásilku, nepřezkoumatelná ztráta členství v družstvu a družstevního podílu, jehož hodnota na trhu činí až deset milionů korun, je takový důsledek nepřiměřený povaze toho, čeho se "dopustila". Aby postup obecných soudů mohl být ústavně konformní, musel by splňovat stejné požadavky, kterými právo chrání jiné vlastnické vztahy a panství, tedy zvýšit práh aplikovatelnosti některých postupů, kterými se zasahuje do vlastnictví, aby odpovídal např. podmínkám §1184 občanského zákoníku. A aby výsledek obstál, musela by procedura "zbavení členského podílu" obsahovat i protiplnění poskytnuté za odňatý majetek.
10. Dále stěžovatelka argumentuje, že věcným účelem fikce doručení je odklizení překážky, kterou klade právním procedurám osoba, která vědomě nepřebírá poštu, a brání tak průchodu práva. Zde vedlejší účastnice ignorovala její prosbu, aby zasílala korespondenci způsobem, který je nejprůkaznější a který pro ni nepředstavuje žádnou komplikaci, i její žádost o opětovné zaslání příslušné zásilky. Vedlejší účastnice tak měla postaveno najisto, že neví, co je obsahem zásilky, a v tomto stavu se rozhodla ji ponechat, ač si přála opak. Zabránila tomu, že se proti vyloučení nemohla bránit, a bezplatně získala majetek v milionové hodnotě. Argumentuje, že pevnou součástí principů právního státu je zákaz zneužití práva, jehož podstatou je po formální stránce bezvadná aplikace jednotlivých norem, která neplní jejich účel, a že za daných okolností nelze danou fikci legitimně uplatnit. Obecné soudy mají pro takovýto případ korektiv dobrých mravů, neboť jednání, jehož podstatou je odepření zaslání písemnosti, kterou se nepodařilo adresátovi převzít, je z hlediska obecných pravidel lidského chování a slušnosti hluboce nemravné. Argumentace městského soudu, že vedlejší účastnice jí nabízela jiný byt do nájmu, je nesprávná, neboť nic nemění na tom, jak se vedlejší účastnice zachovala předtím, a ani to neoslabuje důsledky jejího postupu, jehož podstatou je, že ji "připravila o byt", aniž by měla možnost faktické či právní ochrany. Navíc nájemní bydlení je volně dostupným statkem.
11. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodňuje tím, že čelí exekučnímu návrhu na vystěhování (sc. - na vyklizení), kdy případný výkon rozhodnutí by u ní vyvolal prakticky neodčinitelnou újmu, neboť i v případě úspěchu ve věci samé by neměla přístup k původnímu bytu, protože by jej vedlejší účastnice patrně někým obsadila, a naopak ona by se pak musela domáhat vyklizení bytu, přičemž pro vedlejší účastnici odložení vykonatelnosti nepředstavuje žádné ohrožení jejích práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily (předběžnou) právní otázku zániku jejího členství v bytovém družstvu vyloučením (otázka doručování), jejíž vyřešení pak závisí na tom, zda stěžovatelce bylo řádně doručeno oznámení vedlejší účastnice o jejím vyloučení, proti němuž neuplatnila včas odvolání k členské schůzi (§231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku).
16. Úvodem možno podotknout, že z ničeho neplyne, že by se stěžovatelka proti postupu vedlejší účastnice bránila podáním žaloby podle §231 odst. 6 obchodního zákoníku, ač uvádí, že se o svém vyloučení dozvěděla dne 31. 7. 2014, že proti němu podala odvolání a že o něm nebylo členskou schůzí rozhodnuto. Lze tedy usuzovat, že stěžovatelce marně uplynula lhůta k podání žaloby stanovená v tomto ustanovení. Nicméně z hlediska rozhodovacích důvodů, jež jsou předmětem ústavněprávního přezkumu (tedy že stěžovatelce primárně marně uplynula lhůta zakotvená v §231 odst. 5 obchodního zákoníku), je podstatné, že stěžovatelka nijak nezpochybňuje závěr obecných soudů, že se zásilka obsahující oznámení o jejím vyloučení dostala do její dispozice, když tato byla uložena na poště a ona byla vyzvána, aby si příslušnou zásilku vyzvedla; jinak řečeno, žádné objektivní důvody, pro které tak stěžovatelka nemohla učinit, nejsou tvrzeny, a ani z ničeho nevyplývají.
17. V soudním řízení stěžovatelka především namítala, že postup při doručování předmětné zásilky a následné jednání vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, neboť ji již předtím požádala o doručování písemností do datové schránky a tuto svou žádost zopakovala i v souvislosti s doporučenou zásilkou obsahující oznámení o jejím vyloučení, kterou si na poště nevyzvedla. Obecné soudy však stěžovatelce vysvětlily, že vedlejší účastnici žádná právní povinnost doručovat stěžovatelce písemnosti do její datové schránky nesvědčila. V souvislosti s tvrzeným zneužití práva vedlejší účastnicí není přitom bez významu, že stěžovatelka byla předem (dne 4. 3. 2011) upozorněna na to, že její žádosti o zasílání písemností do datové schránky nebude vyhověno, neboť tímto způsobem vedlejší účastnice se svými členy nekomunikuje, což bylo stěžovatelce zopakováno, když žádala o opětovné doručení předmětné zásilky. V této souvislosti se přiléhavou jeví argumentace obvodního soudu, podle které stěžovatelka, ač věděla, že jí nebude příslušná zásilka do datové schránky zaslána a že existuje možnost jejího vyloučení z družstva, když přes výzvu a příslušné poučení nezpřístupnila svůj byt, již dále převzetí (avizované) zásilky nevěnovala náležitou pozornost. Z výše uvedeného plyne, že vedlejší účastnice žádnou svou právní povinnost neporušila, naopak to byla stěžovatelka, kdo postupoval ve vztahu k vedlejší účastnici očividně až obstrukčním způsobem. Pro stěžovatelku nepříznivou situaci nevytvořila vedlejší účastnice za tím účelem, aby ji poškodila na jejích právech, nýbrž se v ní ocitla stěžovatelka především v důsledku svého vlastního postupu. Z tohoto důvodu se z hlediska ústavnosti nejeví nepřiměřeným závěr obecných soudů, že v postupu vedlejší účastnice nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že následky, které musí nyní nést, jsou zcela nepřiměřené tomu, čeho se "dopustila", přičemž argumentuje ztrátou značného majetku, který její podíl představuje. V prvé řadě je třeba uvést, že zmeškání propadných lhůt s sebou často nese závažné následky, nicméně z hlediska zákona je toto kritérium pro posouzení otázky, zda příslušná lhůta uplynula či nikoliv, irelevantní. K tomu je třeba doplnit, že stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany svého vlastnického práva (k podílu v bytovém družstvu), v podstatě tvrdí, že byla tohoto podílu bez adekvátní náhrady zbavena. Tato argumentace je však nepřípadná (z hlediska předmětu řízení), anebo přinejmenším neodůvodněná, neboť není zřejmé, na základě čeho stěžovatelka k závěru o ztrátě značných hodnot v důsledku napadených soudních rozhodnutí dospěla. Předmětem daného soudního řízení přece bylo "jen" to, zda stěžovatelka užívá byt vedlejšího účastnice (ne)oprávněně, nikoliv otázka "adekvátnosti" náhrady, zde v podobě vypořádacího podílu, na který stěžovatelka z důvodu zániku členství v družstvu měla právo (§233 obchodního zákoníku). Přitom při určení výše tohoto podílu, jak konkrétně v souvislosti s bytovým družstvem v nedávné době znovu konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 27 Cdo 5168/2017, je třeba zásadně přihlédnout k obvyklé (tržní) hodnotě členského podílu bývalého člena družstva tak, aby mezi touto hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly.
19. Předmětem soudního řízení bylo vyklizení bytu. Poté se ovšem jako nepřípadná nejeví ani argumentace obvodního soudu, v níž se poukazuje na to, že vedlejší účastnice nabídla stěžovatelce možnost nájemního bydlení za zvýhodněných podmínek. Tímto způsobem se mohla stěžovatelka nucenému vystěhování vyhnout.
20. S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. V takové procesní situaci návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu