ECLI:CZ:US:2020:4.US.1367.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1367/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Grabmüllera, zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 29 NSČR 97/2019-A-78, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č. j. 1 VSPH 325/2016-A-71 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2015 č. j. KSCB 25 INS 19601/2014-A-52, a proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSCB 25 INS 19601/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi, resp. usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu, a to z důvodu, že insolvenční správce se pokouší zpeněžit jeho majetek a že mu tím bude nenávratně způsobena škoda.
3. Dále pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil krajskému soudu nahradit mu náklady řízení, a to vzhledem k průtahům způsobeným uvedeným soudem, jde-li o předložení jím podaného dovolání Nejvyššímu soudu, případně aby vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům rozhodl podle §83 odst. 1 téhož zákona, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát.
4. Rubrikovaným usnesením krajský soud k návrhu vedlejší účastnice zjistil stěžovatelův úpadek (výrok I), na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II) a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. Pavla Fabiana (výrok III) s tím, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok IV), že se věřitelé dlužníka, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzývají, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok V) a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (výrok VI), že osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, se vyzývají, aby plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok VII), nadto krajský soud nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů (výroky VIII a IX), uložil povinnosti insolvenčnímu správci (výroky X a XI) a také rozhodl, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (výrok XII) a že se vedlejší účastnici ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok XIII).
5. Proti výrokům I a II předmětného usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu v napadených výrocích potvrdil. Uvedený soud konstatoval, že vedlejší účastnice doložila splatnou pohledávku ve výši 3 700 960,51 Kč, že byly přihlášeny pohledávky celkem 13 věřitelů v celkové výši 5 307 196,33 Kč a že stěžovatel nesplnil svou povinnost podle §104 odst. 1 insolvenčního zákona, a nevyvrátil tak domněnku platební neschopnosti podle §3 odst. 2 insolvenčního zákona.
6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením (dále jen "o. s. ř.) odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Přitom uzavřel, že o tom, že stěžovatel má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, nemá žádné pochybnosti, stejně jako o tom, že stěžovatel nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti podle §3 odst. 2 písm. b) a d) insolvenčního zákona.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud postoupil jím podané dovolání Nejvyššímu soudu po uplynutí více než tří let od jeho podání, takže došlo k neodůvodněným průtahům. To považuje stěžovatel za porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. V tomto dovolání, jak stěžovatel dále uvádí, formuloval otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil, a to, zda je možné nahradit prohlášení dlužníka podle §104 insolvenčního zákona odkazem na listiny, u nichž se správnost předpokládá, např. výpis z katastru nemovitostí, což je otázka, která s rozvojem informačních technologií nabývá na významu, protože si lze představit splnění dané povinnosti prostřednictvím zásilky odeslané datovou schránkou, kde bude vlastnoruční podpis dlužníka chybět. Dle stěžovatele Nejvyšším soudem zmíněná rozhodnutí nebylo možné na daný skutkový základ aplikovat.
9. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že mu znemožnil jednat před (tímto) soudem. Jeho právní zástupce totiž žádal o odročení jednání nařízeného na 24. 3. 2016 pro kolizi s jiným jednáním, které sice bylo nařízeno později, příslušná žádost však byla odůvodněna neúspěchem žádosti o odročení kolidujícího jednání. Vrchní soud však nevyhověl ani opakované žádosti o odročení odůvodněné pracovní neschopností stěžovatele. Tím mělo být porušeno i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nedostal možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny. Neústavní má být i postup Nejvyššího soudu, protože se takto zásadní procesní námitkou nezabýval.
10. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že byl osvědčen jeho úpadek. V této souvislosti zpochybňuje pohledávku České správy sociálního zabezpečení, a to z toho důvodu, že není zřejmé, zda do ní byly zahrnuty i zálohy na sociální pojištění za kalendářní rok 2015, které budou teprve následně vyúčtovány, takže není zřejmé, zda tato pohledávka vůbec vznikla. Neuznal ani pohledávku Petry Hybšmanové, protože ta prý neodstoupila od jejich smluvního ujednání o půjčce platně, a tudíž ani nemohla nastat splatnost dluhu. Nebyla tak splněna podmínka "mnohosti" věřitelů, nadto krajský soud v jeho vyjádření přehlédl, že je spoluvlastníkem nemovitostí v katastrálním území Víska u Strakonic a vlastníkem podílu v obchodní společnosti. Z toho stěžovatel vyvozuje, že jeho věřitel či věřitelé se mohli domoci svých nároku cestou individuální exekuce, a tudíž krajský a vrchní soud svým postupem porušily čl. 11 odst. 1 Listiny.
11. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že se v daném insolvenčním řízení opakovaně brání postupu insolvenčního správce, který zpeněžuje nemovitý majetek za ceny výrazně pod tržní hodnotou, kdy existují zájemci s vyššími nabídkami, a insolvenční soud neplní své funkce, kdy takové jednání posvěcuje. Dále tvrdí, že i přes postup obecných soudů se mu podařilo dosáhnout stavu, že má jediného věřitele, když přihlášené pohledávky byly uhrazeny nebo postoupeny novému věřiteli, který mu dluh prominul, a že tudíž nejsou splněny podmínky úpadku. Z toho důvodu podal návrh na zrušení konkursu, přičemž vedlejší účastnice jako jediná jeho věřitelka se může domáhat svého práva cestou individuální exekuce. Tímto způsobem chce "získat zpět" svou výdělečnou činnost pojišťovacího zprostředkovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, aniž by bylo ze stěžovatelovy argumentace zcela zřejmé, jakého ústavně relevantního pochybení se tento soud měl dopustit, a ani jaké ústavně zaručené základní právo stěžovatele mělo být porušeno. Z jejího obsahu lze usoudit, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dlužník je povinen předložit seznam majetku, závazků a zaměstnanců opatřený podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný (§104 odst. 4 insolvenčního zákona), že takové prohlášení stěžovatel přes výslovné poučení insolvenčním soudem nepředložil, což stěžovatel nezpochybnil, přičemž skutečnost, na kterou stěžovatel v této souvislosti poukazoval (tedy že předložil výpisy z katastru a jiné listiny), považoval za irelevantní. Opakuje-li totéž stěžovatel v ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu, než jej na příslušné závěry Nejvyššího soudu odkázat s tím, že stěžovatel požadované prohlášení neučinil, a to ani např. prostřednictvím své datové schránky. Vytýká-li pak Nejvyššímu soudu, že se nezabýval jím tvrzenými procesními vadami, i v tomto bodě již bylo stěžovateli vysvětleno, že s ohledem na příslušnou právní úpravu (§229 odst. 3, §242 odst. 3 o. s. ř.) by se jimi dovolací soud mohl zabývat za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu bylo znemožněno jednat před (odvolacím) soudem, resp. vyjádřit se k provedeným důkazům. V napadeném usnesení vrchního soudu je však dostatečně vyloženo, z jakého důvodu žádostem o odročení jednání podané právním zástupcem stěžovatele tento soud nevyhověl a z jakých důvodů považoval jeho postup za obstrukční. Stěžovatel se k argumentaci vrchního soudu blíže nevyjádřil a Ústavní soud, vycházeje z daného závěru (jakož i z průběhu řízení před krajským soudem), nevidí důvod, proč by takto doloženému obstrukčnímu procesnímu postupu účastníka řízení měla být poskytována ústavněprávní ochrana. Nadto není zřejmé, v čem konkrétně měly obecné soudy v důsledku napadeného postupu po skutkové stránce pochybit, uplatňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen právní argumentaci (a tu uplatnil v dovolání).
17. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že je v úpadku, přičemž uvádí, že nebyla splněna podmínka "mnohosti" věřitelů. Touto otázkou se obecné soudy dostatečně zabývaly, ostatně sám stěžovatel připustil existenci pohledávky nejen za vedlejší účastnicí, nýbrž i za Petrou Hybšmanovou, byť v nižší výši (viz protokol z jednání ze dne 1. 10. 2015 pod sp. zn. KSCB 25 INS 19601/2014), navíc, jak konstatoval vrchní soud, své pohledávky nakonec přihlásilo celkem 13 věřitelů v celkové výši 5 307 196,33 Kč.
18. Současně stěžovatel, jak obecné soudy konstatovaly, nevyvrátil domněnku o neschopnosti plnit své závazky podle §3 odst. 2 písm. b) a d) insolvenčního zákona. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení nezjistil, neboť obecné soudy své závěry řádně zdůvodnily, když uvedly, z jakých skutečností vycházely a jaké právní normy na jimi zjištěný skutkový stav aplikovaly, k čemuž dlužno dodat, že přezkum daných závěrů z hlediska věcné správnosti Ústavnímu soudu nepřísluší (nicméně ani v tomto směru by s ohledem na obsah ústavní stížnosti neměl, co by obecným soudům mohl vytknout).
19. Stěžovatel namítá i průtahy nastalé v dovolacím řízení, které způsobil krajský soud, když jím podané dovolání včas nepředložil Nejvyššímu soudu. V tomto případě jde o námitku irelevantní, neboť není zřejmé, jaký by tato vada mohla mít vliv na ústavnost samotných soudních rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel domáhá, nehledě na to, že v takové situaci měl k dispozici prostředek nápravy (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu) podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li snad stěžovateli způsobena danými průtahy nějaká škoda (újma), může se domáhat ochrany svých práv na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); pro tento případ by bylo nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
20. Z obdobného důvodu je irelevantní námitka vadného postupu insolvenčního správce při zpeněžování majetkové podstaty - jednak tato vada nesouvisí s ústavností napadených soudních rozhodnutí, jednak v případě pochybení insolvenčního správce se může stěžovatel domáhat náhrady škody podle §37 insolvenčního zákona.
21. Bez významu pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí je stěžovatelem tvrzená skutečnost, že došlo k postoupení přihlášených pohledávek (vyjma pohledávky vedlejší účastnice, která se tak - dle stěžovatele - může domáhat své pohledávky v exekučním řízení) a že z tohoto důvodu podal návrh na zrušení konkursu. K tomu dlužno dodat, že Ústavnímu soudu nepřísluší další postup (rozhodování) obecných soudů v insolvenčním řízení jakkoliv předjímat.
22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti. Vzhledem k výsledku tohoto řízení, resp. ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze uložit krajskému soudu, aby nahradil stěžovateli jeho náklady řízení, případně rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu