ECLI:CZ:US:2020:4.US.1378.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1378/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaromíra Brzobohatého a 2. Marcely Brzobohaté, zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 24 Cdo 4333/2019-614, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2019 č. j. 19 Co 453/2010-592 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018 č. j. 30 Cdo 429/2018-547, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Otmara Jelečka a b) Marty Jelečkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy, čímž porušily jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že v důsledku toho bylo porušeno i jejich základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2010 č. j. 5 C 220/2003-265 Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelů proti vedlejším účastníkům, kterou se domáhali určení, že jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) konkrétních pozemků v katastrálním území Mnichovo Hradiště. Uvedený soud vyšel z toho, že kupní smlouva, kterou stěžovatelé (jako prodávající) uzavřeli s Jaroslavem Martinem (jako kupujícím) v roce 1999 je absolutně neplatná, a tudíž je neplatná i kupní smlouva, kterou s Jaroslavem Martinem (nyní jako prodávajícím) uzavřeli vedlejší účastníci v roce 2002. Dále však vzal v úvahu, že k uzavření posledně uvedené smlouvy došlo ve spolupráci s realitní kanceláří a prodávající byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, a uzavřel, že tyto okolnosti svědčí pro dobrou víru vedlejších účastníků, a proto je třeba jim poskytnout ochranu.
3. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2011 č. j. 19 Co 453/2010-311 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil. Toto rozhodnutí k dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2012 č. j. 30 Cdo 2264/2012-369 zrušil se závazným právním názorem, že nelze vlastnické právo od "nevlastníka" nabýt, i kdyby byl nabyvatel v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 č. j. 19 Co 453/2010-383 žalobě vyhověl a dovolání vedlejších účastníků pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2013 č. j. 19 Co 453/2010-383.
4. Obě posledně uvedená rozhodnutí pak na základě ústavní stížnosti vedlejších účastníků zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14 (N 17/80 SbNU 213) s tím, že podle jeho konstantní judikatury při nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí je třeba zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele, což se nestalo. Posléze krajský soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2017 č. j. 19 Co 453/2010-497 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2017 č. j. 19 Co 453/2010-529) změnil výše uvedený rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl, neboť nedospěl k závěru, že by s ohledem na konkrétní okolnosti případu byly splněny podmínky poskytnutí ochrany novým nabyvatelům.
5. Tento rozsudek pak zrušil Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (č. j. 30 Cdo 429/2018-549) a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Přitom mu vytkl vady v procesu hodnocení důkazů (v podstatě) s tím, že v řízení nebylo zjištěno nic, co by vedlo k závěru, že vedlejší účastníci měli pochybnosti o tom, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.
6. Krajský soud pak ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek ve výroku I (o věci samé) potvrdil "ve správném znění", ve výroku II (o nákladech řízení) jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejším účastníků společně a nerozdílně na nákladech řízení před okresním soudem 45 900 Kč, a dále rozhodl, že na náhradě nákladů odvolacího řízení jsou povinni jim zaplatit částku 75 040 Kč.
7. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Podle Nejvyššího soudu dovolatelé polemizují s jeho předchozím kasačním rozsudkem a potažmo s nálezovou judikaturou Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí, kterou je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán; dovolací námitky, jimiž stěžovatelé zpochybňují materii týkající se nabytí nemovitého majetku od "nevlastníka" subjektem, který se nacházel v postavení "dobrověrného" nabyvatele, tak nemohou přípustnost dovolání založit. Současně Nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatelů, že by v předchozím rozsudku zasáhl do hodnocení důkazů odvolacím soudem nebo že hodnotil důkazy, které sám neprovedl, s odůvodněním, že ve skutečnosti vykl krajskému soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí nezprostředkoval právně relevantní skutková zjištění s vyložením toho, z jakého důkazního prostředku byla učiněna, tak aby mohl přistoupit k jejich sumarizaci v rámci závěru o skutkovém stavu nezbytném pro právní posouzení věci, a že přistoupil k hodnocení důkazů v kolizi s pravidly logického myšlení. V souvislosti s argumentem překvapivosti rozhodnutí a nerespektování §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud poukázal na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 s tím, že jím byly obecné soudy vázány, že pro rozhodnutí byly zásadně významné skutkové okolnosti případu a že z toho plynoucí možné (jiné) právní posouzení bylo předmětem diskuze procesních stran. Ke stěžovateli formulované otázce, zda Ústavnímu soudu přísluší rozhodovat v rozporu s právním řádem České republiky v dané právní otázce, Nejvyšší soud uvedl, že není k jejímu řešení v žádném ohledu legitimován, neboť nálezovou judikaturou (jejími nosnými důvody) je vázán.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. V ústavní stížnosti se stěžovatelé k otázce, zda lze nabýt vlastnické právo od "nevlastníka", vyjádřili tak, že ani Ústavní soud není oprávněn rozhodovat v rozporu se zákonem, resp. rozšiřovat svou judikaturou zákonnou úpravu nabývání nemovitostí. Způsoby, kterými lze nabýt vlastnické právo, podle nich upravuje pouze zákon a stanovení jiného způsobu nabytí vlastnictví je nezákonné a neústavní. Žádný zákon přitom neumožňoval nabýt vlastnické právo jen na základě dobré víry (v této souvislosti poukázali na §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
9. Jde-li o otázku posouzení dobré víry, stěžovatelé v prvé řadě namítli, že rozhodnutí soudu jsou překvapivá, a to z důvodu, že krajský soud se zabýval otázkou dobré víry vedlejších účastníků s tím výsledkem, že tito nebyli "dobrověrnými" nabyvateli, Nejvyšší soud "se pustil" do hodnocení důkazů, které sám neprovedl, s opačným výsledkem. Zasáhl tak do hodnotících úvah krajského soudu, ačkoliv postup tohoto soudu nevybočoval z mezí daných §132 o. s. ř., což Nejvyššímu soudu podle stěžovatelů zásadně nepřísluší. Jeho poukaz, že stěžovatel v inkriminovaném období podnikal, nebyl pro posuzování případný, krom toho i vedlejší účastník byl v této době podnikatelem, takže by na něj musel dopadnout závěr Nejvyššího soudu, že "lze u něho presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací". To by ve spojení s provedenými důkazy muselo vést k závěru o důvodnosti žaloby. Stěžovatelé vyjadřují podiv nad tím, jak mohlo za stejné důkazní situace dojít ke změně skutkového posouzení dobré víry vedlejších účastníků.
10. Z uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že hodnocení důkazů, na základě kterých dospěly k závěru o dobré víře vedlejších účastníků, nelze označit za zákonné ani ústavní. Jejich hodnocení podle nich zásadně přísluší soudu, který důkazy provedl, krajský soud a dovolací soud mohou přezkoumávat jen, zda toto hodnocení je logické a v souladu se zákonem, zásadně nemohou důkazy hodnotit jinak. Přitom, jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 30 Cdo 429/2018-547 hodnotil důkazy provedené krajským soudem opačně než tento soud, který v rozsudku sp. zn. 19 Co 453/2010-497 dospěl k závěru, že dobrá víra vedlejších účastníků nebyla prokázána. Za prokázané vzal přitom tvrzení vedlejších účastníků, které prokázáno nebylo (konkrétně že jim stěžovatelé koupi nemovitosti doporučovali), své úvahy zatížil nadbytečným hodnocením jednoho ze stěžovatelů jako podnikatele, ač to vedlejší účastníci ani netvrdili, nehodnotil to však u vedlejšího účastníka Otmara Jelečka, kde to význam mělo. Porušil tím i zásadu rovného postavení účastníků.
11. Dále stěžovatelé namítají, že se obecné soudy odchýlily od zásady, dle níž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Poukazují na řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 225/2008, v němž bylo určeno jejich vlastnické právo k sousedním nemovitostem, které pozbyli stejným postupem již zmíněného Jaroslava Martina. V této věci podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 775/16 odmítl (všechna rozhodnutí jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci "dobrověrnými" nabyvateli nejsou a doplněné dokazování tento jeho závěr potvrdilo, přičemž úvaha o vyšší míře právního vědomí a flexibility v právních vztazích, kterou se Nejvyšší soud snažil aplikovat na postup jednoho ze stěžovatelů, zpochybnila, že by zde šlo o mimořádnou situaci, kterou zmiňuje Ústavní soud v uvedeném usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Stěžovatelé v prvé řadě vyslovují nesouhlas s právním názorem Ústavního soudu týkajícím se možného nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od "nevlastníka" v dobré víře, přičemž argumentují tím, že vlastnické právo lze nabýt pouze způsobem stanoveným zákonem a zákon tento způsob nabytí nezná. Ústavněprávní důvody, jež Ústavní soud vedly k zaujetí daného stanoviska, jsou podrobně vysvětleny v jeho nálezové judikatuře, kterou je IV. senát vázán, a protože jde o rozhodování konstantní, jdoucí napříč jednotlivými senáty Ústavního soudu, přičemž stěžovatelé s žádnou argumentací, kterou by Ústavní soud při svém rozhodování dosud nevzal v úvahu, nepřicházejí, nebyl shledán ani důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu.
16. Stěžovatelé dále vyjadřují nesouhlas s tím, že obecné soudy neposkytly právní ochranu jim, ale vedlejším účastníků, přičemž odmítají, že by vedlejší účastníci nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře. V této souvislosti se dovolávají závěrů krajského soudu vyslovených v rozsudku č. j. 19 Co 453/2010-497, a také argumentují tím, že i vedlejší účastník byl v rozhodné době podnikatelem. Současně vytýkají Nejvyššímu soudu, že jeho rozsudek č. j. 30 Cdo 429/2018-547 je překvapivým rozhodnutím, a jeho postup, kdy měl hodnotit provedené důkazy odlišně od krajského soudu, označují za nezákonný, resp. neústavní.
17. Posledně uvedená výtka opodstatněná není. Primárním důvodem kasace posledně uvedeného rozsudku krajského soudu nebylo to, že by Nejvyšší soud dospěl k jiným skutkovým závěrům než krajský soud. Tím bylo nesprávné právní posouzení otázky dobré víry vedlejších účastníků. Krajský soud své rozhodnutí postavil na úvaze, že vedlejší účastníci při nabývání předmětných nemovitostí nepostupovali maximálně obezřetně, přičemž za rozhodnou (právě relevantní) považoval skutečnost, že s ohledem na informace o ztrátě vlastnického práva stěžovatelů, které vedlejší účastníci - byť jen v obecné rovině - měli, mohli stěžovatele požádat o zapůjčení kupní smlouvy a předložit ji k posouzení jakémukoliv právníkovi. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku (a to s poukazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu) vysvětlil, jaká kritéria jsou při posuzování otázky kolize práv původního vlastníka a "dobrověrného" nabyvatele rozhodná. Blíže se pak zabýval interpretací kritéria spočívajícího v tom, že takové nabytí je možné pouze tehdy, neměl-li nabyvatel objektivně možnost, a to při zachování maximální obezřetnosti, zjistit, že kupuje nemovitost od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není.
18. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s postupem krajského soudu, zaměřil-li se na to, zda vedlejší účastníci byli v době, kdy uzavírali kupní smlouvu, v dobré víře. Ten ovšem tuto otázku posoudil vadně, když v řízení zjištěné (prokázané) skutečnosti závěr o tom, že se vedlejším účastníkům dostalo takových informací, které je měly vést k náležité obezřetnosti, neodůvodňovaly, a navíc jiné relevantní skutečnosti (že stěžovatel byl podnikatelem) krajský soud pominul. V této souvislosti Nejvyšší soud vytkl krajskému soudu i zjevné logické a věcné vady, jichž se při hodnocení provedených důkazů dopustil (zakládající porušení zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.), a spolu s tím i vady odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Stěžovatelé současně poněkud pomíjejí, že samotné zhodnocení provedených důkazů pak bylo realizováno krajským soudem právě v ústavní stížností napadeném rozsudku.
19. Nejvyšší soud také náležitě vysvětlil, proč skutečnost, že stěžovatel Jaromír Brzobohatý byl v rozhodné době podnikatelem, považoval za daných okolností za významnou z hlediska existence dobré víry vedlejších účastníků, přičemž poukaz stěžovatelů na to, že i vedlejší účastník byl v té době podnikatelem, se nachází mimo kontext argumentace Nejvyššího soudu.
20. Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozsudku také náležitě vysvětlil, proč skutečnost, že stěžovatel Jaromír Brzobohatý byl v rozhodné době podnikatelem, považoval za daných okolností za významnou z hlediska existence dobré víry vedlejších účastníků, přičemž poukaz stěžovatelů na to, že i vedlejší účastník byl v té době podnikatelem, se nachází mimo kontext argumentace Nejvyššího soudu. Zmíněná argumentace byla postavena na tom, že vedlejším účastníkům bylo známo, že dluhy, jimiž byl řešen převod sporných nemovitostí, vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností stěžovatele, u kterého lze přepokládat vyšší stupeň obezřetnosti, což je třeba považovat za jeden z komplexu důvodů, proč vedlejší účastníci neměli důvod se domnívat, že by předchozí převodní smlouva měla být neplatná. Skutečnost, že vedlejší účastník byl podnikatelem, zde žádnou podstatnou souvislost s nabytím sporných nemovitostí vedlejšími účastníky nemá, resp. nelze z ní vyvodit, že by zakládala u vedlejšího účastníka povinnost zkoumat platnost předchozího právního titulu, není-li k tomu s ohledem na okolnosti případu rozumný důvod.
21. Dovolávají-li se stěžovatelé zásady vyjádřené v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nutno připomenout, že převod sporných nemovitostí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 225/2008 provázely odlišné skutkové okolnosti, jde-li o dobrou víru vedlejších účastníků, jež odůvodnily závěr o nutnosti poskytnutí ochrany právě stěžovatelům. K tomu možno dodat, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení přiléhavě vyjádřil k námitce nerespektování tohoto ustanovení, resp. překvapivosti napadených rozhodnutí, odůvodněnou tím, že předchozí rozhodnutí vyznívala pro stěžovatele příznivě a že až po 16 letech došlo k obratu. Uvedený soud zde poukázal na závazný právní názor Ústavního soudu (jde tak o tzv. incidentní retrospektivitu judikaturního odklonu), a na to, že skutkové okolnosti, jež byly pro výsledek řízení určující, se staly předmětem argumentace procesních stran v řízení před obecnými soudy. Tuto úvahu lze přiměřeně vztáhnout k tvrzenému porušení uvedeného ustanovení v důsledku toho, že v jiném případě bylo rozhodnuto odlišně.
22. Jde-li o otázku dobré víry nabyvatelů, tou se obecné soudy opakovaně zabývaly a své závěry podrobně a (ve svém celku) náležitě odůvodnily, přičemž postupovaly v mezích obecného rámce, který pro posuzování těchto případů nastínil Ústavní soud ve své nálezové judikatuře. Z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a potažmo práva na ochranu majetku jim tak nic vytknout nelze.
23. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu