ECLI:CZ:US:2020:4.US.141.20.1
sp. zn. IV. ÚS 141/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dohnálka, zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 55 EXE 2280/2010-181, a příkazu soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava Mgr. Jiřího Krále, ze dne 11. října 2019, č. j. 043 EX 1045/10-144, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava, Mgr. Jiřího Krále, jako účastníků řízení, a obchodní korporace JATKA Borotice s.r.o., IČO 262 98 881, sídlem Borotice 125, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní lidské právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 90 Ústavy.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným příkazem soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava Mgr. Jiřího Krále (dále jen "soudní exekutor") bylo stěžovateli jakožto povinnému v exekučním řízení uloženo uhradit náklady exekuce v celkové výši 89 842,50 Kč, z nichž 74 250 Kč připadlo na odměnu soudního exekutora a 15 592,50 Kč na daň z přidané hodnoty. Stěžovatel s tímto příkazem nesouhlasil, a proto proti němu podal námitky, jež Okresní soud Brno-venkov (dále jen "exekuční soud") svým napadeným usnesením zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení o námitkách.
IV. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vytýká orgánům veřejné moci 1) nedostatečné vypořádání námitek stěžovatele; 2) vedení exekučního řízení pro nesprávně určenou výši pohledávky; 3) nezohlednění dobrovolnosti plnění. Podstatu jednotlivých námitek lze přiblížit následujícím způsobem:
5. Ad 1) stěžovatel uvádí, že napadený příkaz soudního exekutora je nesprávný v části ukládající povinnost k náhradě nákladů exekuce. Stěžovatel poukazuje na to, že tento příkaz je v jeho exekuční věci v pořadí již třetím vydaným, neboť předchozí dva příkazy exekuční soud zrušil. Obě tato rozhodnutí exekučního soudu však ke zrušení předchozích příkazů k úhradě nákladů exekuce přistoupila z jiných důvodů, než které uváděl stěžovatel. Tyto důvody tak stěžovatel zopakoval i v námitkách proti nyní napadenému příkazu soudního exekutora.
6. Ad 2) stěžovatel upozornil, že předmětem exekučního řízení byla pohledávka v původní přisouzené výši 483 984, 50 Kč s příslušenstvím bez nákladů nalézacího řízení, ačkoliv stěžovatel ještě před zahájením exekučního řízení dobrovolně plnil na tuto pohledávku částku 62 816,50 Kč a bezprostředně po jeho zahájení 32 227,50 Kč. Exekuce tedy byla od samotného počátku vedena pro pohledávku v nesprávné výši.
7. Ad 3) stěžovatel namítá, že k dnešnímu dni je celá pohledávka včetně vymáhaného příslušenství, nákladů nalézacího řízení, nákladů oprávněného a nákladů exekuce uhrazena, přičemž se tak stalo výhradně v důsledku dobrovolného plnění stěžovatele a dalších osob. Plnění bylo zasíláno přímo na účet povinného, a tedy je zřejmé, že k zániku exekvované pohledávky nedošlo žádným přičiněním soudního exekutora. Ten v celém exekučním řízení nevymohl svým přičiněním ničeho, neučinil žádné kroky a nepřijal žádná opatření za účelem vymožení pohledávky, vyjma úvodní lustrace bankovních účtů a jednoho šetření v bydlišti stěžovatele. Na dobrovolném plnění oprávněnému se tedy soudní exekutor nijak nepodílel. Na podporu tohoto svého argumentu stěžovatel přiložil seznam splátek v celkové výši 227 396,59 Kč, které provedly v jeho prospěch přímo vůči oprávněnému třetí osoby. Dle stěžovatelova názoru měl o tuto částku být ponížen základ pro určení odměny soudního exekutora. Stěžovatel rovněž odkázal na závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 2469/12, sp. zn. III. ÚS 2492/09, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, sp. zn. I. ÚS 2269/10 a dalších soudních rozhodnutí, která dle jeho názoru vyznívají v jeho prospěch. Podle stěžovatele je zřejmé, že soudní exekutor při výpočtu své odměny nijak nezohledňoval judikaturní kritéria složitosti, odpovědnosti ani namáhavosti věci podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, ale že postupoval čistě mechanicky. Exekuční soud proti tomuto nezákonnému postupu nijak nezakročil.
V. Posouzení opodstatněnosti Ústavním soudem
8. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní soud se principiálně staví k otázce dobrovolnosti tak, že tato je dána, uhradí-li povinný pohledávku, pro niž se exekuční řízení vede, do doby, než se o nařízení exekuce dozví [srov. bod 22. nedávného nálezu sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020 (pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na stránkách https://nalus.usoud.cz), který rekapituluje dosavadní judikaturu Ústavního soudu k této otázce]. Za dobrovolné plnění lze za dalších okolností akceptovat i plnění ve lhůtě k dobrovolnému splnění povinnosti podle výzvy soudního exekutora [srov. nález sp. zn. I. ÚS 944/07 ze dne 16. 4. 2009 (N 86/53 SbNU 95)] či dojde-li k němu před přímým výkonem exekuce soudním exekutorem [nález sp. zn. I. ÚS 2269/10 ze dne 23. 2. 2011 (N 23/60 SbNU 245)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že těmto jeho obecným judikaturním východiskům se soudní exekutor ani exekuční soud v nynější věci nezpronevěřily. K vymožení pohledávky došlo až pod tlakem probíhající exekuce, při níž soudní exekutor nezůstal pasivní ani nečinil jen formální úkony, které by k naplnění účelu exekuce nijak nepřispěly. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám lze uvést následující:
10. U námitky 1) Ústavní soud postrádá její bližší zdůvodnění. Stěžovatel nikterak nespecifikoval, v jakém rozsahu a které jeho námitky, jež uplatnil proti napadenému příkazu soudního exekutora, měly zůstat exekučním soudem oslyšeny. V rekapitulaci námitek stěžovatele (bod 4. napadeného usnesení exekučního soudu) jsou uvedeny toliko námitky, jimiž se exekuční soud v napadeném usnesení zabýval (srov. body 7. a 9. až 12. jeho napadeného usnesení), a tyto námitky se shodují i s těmi, které uplatnil stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Při absenci specifikace údajně exekučním soudem opomenutých námitek za jeho současného vypořádání všech námitek, které stěžovatel zopakoval ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud nemohl stěžovateli za těchto okolností přisvědčit, že by exekuční soud své povinnosti vyjádřit se ke všem uplatněným námitkám nedostál. Ústavní soud totiž zásadně není oprávněn dotvářet argumentaci nad rámec ústavní stížnosti, a byť je vázán jejím návrhem, nikoliv odůvodněním, neznamená to, že by Ústavní soud měl nad rámec stěžovatelem uplatněných skutečností dohledávat jiné skutečnosti, které by mohly představovat porušení jeho základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)].
11. Námitka 2) je lichá. Jak vyplývá z odůvodnění na s. 2 napadeného příkazu soudního exekutora i z bodu 5. napadeného usnesení exekučního soudu, soudní exekutor při výpočtu své odměny odečetl od jejího základu částku 95 044 Kč, která odpovídá přesně součtu částek, které stěžovatel uhradil na vymáhané pohledávce před zahájením exekuce a bezprostředně po ní. Jak přitom konstatoval exekuční soud v bodě 12. svého napadeného usnesení, námitka nesprávné výše pohledávky, pro niž byla exekuce zahájena, nemohla v dané fázi exekučního řízení vyvolat stěžovatelem zamýšlené účinky.
12. S tím se Ústavní soud shoduje. Nebyla-li tato částka zahrnuta do základu pro výpočet odměny soudního exekutora, neshledává Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími týkajícími se odměny soudního exekutora jako součásti náhrady nákladů exekuce z důvodu údajně nesprávné výše pohledávky, pro niž byla exekuce nařízena. Jak ostatně vyplývá z příloh ústavní stížnosti, pro tuto částku byla naopak exekuce zastavena.
13. Ani námitku 3) Ústavní soud nemohl shledat za dostatečnou k jinému rozhodnutí o ústavní stížnosti než jejímu odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Ve smyslu východisek judikatury Ústavního soudu rekapitulovaných výše sub 10. k otázce dobrovolnosti plnění povinného v exekučním řízení a jejích účinků je totiž zřejmé, že stěžovatelem, resp. jinými osobami za stěžovatele poskytnutá plnění na vymáhanou pohledávku nelze považovat za dobrovolná, nevynucená tlakem probíhající exekuce. K prvnímu stěžovatelem uváděnému plnění mělo dojít až cca rok a půl od vydání výzvy soudního exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti a tato plnění postupně probíhala ještě dalších cca čtyři a půl roku. V žádném případě tak nelze hovořit o tom, že by stěžovatel dobrovolně zaplatil vymáhanou pohledávku v celém rozsahu předtím, než se stěžovatel o zahájení exekučního řízení dozvěděl či ve lhůtě k dobrovolnému splnění povinnosti.
14. Postupnou aktivitu stěžovatele za pomoci dalších subjektů svůj dluh splnit je nutno ocenit a přivítat, nezakládá však sama o sobě důvod k nepřiznání odměny soudnímu exekutorovi, neboť je zřejmé, že se realizovala až v průběhu a pod tlakem úkonů soudního exekutora za účelem vymožení pohledávky. Tyto úkony přitom nebyly pouze formální a nepočetné (srov. níže bod 16.), jak tvrdí stěžovatel. Skutečnost, že plnění byla poskytována třetími osobami ve prospěch stěžovatele přímo oprávněnému, nikoliv prostřednictvím soudního exekutora, nemá pro posouzení věci žádný význam. Exekuční soud v bodě 11. svého napadeného rozhodnutí stručně vyjádřil názor, že nedobrovolnost plnění byla dána tím, že plnění byla jen částečná, došlo k nim až po uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění povinností a ve věci byly vydány i exekuční příkazy k "nucenému" vymožení předmětné pohledávky. Ústavní soud, který není primárně povolán k výkladu podústavního práva, přitom tento názor nepovažuje za apriorně nelogický, svévolný či nepřiměřeně zasahující do ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.
15. Lze jen dodat, že pokud snad stěžovatel usiloval o to, aby byla samostatně posouzena dobrovolnost plnění poskytnutých za něj třetími osobami, pak by to na závěrech exekučního soudu ničeho neměnilo. Nelze účelově rozdělovat plnění provedená přímo povinným a v jeho prospěch třetími osobami a dobrovolnost plnění každé z těchto skupin posuzovat zvlášť. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, bod 68., publikováno jako Rc 56/2017 SbNS), vychází z toho, že plnění za povinného třetí osobou v průběhu exekučního řízení je třeba považovat za plnění samotného povinného. Tuto praxi aprobuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1880/19 ze dne 27. 12. 2019, bod 10.).
16. Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by soudní exekutor nijak k vymožení předmětné pohledávky nepřispěl a že by ve věci byl zcela nečinný. V bodě 9. napadeného usnesení exekučního soudu je uveden příkladmý výčet úkonů soudního exekutora v předmětném exekučním řízení proti stěžovateli jako povinnému. Ten se neomezuje jen na úvodní lustrace bankovních účtů a jediné šetření v bydlišti stěžovatele, jak se uvádí v ústavní stížnosti, ale i vydávání příkazů k exekuci přikázáním pohledávek z bankovních účtů, povolení splátkového kalendáře na žádost stěžovatele, vydání příkazu k přikázání jiných peněžitých pohledávek stěžovatele, vydání exekučního příkazu prodejem movitých věcí atd. Dospěl-li exekuční soud dospěl k závěru, že soudní exekutor ve stěžovatelově věci nepostupoval pouze formálně a fakticky nijak nepřispěl k zaplacení předmětné pohledávky, nemůže mu za těchto okolností Ústavní soud ničeho vytýkat. Na výčet těchto úkonů v napadeném usnesení exekučního soudu přitom stěžovatel nijak nereagoval a nepopřel jeho správnost, ačkoliv ve své ústavní stížnosti tvrdil, že soudní exekutor se omezil jen na prvotní lustraci bankovních účtů a šetření v bydlišti stěžovatele. Pokud se přesto stěžovatel vůči těmto závěrům exekučního soudu nevymezil, nezavdal Ústavnímu soudu důvod k pochybnosti o jejich správnosti.
VI. Závěr
17. Ústavní soud závěrem shrnuje, že nechal-li stěžovatel jako povinný zajít řízení tak daleko, že k vymožení dluhu, který měl vůči oprávněnému, již muselo být zahájeno exekuční řízení a ve věci se musel angažovat soudní exekutor, nemůže tuto skutečnost anulovat jenom placením přímo oprávněnému a dovolávat se dobrovolnosti splnění svého dluhu, jestliže soudní exekutor již ve věci byl činný, a to nikoliv zanedbatelnou měrou.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu