ECLI:CZ:US:2020:4.US.1419.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1419/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Janského, CSc., zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Sokolská 490/31, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020 č. j. 23 Cdo 3176/2018-200, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2018 č. j. 12 Co 13/2018-174 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2017 č. j. 40 C 104/2016-125, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FAVEA Europe, s. r. o., sídlem Kischova 1732/5, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 7 200 eur s příslušenstvím, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že dvě smlouvy o výkonu práce a služeb ze dne 27. 12. 2012 a 31. 3. 2013, které byly podepsány stěžovatelem a za vedlejší účastnici Davidem Klingerem, označeným jako výkonný ředitel, jsou neplatné, protože jmenovaný nebyl oprávněn za vedlejší účastnici jednat. Tím, že vedlejší účastnice stěžovateli nezaplatila za odvedenou práci, vzniklo jí bezdůvodné obohacení. Nárokoval-li však stěžovatel úhradu bonusů, nešlo o standardní odměnu za konkrétní sjednanou práci, a proto bylo třeba v této části žalobu zamítnout, a šlo-li o doplacení faktury ve výši 1 200 eur, stěžovatel netvrdil, jaké konkrétní práce vykonal, aby mohla být určena jejich hodnota.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako vadné odmítl. Shledal, že stěžovatel nedostál požadavkům obsaženým v §237 o. s. ř., neboť nevymezil žádnou otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, resp. že se z dovolání nepodává, jakou právní otázkou by se měl Nejvyšší soud zabývat, pouze se v něm polemizuje se závěry odvolacího soudu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká, že se otázkou překročení rozsahu zákonem vymezeného oprávnění, které bylo učiněno jménem vedlejší účastnice, nezabývaly tak, jak jim ukládá ustálená judikatura, resp. že nerespektovaly §1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), a §20 odst. 2 větu druhou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), pročež mají být jejich rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Důsledky toho, že pověřená osoba překročí rozsah svého oprávnění a učiní jménem podnikatele jiné než obvyklé úkony, §15 obchodního zákoníku neupravuje, a proto je třeba tyto řešit v souladu s výše uvedenými ustanoveními. Splnění jedné z podmínek, tedy že druhý účastník právního úkonu nemohl o překročení oprávnění osobou jednající za podnikatele vědět, je nutno posuzovat ve vazbě na konkrétní okolnosti případu, zejména s ohledem na osobu, ve vztahu k níž byl úkon učiněn, přičemž se nelze omezit jen na jeho obsah. Proto je nutno rozlišovat, zda právní úkon realizovaný právnickou osobou a týkající se předmětu její činnosti směřuje vůči občanu - "nepodnikateli" nebo podnikatelskému subjektu a zda z pohledu adresáta a jeho podnikatelské činnosti jde o úkon "běžný". Překročí-li osoby podle §20 odst. 2 občanského zákoníku své oprávnění, je druhá strana chráněna proti tomuto excesu v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jde o překročení, o kterém nemohla vědět.
6. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že aniž by odstranil vady rozsudku soudu prvního stupně, konstatoval, že stěžovatel nesplnil povinnost tvrzení. V dovolání stěžovatel poukázal zejména na to, že soud neprovedl žádný z jím navržených důkazů a ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč tak neučinil, Nejvyšší soud je však odmítl "z formálních důvodů", aniž by se řídil nálezy Ústavního soudu, dle nichž při rozhodování o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí dovolací soud pečlivě zkoumat, zda vznesené námitky představují pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem anebo míří spíše do právního hodnocení věci. Současně stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů s tím, že je nezákonné, aby obecné soudy posuzovaly návrh, "jak se jim to hodí", aby ignorovaly §20 občanského zákoníku a neprovedly ani jeden důkaz jím navržený a poté zamítly žalobu z důvodu, že "netvrdil a neunesl důkazní břemeno". Stěžovatel současně konstatuje, že smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí jsou platné, takže mělo být postupováno podle nich, přičemž upozorňuje, že na jejich základě vedlejší účastnice plnila a s námitkou neplatnosti přišla až po třech letech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost, směřuje-li proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl.
8. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení rozsudku soudů nižších stupňů, ústavní stížnost není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť (řádně) nevyčerpal dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 3 či 4 zákona o Ústavním soudu (k tomu viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že jím podané dovolání odmítl "z formálních důvodů", přičemž argumentuje tím, že povinností tohoto soudu, odmítal-li dovolání jako nepřípustné, bylo zkoumat, zda vznesené námitky představují polemiku se skutkovým stavem anebo zda míří do právního posouzení věci. Jak ale patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, konkrétně pak z toho důvodu, že ač v něm stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí jsou neplatné (a je tudíž třeba věc posuzovat jako bezdůvodné obohacení), nevymezil žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, resp. k námitce tzv. opomenutých důkazů nevymezil žádnou otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od jeho ustálené rozhodovací praxe.
12. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti obsažené se míjejí s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, proč tyto nemohly z hlediska ústavnosti obstát. K tomu možno dodat, že podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je třeba v dovolání vymezit jeho důvod (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), a to tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které považuje za nesprávné, a současně vyloží, v čem má tato nesprávnost spočívat, resp. vymezí tento důvod tak, aby z něho (alespoň) vyplynula otázka hmotného či procesního práva, na níž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou uvedený soud vyřešil nesprávně [srov. body 24 a 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 481/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ve vztahu k takové (konkrétní a jednotlivé) právní otázce je pak dovolatel povinen podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. uvést a eventuálně doložit, (konkrétně) který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání dle něho má být naplněn.
13. Ze stěžovatelova dovolání se však zřetelně takováto otázka hmotného práva nepodává, a proto nemohly být ani naplněny zákonem stanovené náležitosti dovolání,
jde-li o vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak uzavřel Nejvyšší soud. Ostatně v odvolacím řízení stěžovatel v tom smyslu, že by byly splněny podmínky aplikace §20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku, neargumentoval, a tedy odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat.
14. Stěžovatel dále v dovolání vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, ovšem rovněž v tomto bodě nepostupoval tak, jak stanovuje §241a o. s. ř. [k tomu viz bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)], a proto ji Nejvyšší soud přiléhavě posoudil jako námitku vady řízení, kterou by se mohl zabývat za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tak tomu ale, jak uvedeno výše, nebylo.
15. Nad rámec toho lze zmínit, že Nejvyšší soud se vyjádřil i k možné důvodnosti této námitky, a to v tom smyslu, že zdůvodnil-li náležitě odvolací soud "neprovedení" stěžovatelem navržených důkazů, o případ tzv. opomenutých důkazů nejde. Tento závěr přitom nijak nekoliduje s právním názorem vysloveným v nálezech Ústavního soudu, na které stěžovatel poukazuje.
16. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu