ECLI:CZ:US:2020:4.US.143.20.1
sp. zn. IV. ÚS 143/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019 č. j. 4 Tdo 1247/2019-230, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. 10 To 178/2019-202 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. dubna 2019 č. j. 6 T 40/2019-179, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že poškozenému, který přišel požádat o ztlumení hlasité hudby, vytrhl z ruky násadu od lopaty, kterou ho nejméně pětkrát udeřil, až došlo k jejímu zlomení. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 24 973 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného, znaleckých zkoumání duševního stavu stěžovatele a zranění poškozeného a zprávy z obce o stěžovatelově chování k okolí. Jednání podle okresního soudu nelze kvalifikovat jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, neboť ta by musela vycházet z nějakých mimořádných okolností, které však v dané věci zjištěny nebyly. Žádná ze zjištěných okolností nenasvědčovala tomu, že by stěžovatel jednal v nutné obraně.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, zejména s tím, že nebyly naplněny podmínky nutné obrany.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, když v závěrech okresního soudu a krajského soudu neshledal žádný relevantní rozpor, neboť jednání stěžovatele nenaplňovalo znaky tzv. putativní nutné obrany. K výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud doplnil, že poškozený nevstoupil na stěžovatelův pozemek neoprávněně, neboť tento byl zčásti volně přístupný, neopatřený brankou se zvonkem a poškozený chtěl se stěžovatelem oprávněně mluvit. Vstup poškozeného byl zcela viditelný a nevykazoval znaky jakéhokoliv útoku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy porušily zásadu nullum crimen sine lege, neboť jeho jednání, za něž byl odsouzen, naplňuje znaky (putativní) nutné obrany. Takovými námitkami se dle stěžovatele měl zabývat dovolací soud, neboť nejsou skutkové povahy. Navíc dovolací soud sám hodnotil některé okolnosti k tíži stěžovatele nad rámec hodnocení soudů nižších stupňů. Obecné soudy vůbec nevzaly v úvahu, jak se domnělý útok jevil z pozice stěžovatele. Tím mimo jiné rozhodly v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349). Soudy daly při hodnocení situace za pravdu poškozenému, aniž by zohlednily všechny klíčové okolnosti. Poškozený se stěžovateli nejevil jako bezbranný důchodce, ale jako stokilový muž robustní postavy s tyčí v ruce. Soudy ani nehodnotily povahu zranění, která stěžovatel utrpěl. Poškozený neohlášeně vnikl na pozemek a do domu stěžovatele, což dle stěžovatele evokuje úmysl útočit (konkludentním projevem uchopení zbraně). Vykročení z mezí nutné obrany pak nelze dovodit toliko z toho, že by stěžovatel bránil "jenom" svůj majetek a obydlí. Soudy se navíc nezabývaly možností (jen stručně zmíněnou nalézacím soudem) užití privilegované skutkové podstaty podle §146a trestního zákoníku, ačkoliv jejímu naplnění skutkové okolnosti napovídaly (mimo jiné stěžovatelova porucha osobnosti). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Rovněž třeba podotknout, že je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
10. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby. Vzhledem k postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Soudy se se všemi uvedenými námitkami vypořádaly. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by nesprávně posoudily podmínky tzv. putativní nutné obrany, neboť zejména Nejvyšší soud tyto podmínky podrobně popsal, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz zejména sub 5 uvedený nález sp. zn. I. ÚS 3235/15). Klíčové přitom není hodnocení názorů domnělého obránce, nýbrž jeho smyslového vnímání. Je tedy zcela irelevantní, zda se obránce mylně domnívá, že má právo domnělého útočníka napadnout. Soudy správně vyhodnotily, že rozhodující je v tomto směru míra smysly vnímaného ohrožení, které však v dané situaci nemohla řádně vnímající osoba pociťovat. Ve stěžovatelův prospěch přitom v tomto směru nemůže hovořit ani zjištěná porucha osobnosti, neboť ta nikterak neovlivňuje jeho schopnosti smyslového vnímání. Konečně Nejvyšší soud se rovněž podrobně vypořádal s oprávněností vstupu poškozeného na stěžovatelův pozemek a jejího vlivu na naplnění znaků nutné obrany. Nejvyšší soud nikterak nevykročil ze svých kompetencí, neboť nepřehodnocoval důkazy (nepřijímal nové skutkové závěry), ale na základě zjištění soudů nižších stupňů rozvinul šířeji právní hodnocení celé věci. Dále se obecné soudy zabývaly zraněními způsobenými údajně stěžovateli, jakož i užitím privilegované skutkové podstaty. V tomto směru lze na jejich závěry zcela odkázat.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu