ECLI:CZ:US:2020:4.US.1464.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1464/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2020 č. j. 76 ICm 2086/2013, 101 VSPH 190/2020-1121 (KSLB 76 INS 22654/2011), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyně dlužníka JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 76 ICm 2086/2013-1115 v řízení o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně o osvobození od placení soudního poplatku z dovolání podaného stěžovatelkou proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 10. 2019 č. j. 104 VSPH 634/2019-1071, kterým bylo přerušeno řízení vedené podle §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a to podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do právní moci rozhodnutí krajského soudu o vypořádání společného jmění manželů, konktrétně stěžovatelky a insolvenčního dlužníka, které je vedeno pod sp. zn. 76 ICm 68/2019. Proti usnesení vrchního soudu o přerušení řízení podala stěžovatelka dovolání. Krajský soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 4 000 Kč. Stěžovatelka v dovolání požádala o osvobození od placení soudního poplatku s ohledem na své nepříznivé majetkové poměry, neboť jejím manželem je insolvenční dlužník se starobním důchodem 3 645 Kč a ona sama má invalidní důchod a pobírá pouze dávky nemocenské ve výši 5 030 Kč měsíčně.
3. Krajský soud návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků zamítl se závěrem, že podané dovolání proti usnesení o přerušení řízení je svévolné uplatnění práva, neboť stěžovatelka se již ve svém odvolání proti rozsudku krajského soudu bránila argumentací, že soud nemůže ve věci o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty rozhodnout dříve, než bude vypořádáno společné jmění manželů, konkrétně společné jmění stěžovatelky a insolvenčního dlužníka. Přerušil-li vrchní soud řízení právě do skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů, pak nepochybně vyhověl samotné stěžovatelce, která přesto podala dovolání, v němž neuvádí důvody, pro které vrchní soud neměl řízení přerušit, ale tvrdí, že dlužník nebyl v úpadku a přezkumné jednání v insolvenčním řízení neproběhlo správně.
4. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud usnesením ze dne 2. 4. 2020 č. j. 76 ICm 2086/2013, 101 VSPH 190/2020-1121 (KSLB 76 INS 22654/2011) usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že dovolání podané stěžovatelkou proti usnesení vrchního soudu o přerušení řízení je jednoznačně bezúspěšným a současně svévolným uplatněním práva podle §138 o. s. ř., takže bez ohledu na majetkové a sociální poměry stěžovatelky nejsou splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby soud mohl jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků vyhovět. Dovolání stěžovatelka podala proti procesnímu usnesení vrchního soudu o přerušení řízení z důvodů uvedených v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení o vypořádání společného jmění dlužníka stěžovatelky, přičemž vrchní soud toto své rozhodnutí odůvodnil v souladu s argumentací samotné stěžovatelky obsaženou v jejím odvolání proti rozsudku krajského soudu ve věci samé, neboť v něm namítala, že soud nemůže v tomto řízení o určovací žalobě věcně rozhodnout do té doby, než bude rozhodnuto soudem v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Procesním usnesením o přerušení řízení vydaným vrchním soudem v rámci odvolacího řízení stěžovatelka nijak neutrpěla na svých právech účastníka řízení. Přerušení řízení znamená jen to, že soud nebude v řízení pokračovat po dobu v usnesení určenou a má-li stěžovatelka zato, že nejsou dány zákonné důvody pro přerušení řízení nebo tyto důvody již pominuly, nic jí nebrání, aby podala návrh na pokračování v řízení podle §111 odst. 2 o. s. ř., který se nezpoplatňuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti provádí rekapitulaci insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi JUDr. Ing. Jaroslavu Jandovi, LL.M., Ph.D. a zpochybňuje postup insolvenční správkyně při soupisu majetku do konkurzní podstaty.
6. K rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků stěžovatelka namítá, že soudy nevycházely z aktuálních údajů, nýbrž z minulých nebo hypotetických budoucích poměrů stěžovatelky. K otázce hmotného zajištění stěžovatelka poukazuje na to, že jejím manželem je insolvenční dlužník se starobním důchodem, který mu byl vyměřen dne 13. 4. 2018 ve výši 3 645 Kč měsíčně, dne 17. 12. 2018 pak došlo k navýšení této částky o 978 Kč. Stěžovatelka z důvodu vážných zdravotních problémů podala žádost o předčasný invalidní důchod, pobírá nemocenské měsíční dávky a musí o ni pečovat manžel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz].
12. V posuzované věci se vrchní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že dovolání podané stěžovatelkou proti usnesení vrchního soudu o přerušení řízení je bezúspěšným a současně svévolným uplatněním práva podle §138 o. s. ř., neboť přerušil-li vrchní soud řízení do skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů, pak nepochybně vyhověl samotné stěžovatelce. Proto bez ohledu na majetkové a sociální poměry stěžovatelky nejsou v dané věci splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby soud mohl jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků vyhovět.
13. Ústavní soud především zdůrazňuje, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na osvobození od placení soudního poplatku za podané dovolání (viz body 3. a 4. shora). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky proti postupu insolvenčního soudu v insolvenčním řízení a proti postupu insolvenční správkyně, jimiž se Ústavní soud nemohl v rámci nyní posuzované věci zabývat. Z týchž důvodů Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí soudu o (ne)naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Mimo to Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence nezávislých soudů.
14. Z pohledu Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy v rámci svého postupu v této konkrétní posuzované věci, tedy při rozhodování o návrhu stěžovatelky na osvobození od placení soudního poplatku, dopustily jakéhokoliv pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily - s ohledem na jejich povahu - dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky spočívající v jejím nesouhlasu s postupem insolvenčního soudu v insolvenčním řízení a s postupem insolvenční správkyně, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. Těmito námitkami se Ústavní soud v tomto řízení, ve kterém je přezkoumáváno rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku z dovolání nemohl zabývat.
15. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně její žádosti o osvobození od soudních poplatků za podané dovolání. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu