ECLI:CZ:US:2020:4.US.1488.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1488/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Blanky Richterové, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2019 č. j. 24 Cdo 1638/2018-413 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017 č. j. 20 Co 244/2017-364, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Hrochové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud tím, že odmítl věcné projednání dovolacích námitek proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), porušil její práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Rozsudkem ze dne 10. 10. 2016 č. j. 9 C 344/2014-259 Obvodní soud pro Prahu 10 uložil stěžovatelce (jako žalované), aby zaplatila vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 253 333 Kč s příslušenstvím a také náhradu nákladů řízení ve výši 231 198,26 Kč. Stěžovatelka se dle uvedeného soudu bezdůvodně obohatila na úkor vedlejší účastnice, jakožto dědičky zůstavitele Jaroslava Richtera, když od Jany Bittmanové a Miroslava Bittmana převzala částku 608 000 Kč, kterou jim zůstavitel svěřil do úschovy, ale do dědictví ji nevydala. Na základě provedeného dokazování přitom odmítl stěžovatelčinu obranu, že byla zůstavitelem požádána o vyzvednutí peněz za účelem vrácení půjček, které zůstaviteli poskytl Emil Listopad, Bohuslav Kubíček a její rodiče, a že tomuto přání vyhověla.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 25 630 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že jde-li o otázku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice, dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a že vznesla-li (stěžovatelka) výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména výpověďmi svědků),
činí-li z výsledků dokazování jiná skutková zjištění než odvolací soud, a dovozuje-li z nich odlišný právní názor, uplatnila jiný dovolací důvod než uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání tudíž trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání uplatnila námitky proti nezákonnému způsobu zjišťování skutkového stavu, nepřipuštění jí navržených důkazů a "ignoraci" jejích odvolacích námitek městským soudem. Následně cituje z obsahu jí podaného dovolání a poukazuje na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který měl vzniknout posouzením Jany Bittmanové jako věrohodné svědkyně. Upozorňuje, že tato svědkyně ve své výpovědi ze dne 4. 12. 2015 měla popřít pravdivost podstatné části svého prohlášení k žalobě ze dne 1. 7. 2014, samotný základ pak měl být vyvrácen svědeckou výpovědí jejího syna Miroslava Bittmana ze dne 27. 4. 2016. Závěr soudu prvního stupně stěžovatelka označuje za překvapivý a namítá, že městský soud na její odvolací námitky náležitě nereagoval, a ani Nejvyšší soud nereagoval na "tuto námitku absence tohoto nejzákladnějšího v odůvodnění rozsudků soudů".
6. Tato absence odůvodnění soudem prvního stupně měla dle stěžovatelky navazovat na předchozí procesní jednostrannost celého prvostupňového řízení, která nebyla napravena ani odvolacím soudem. Ta měla spočívat v zamítnutí jejího důkazního návrhu opatrovnickým spisem Okresního soudu v Kutné Hoře paní Emilie Richterové (manželky zůstavitele, matky vedlejší účastnice), jehož potřeba vyplynula ze soudem vyžádané zprávy Domova Barbora Kutná Hora. Tento důkaz mohl přinést závažné poznatky, zdroje dalších důkazů, objasnit zůstavitelovu situaci a okolnosti, za nichž podal žádost o ústavní péči. Dále poukázala na to, že k vyvrácení pochybností o finanční schopnosti svých rodičů k hotovostní půjčce zůstaviteli předložila rozpis banky o bezhotovostních výběrech z účtu jejich domácnosti 12 měsíců před půjčkou, a i když soud vyslovil pochybnosti o pravosti této listiny, její důkazní návrh dotazem u banky zamítl. Závěrečná výzva soudu prvního stupně k označení důkazů, odůvodněná tím, že neunesla důkazní břemeno, byla dle stěžovatelky jen formalitou, když pak provedení k tomu navrhovaných důkazů opět zamítl.
7. Dále stěžovatelka vytýká soudům nižších stupňů, že pominuly shodný údaj vyplývající ze svědectví Bittmanových, že podle pokynu zůstavitele měla být jeho taška s penězi v případě smrti předána Emilu Listopadovi, švagrovi zůstavitele. Jmenovaný přitom potvrdil převzetí 150 000 Kč a ona tím splnila nesporný pokyn zůstavitele. Alespoň v této části se tudíž nemohla obohatit, a není tak pasivně věcně legitimována. Uvedená částka dle stěžovatelky představovala "nejstarší část půjčky", kterou Emil Listopad poskytl zůstaviteli na rekonstrukci domu. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že neobstojí zpochybňování existence půjčky soudem z důvodu absence písemného potvrzení, jestliže bez potvrzení zůstavitel svěřoval hotovost sousedovi Miroslavu Bittmanovi a jestliže jej pouhá přítomnost právníka rozlítila. V návaznosti na to stěžovatelka předestírá svou verzi událostí, dle níž se zůstavitel snažil od sestry vedlejší účastnice, Miluše Jelínkové, marně získat ke svému ideálnímu čtvrtinovému podílu na domě s pozemkem, v němž bydlel, ještě její čtvrtinový podíl. Aby tam mohl dožít, bylo třeba dům uzpůsobit, protože pro něj jako nemocného osmdesátiletého muže nebyl obyvatelný. Když se mu to nezdařilo, zamýšlel získat garsonku v K.
8. Závěrem stěžovatelka namítá, že zůstavitel byl svéprávný občan, který předáním peněz osobě odlišné od dědice projevil svou vůli, přičemž důkazní břemeno nese ten, kdo takový projev vůle napadá, a závěr soudů, že ona nese důkazní břemeno ohledně toho, jaký právní důvod měl zůstavitel pro předání peněz, postrádá zákonný podklad. Ona splnila jen vůli umírajícího, jak má naložit s předanými penězi, a není pasivně legitimována ani v případě, že se zjistí, že k nabytí peněz adresáty nebyl právní důvod. Bezdůvodně se obohatily ty osoby, které peněžité částky nesporně převzaly a které toto převzetí potvrdily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelka ústavní stížností primárně napadá usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jí podané dovolání. K tomu uvádí, že tento soud označil její námitky za nevýznamné, protože směřují proti skutkovým zjištěním, vytýká mu, že šlo o námitky proti nezákonnému způsobu zjišťování skutkového stavu, nepřipuštění navržených důkazů a ignorování odvolacích námitek, poukazuje na svou dovolací námitku, že jí bylo upřeno právo na "spravedlivý proces", a tvrdí, že nemožnost v dovolacím řízení řešit skutkové závěry není absolutní.
13. Z uvedené argumentace však zřetelně plyne, že stěžovatelka dostatečně nereflektuje právní úpravu týkající se daného mimořádného opravného prostředku. Jak patrno z §241a odst. 1 o. s. ř., dovolacím důvodem může být toliko nesprávné právní posouzení věci, přičemž dovolatel je povinen tento důvod (zde ve smyslu konkrétní dovolací námitky) vymezit způsobem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. a současně ve vztahu k němu (resp. k ní) uvést, jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. spatřuje za splněný (§241a odst. 2 o. s. ř.), eventuálně (v závislosti na uplatněném předpokladu) i důvod, proč by tomu tak mělo být [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
14. Jen za splnění těchto předpokladů se pak může dovolací soud zabývat otázkou hmotného či procesního práva, jež z té které dovolací námitky vzejde. Pakliže stěžovatelka v dovolání uplatňovala toliko skutkové vady, případně vady řízení, aniž by dovolání splňovalo výše uvedené podmínky anebo aniž by (v případě procesních vad) byla splněna podmínka §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., není dovolací soud povinen/oprávněn se takovými námitkami věcně zabývat. Není samozřejmě vyloučeno uplatňovat námitky ústavněprávní povahy, nicméně výše předestřená pravidla platí i v tomto případě [viz bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Vzhledem k absenci bližší argumentace Ústavní soud nemá, co by mohl napadenému postupu Nejvyššímu soudu (spočívajícímu v tom, že se meritorně nezabýval stěžovatelčinými námitkami, kterých se tyto závěry týkají) vytknout.
15. Další část ústavní stížnosti v podstatě postrádá ústavněprávní argumentaci a představuje polemiku s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje na to, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice poukazuje na údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, této námitce však Ústavní soud přisvědčit nemohl. Jak patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud učinil poměrně rozsáhlé dokazování, provedené důkazy hodnotil velmi podrobně, přičemž náležitě vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelčině skutkové verzi nepřisvědčil.
16. Poukazuje-li stěžovatelka na rozdíly v prohlášení a výpovědi Jany Bittmanové, jakož i výpovědi Miroslava Bittmana, tyto důkazy (spolu s dalšími) shodně vyvracejí stěžovatelčina tvrzení, a jestliže se jejich výpovědi, jde-li o nějaké nepodstatné skutečnosti, neshodují (zde ke komu z nich si zůstavitel dával svou tašku s hotovostí do úschovy), tento nedostatek je v důkazním řízení jevem častým a (bez dalšího) svědka nevěrohodným nečiní. Namítá-li stěžovatelka, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že povinnost obecných soudů vyhovět (všem) důkazním návrhům účastníků řízení z principů řádného procesu vyvodit nelze; pokud však takový návrh zamítnou, je jejich povinností tento svůj postup náležitě odůvodnit. Této povinnosti přitom učinil soud prvního stupně zadost.
17. Námitka nedostatku pasivní věcné legitimace vychází ze stěžovatelčiny skutkové verze (tedy že plnila vůli zůstavitele a peníze předala výše uvedeným osobám z důvodu úhrady půjčky, kterou zůstaviteli poskytly), kterou soudy nižších stupňů s ohledem na provedené důkazy odmítly jako "nereálnou", resp. nanejvýš nepravděpodobnou. Z toho důvodu ani v tomto ohledu ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obdobně to platí pro námitku, že obecné soudy nesprávně, v rozporu se svobodnou vůlí zůstavitele nakládat se svým majetkem, posoudily otázku, která z účastnic řízení nese důkazní břemeno ohledně právního důvodu předání peněz, neboť i ta je postavena na tom, že (stěžovatelka) "jen splnila vůli umírajícího".
18. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu