ECLI:CZ:US:2020:4.US.1527.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1527/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Services of Serbin s. r. o., sídlem Pivovarská 2340, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 29 NSČR 20/2019-A-42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 3 VSPH 1294/2018-A-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2018 č. j. MSPH 79 INS 12307/2018-A-13, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Tomáše Bárty a 2. Petera Cimermana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") pro zjevnou bezdůvodnost odmítl stěžovatelčin insolvenční návrh (výrok I), dále pak zamítl návrh prvního vedlejšího účastníka (dále jen "dlužník"), aby soud uložil stěžovatelce složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která mu hrozí nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a možnými opatřeními přijatými v jeho průběhu ve výši 3 000 000 Kč (výrok II), stěžovatelce uložil zaplatit dlužníkovi na náhradu nákladů řízení částku ve výši 8 228 Kč (výrok III) a stěžovatelce vrátil zálohu složenou na náklady insolvenčního řízení 10 000 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jako (druhý) navrhovatel jsou povinni zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl. Dospěl totiž k závěru, že dovolání je zčásti subjektivně nepřípustné [§240 odst. 1, 243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], zčásti objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a zčásti - jde-li o samotné odmítnutí insolvenčního návrhu - je zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.), protože v dalším insolvenčním řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. MSPH 79 INS 22650/2019-A-21 byl zjištěn dlužníků úpadek a bylo povoleno jeho řešení oddlužením, a že tudíž insolvenčním návrhem, jehož věcného projednání se stěžovatelka domáhá prostřednictvím podaného dovolání, by mohlo být dosaženo pouze takového výsledku, který již nastal.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu [konkrétně nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2433/15 (N 224/83 SbNU 491)], když její dovolání odmítl pro bezpředmětnost, a znemožnil jí tak domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a nevratně zkrátil lhůty pro určení neúčinnosti znevýhodňujících a zkracujících právních úkonů dlužníka podle §240 až 242 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud pominul také otázku náhrady škody a jiné újmy podle §147 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož i to, že ona nemůže uplatnit soudní poplatky a náklady řízení ve stávajícím insolvenčním řízení. Dále stěžovatelka namítá, že kdyby v dovolacím řízení nedošlo k průtahům, tato situace by nenastala.
6. Současně stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o bezdůvodnosti jí podaného návrhu. V této souvislosti poukazuje mj. na nové skutečnosti, které nastaly po skončení předchozího insolvenčního řízení, vedeného pod sp. zn. MSPH 79 INS 22188/2015, přičemž tvrdí, že z jejího insolvenčního návrhu nelze vyčíst jasné a nezpochybnitelné údajné zneužití práv na úkor dlužníka, ale že je tomu právě naopak, obsáhle se vyjadřuje ke skutečnostem týkajícím se její pohledávky za dlužníkem, provádí vlastní interpretaci aplikovaných ustanovení insolvenčního zákona s tím, že výklad vrchního soudu §128a odst. 2 písm. a) ve spojení s §143 odst. 2 insolvenčního zákona je nepřípustně extenzivní. Vzhledem k tomu, že důvod pro odmítnutí návrhu nebyl dán, je stěžovatelka názoru, že měl městský soud její návrh projednat, přičemž namítá, že tento soud rozhodl bez nařízení jednání a tyto vady neodstranil ani vrchní soud a že jí nebylo umožněno reagovat na vyjádření dlužníka, jímž bylo mj. skutkové tvrzení o šikanózní povaze insolvenčního návrhu. Má za to, že napadená usnesení jsou naprostým excesem.
7. K tomu stěžovatelka dodala, že proti napadenému usnesení vrchního soudu podala žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., o které dosud nebylo rozhodnuto, a že má obavu, že s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu bude její žaloba bez meritorního projednání "odklizena".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že není přípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
10. Pod pojmem "vyčerpání" nutno rozumět nejen podání procesního prostředku, ale i (vyčkání) rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o něm. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému usnesení k vrchnímu soudu podala žalobu pro zmatečnost, a to z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 o. s. ř., v níž dílem uplatnila tytéž námitky jako v ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti ani z insolvenčního rejstříku však neplyne, že by o této žalobě již bylo rozhodnuto (srov. i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Soudní řízení v dané věci dále probíhá, přičemž Ústavní soud by mohl do něho zasáhnout pouze za splnění podmínek stanovených v §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka se však postupu podle tohoto ustanovení nedomáhá, a ani ve vztahu k němu žádné konkrétní skutečnosti v ústavní stížnosti neuvádí. Argumentuje totiž pouze obavou, že její žaloba pro zmatečnost bude bez meritorního projednání "odklizena". Z hlediska uvedeného ustanovení jednak nejde o relevantní tvrzení, jednak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší jakkoliv předjímat, jak bude v řízení o této žalobě rozhodnuto; jestliže stěžovatelka nepovažovala tento procesní prostředek za "efektivní", mohla se s příslušnou argumentací na Ústavní soud obrátit přímo, tedy aniž by jej uplatnila, za současné situace však nezbývá než vyčkat skončení daného soudního řízení.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj