ECLI:CZ:US:2020:4.US.1538.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1538/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 101 Co 348/2019-912 a proti VI. výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. července 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-745, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-754, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé V. K. a 2) S. H., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků ve výrocích, jimiž byl nahrazen jeho souhlas s očkováním vedlejší účastnice 1) (dále též "dcera") a s podáním žádosti o přijetí k její docházce do mateřské školy, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na svobodu myšlení a svědomí zaručené v čl. 15 odst. 1 Listiny a právo rodiče pečovat o zdraví a výchovu svého dítěte zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 7. 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-745 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-754 rozhodl o styku stěžovatele se svou dcerou, vedlejší účastnicí 1) a o jeho vyživovací povinnosti k ní (I. až V. výrok). Výrokem VI. rozsudku nahradil jeho souhlas s očkováním dcery proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám látkou Priorix a rovněž jeho souhlas k podání žádosti o její přijetí k docházce do mateřské školy. O nákladech řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto VII. a VIII. výrokem rozsudku.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu, mimo jiné proti VI. výroku, odvolání. V něm v prvé řadě namítal, že nemá k mateřské škole vybrané vedlejší účastnicí 2), matkou vedlejší účastnice 1), žádnou důvěru, neboť nerespektovala jeho dřívější nesouhlas s přijetím z důvodu nesouhlasu s provedením povinného očkování dcery. Dále obsáhle rozebíral svůj nesouhlas s povinným očkováním, přičemž vycházel z informací o nežádoucích účincích vakcín a nezajištěním optimální ochrany očkovaného. V této souvislosti poukazoval na možnost docházky do soukromé mateřské školy, v níž povinné očkování není vyžadováno a která je pro dceru vhodná. V následném podání stěžovatel zdůraznil svůj postoj k odmítání očkování svým svědomím, světonázorem a smýšlením, založeným na obavách o dceřino zdraví. K povinnému očkování doplnil, že i přes úpravu v právním řádu nemusí být jeho provedení v nejlepším zájmu dítěte.
4. Výrokem IV. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 1. 2020 č. j. 101 Co 348/2019-912 byl VI. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen. Krajský soud při rozhodování vycházel z §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle nějž rozhoduje soud tehdy, nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, jež je pro dítě významná. Mezi ně občanský zákoník řadí rovněž nikoliv běžné léčebné a obdobné zákroky a volbu vzdělání dítěte. Rovněž §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), ukládá specifikovaným fyzickým osobám povinnost podrobit se pravidelným očkováním upraveným v prováděcím předpisu. U osob mladších 15 let odpovídá za splnění této povinnosti zásadně zákonný zástupce. Při posouzení rozumové vyspělosti nezletilého dítěte je rovněž třeba postupovat podle §100 občanského zákoníku. V nyní posuzované situaci krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice 1) nebyla způsobilá k poskytnutí souhlasu s očkováním, proto bylo nezbytné o tomto zákroku rozhodnout podle §877 odst. 1 občanského zákoníku. Při tomto rozhodování je podle krajského soudu třeba posoudit všechna kritéria, a to tak, jak stěžovatel vymezil v odvolání. V nyní posuzované věci je však třeba přihlédnout k omezení zákonných zástupců rozhodovat o péči o zdraví svého dítěte, a to s ohledem na §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. S přihlédnutím k vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, bylo povinností vedlejší účastnice 1) se nejdříve první den třináctého měsíce po narození a nejpozději do dovršení osmnáctého měsíce věku podrobit základnímu očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Podání druhé dávky očkovací látky se provádí od dovršení pátého do dovršení šestého roku věku dítěte. Krajský soud při rozhodování dále vycházel z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, zejména z nálezů ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 (pozn. N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.) a ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 (pozn. N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.), jimiž byla zákonná úprava povinného očkování shledána souladnou s ústavním pořádkem. Z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 (pozn. N 220/79 SbNU 527)] však vyplývá i připuštění možnosti odmítnout povinné očkování na základě uplatnění náboženské či světské výhrady svědomí při dodržení čtyř podmínek její akceptace. V nyní posuzované věci však krajský soud u stěžovatele neshledal naplnění tří ze čtyř těchto podmínek, neboť neuvedl důvod svědčící o naléhavosti odmítnutí zákroku, jím uváděné další důvody nebyly ústavně relevantní a jeho tvrzení nebylo možné považovat za přesvědčivá, jelikož se opírala pouze o obecné názorové přesvědčení. Krajský soud rovněž velmi podrobně analyzoval nejlepší zájem vedlejší účastnice 1), jde-li o docházku do mateřské školy, kdy zejména uzavřel, že jakákoliv další změna by mohla destabilizovat její křehkou psychiku, a to zvláště za situace, kdy se musí vyrovnávat s neustálými konflikty svých rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel k zásahu do práva na soudní ochranu uvádí, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečně zabývaly konkrétními klady a zápory povinného očkování, a to i přesto, že v odvolacím řízení navrhl doplnění dokazování. Krajský soud se naopak soustředil na závěr, že je věcí ošetřujícího lékaře, aby posoudil zdravotní stav vedlejší účastnice 1) a vhodnost očkování, na druhou stranu je však podle stěžovatele z odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu zřejmé, že si byl vědom nevhodnosti očkování při jejím aktuálním zdravotním stavu. Stěžovatel rovněž uvádí, že obecné soudy se příliš zabývaly výhradou jeho svědomí a jejím zpochybněním, aniž by se dostatečně zaměřily na nejlepší zájem vedlejší účastnice 1) na očkování. V této souvislosti upozorňuje, že nejlepší zájem dítěte musí být posuzován ve všech případech, které se nezletilého dotýkají a nemají být vztaženy výlučně k uplatněné výhradě svědomí jednoho z rodičů. V nyní posuzované věci se obecné soudy pouze odvolaly na vyjádření dětské lékařky, přičemž správně měly zjistit názor i dalších odborníků, popř. doplnit dokazování, jak stěžovatel požadoval.
6. Jde-li o zásah do práva na svobodu myšlení a svědomí, stěžovatel uvádí, že je na základě svých poznatků přesvědčen o možnosti následného oslabení imunitního systému vedlejší účastnice 1). K možné neústavnosti současného systému povinného očkování odkazuje na odlišná stanoviska obsažená v dřívějších nálezech Ústavního soudu. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že jako jeden z rodičů má právo své dítě vychovávat a pečovat o něj v souladu se svým přesvědčením, myšlením a svědomím, a to včetně zdraví. V této souvislosti odkazuje na právo projevit výhradu svědomí, která má být zkoumána k uplatnitelnosti či vynutitelnosti právní normy. Skutečnost, že očkování je pro určitý věk stanoveno vyhláškou, podle stěžovatele neznamená, že jeho podstoupení je bez dalšího v zájmu dítěte. Autonomie jednotlivce by naopak měla být před zájmem společnosti, přičemž povinností státu je tuto autonomii chránit. Jde-li o nyní posuzovanou věc, stěžovatel doplňuje, že skutečným důvodem očkování vedlejší účastnice 1) nebyla ochrana jejího zdraví, nýbrž umožnění zápisu k docházce do nově vybrané mateřské školy.
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje rovněž na zásah do práva na péči a výchovu svého dítěte. Uvádí, že z čl. 32 odst. 4 Listiny vyplývá primát rodinných vztahů před státní ingerencí do nich. Případný zásah státu musí být vždy chápán jako výjimka, přičemž možnost nahrazení souhlasu rodiče s rozhodnutím ve významné záležitosti dítěte je zcela krajním řešením. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi zdůrazňuje význam nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska s přihlédnutím ke kritériím vymezeným v Obecném komentáři Výboru OSN pro práva dětí č. 14 z roku 2013. V nyní posuzované věci se obecné soudy podle stěžovatele nejlepším zájmem vedlejší účastnice 1) zabývaly nedostatečně, zejména jde-li o možnosti docházky do mateřské školy nevyžadující očkování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Při posouzení včasnosti podání vycházel Ústavní soud z §6 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, podle nějž nelze odmítnout návrh jen proto, že byl podán po uplynutí lhůty stanovené k jeho podání uvedeným zákonem, podal-li jej navrhovatel opožděně v důsledku omezení plynoucích z mimořádných opatření při epidemii, která mu znemožňovala nebo podstatně ztěžovala návrh podat, a byl-li návrh podán do patnácti dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující podání návrhu, a byla s ním spojena i odůvodněná žádost o prominutí zmeškání lhůty. V nyní posuzované věci byla ústavní stížnost spojená s odůvodněnou žádostí o prominutí zmeškání lhůty podána dne 1. 6. 2020, tedy do patnáctého dne ode dne ukončení mimořádných opatření při epidemii.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. V průběhu řízení požádala vedlejší účastnice o zaslání ústavní stížnosti, její žádosti Ústavní soud vyhověl. Poté vedlejší účastnice požádala o zaslání akceptačního dopisu a poskytnutí lhůty do 31. 8. 2020 k vyjádření se k ústavní stížnosti. Na tuto žádost Ústavní soud nereagoval, neboť shledal důvody pro rozhodnutí o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (viz níže).
11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z takových nedostatků ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s nahrazením jeho souhlasu s očkováním vedlejší účastnice 1). Podle §877 odst. 1 občanského zákoníku platí, že nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení významu záležitosti i způsob jejího řešení v případě nemožnosti dosáhnout dohody rodičů jsou předmětem regulace podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není zásadně oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
13. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele vztahující se k nejlepšímu zájmu vedlejší účastnice 1), jakkoliv nezpochybňuje dřívější judikaturní závěry o nejlepším zájmu nezletilého dítěte jako předního hlediska při rozhodování. Nositelkou nejlepšího zájmu je v nyní posuzované věci právě vedlejší účastnice 1), jejímž jménem nebyla ústavní stížnost podána. Ústavní se tak mohl zabývat tvrzeními stěžovatele o zásazích do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
14. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se až příliš zaměřily na jeho výhradu svědomí v souvislosti s odmítnutím povinného očkování, Ústavní soud uzavírá, že z tohoto pohledu nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu. Účastníky řízení v nyní posuzované věci byl stěžovatel jako otec, vedlejší účastnice 2) jako matka a vedlejší účastnice 1) jako nezletilé dítě, jehož nejlepší zájem měl být předním hlediskem rozhodování soudu. Jak již Ústavní soud uvedl v předchozím bodě odůvodnění, stěžovatel se může dovolávat ochrany před zásahem pouze do svých ústavně zaručených práv, neboť ústavní stížnost byla podána pouze jeho jménem. Učinil-li v průběhu řízení výhradu svědomí v souvislosti s očkováním dítěte, bylo povinností soudu se touto výhradou i argumentací, o níž se opírá, zabývat a její případné odmítnutí řádně odůvodnit. Z bodů 75. až 80. odůvodnění rozsudku krajského soudu (č. l. 19 až 21) vyplývá, že krajský soud se výhradou svědomí stěžovatele jako rodiče očkovaného dítěte zabýval velmi podrobně a své povinnosti zahrnout do rozhodovacího procesu rovněž zájem stěžovatele jako otce dostál. Krajský soud při rozhodování vycházel z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, zejména z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 16/14 a sp. zn. Pl. ÚS 19/14, jimiž byla zákonná úprava povinného očkování shledána souladnou s ústavním pořádkem, a dále z nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 o možnosti odmítnout očkování při výhradě svědomí. V ostatním, zejména jde-li o posouzení přínosů či rizik u vedlejší účastnice 1) jako očkovaného dítěte, představuje argumentace stěžovatele pouhou polemiku s hodnocením skutkového stavu, opřenou mnohdy o vlastní názory, což však k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Ústavní soud opakovaně uvádí, že dospěl-li obecný soud, byť odlišně od představ a očekávání stěžovatele, k závěrům, jež řádně zdůvodnil, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný. K tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práv zaručených čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud upozorňuje, že právo pečovat o dítě, mimo jiné v oblasti jeho zdraví, je právem obou rodičů. V případě, že nejsou schopni v podstatné záležitosti dosáhnout dohody, je třeba, ve smyslu §877 odst. 1 občanského zákoníku, rozhodnutí soudu, který je kompetentní k nahrazení souhlasu jednoho z rodičů v právní záležitosti dítěte. V tomto bodě právní řád zcela reflektuje i tvrzení stěžovatele, že stát zásadně nemá ingerovat do rodinněprávních poměrů, resp. že je k této ingerenci povolán pouze v mimořádných případech. K tomu došlo i nyní, neboť při názorové neshodě rodičů v pro dítě právně významné věci, navíc v situaci, kdy zatím nelze zjistit názor samotného dítěte, je potřeba posouzení stavu nezávislým subjektem, jímž je v odvětvích soukromého práva civilní soud. Zájem stěžovatele je dále třeba zasadit do širšího rámce komplexu právních zájmů a tyto zvážit. Ani z tohoto pohledu není obecným soudům co vytknout, neboť se soustředily na právní zájmy a základní práva a svobody vedlejších účastnic 1) a 2) v kontextu zájmů, práv a svobod stěžovatele. Zde je namístě zdůraznit, že nelze vyloučit odlišnosti v zájmu otce a v zájmu jím (z titulu rodičovské odpovědnosti) zastupovaného dítěte, kdy z tohoto důvodu i v nyní posuzované věci byla vedlejší účastnice 1) zastoupena kolizním opatrovníkem, orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Konečné hodnocení uvedených zájmů je však opět ve výlučné kompetenci obecných soudů, do níž je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky rozsudků obecných soudů byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu