ECLI:CZ:US:2020:4.US.1586.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1586/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladislava Przeczka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, sídlem Na Harfě 712/7, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 22 Cdo 542/2020-913, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 22 Cdo 3956/2018-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019 č. j. 29 Co 134/2018-844, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018 č. j. 29 Co 134/2018-747, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2015 č. j. 29 Co 445/2014-497, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 39 C 182/2008-714 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. července 2014 č. j. 39 C 182/2008-455, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Anny Sárazové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále je "obvodní soud") se stěžovatel jako žalobce domáhal vypořádání zaniklého společného jmění - účastníků (stěžovatele a vedlejší účastnice) - bývalých manželů (dále jen "SJM").
3. Ve věci bylo rozhodnuto nejprve rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 7. 2014 č. j. 39 C 182/2008-455, ten byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 4. 2015 č. j. 29 Co 445/2014-497. Obvodní soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 39 C 182/2008-714, který městský soud změnil rozsudkem ze dne 14. 6. 2018 č. j. 29 Co 134/2018-747.
4. K dovolání stěžovatele proti výše uvedenému v pořadí druhému rozhodnutí městského soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 22 Cdo 3956/2018-789 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud rozhodoval dne 14. 6. 2018, znalecký posudek o ceně nemovitostí a podniku vedlejší účastnice jako žalované byl však vypracován již v lednu 2016.
5. Městský soud poté rozsudkem ze dne 10. 10. 2019 č. j. 29 Co 134/2018-844 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vypořádal zaniklé SJM účastníků způsobem v rozsudku uvedeným (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II. až VI.).
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále, že Nejvyšším soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 542/2020-913 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť tvrzené důvody přípustnosti dovolání neshledal.
8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že Nejvyšším soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak; tuto otázku ani judikaturu, jejíž změnu požaduje, nespecifikoval. Proto tento důvod přípustnosti není dán. Stěžovatel dále zpochybňoval závěry znaleckého posudku. Namítal-li stěžovatel, že rozhodnutí městského soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (konkrétně uvedl, že "učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které nebyly provedeny koherentně s příslušnými procesními předpisy nebo nebyly provedeny vůbec, z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování"), pak takový dovolací důvod platná právní úprava nezná; proto se příslušnými částmi dovolání Nejvyšší soud nemohl zabývat. Dále stěžovatel tvrdil, že právní závěry městského soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, která ani neodpovídají provedeným důkazům, případně některé důkazy nebyly provedeny vůbec, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nespecifikoval, které právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, tj. zjištěními, která učinil soud, nikoliv stěžovatel. Stejně tak blíže neoznačil další namítaná porušení svých základních práv. Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, že městský soud provedl důkaz znaleckým posudkem, jeho zpracovatele vyslechl a stěžovatel měl možnost klást mu dotazy; na jeho hlavní námitky též v rozsudku odpověděl. Právo na soudní ochranu tak nebylo porušeno. To, že stěžovatel není se závěry znaleckého posudku srozuměn, resp. se domnívá, že na jeho otázky znalec neodpověděl uspokojivě, ještě neznamená, že byla porušena jeho základní práva. K tzv. opomenutým důkazům Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel tyto důkazní návrhy nekonkretizuje ani nepodává potřebné doplnění svého tvrzení, že městský soud jejich neprovedení neodůvodnil. Proto se touto nekonkrétní námitkou Nejvyšší soud nemohl zabývat. Jde-li o použitou metodiku ocenění, pak podle Nejvyššího soudu platí, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel mu kladl otázky ohledně znaleckého posudku, nicméně neuvedl, kde by mohlo jít podle obsahu o námitky právní, které rovněž nijak ohledně přípustnosti dovolání nevymezil. Navíc jde převážně o námitky skutkového a odborného technického rázu, které nenaplňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Namítal-li stěžovatel, že podnik nebyl ohodnocen podle jeho stavu v době zániku SJM (výtka, která má právní povahu), je to v rozporu s tím, co je uvedeno pod bodem 4. rozsudku městského soudu, který podle zmíněného pravidla postupoval. Stěžovatel tu podle Nejvyššího soudu spíše polemizuje s obsahem posudku, a tudíž se skutkovým zjištěním. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou, a ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť takové námitky nejsou v dovolacím řízení přípustné. Nejvyšší soud dále konstatoval, že napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2110/2014. V souvislosti s požadovanou disparitou podílů neoznačil stěžovatel právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí, a již proto nemohlo být dovolání pro tuto otázku přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výtkou soudů, že "donekonečna" protahuje soudní řízení, a to jen proto, že není spokojen s výsledkem dokazování. Z průběhu soudního řízení je zřejmé, jaké kroky a kdy stěžovatel u obvodního soudu učinil a dále, že odvolání stěžovatele proti jednotlivým rozhodnutím soudů byla důvodná (městský soud a Nejvyšší soud je zrušily), jeho námitky proti zpracovaným znaleckým posudkům byly podle stěžovatele důvodné (šlo o tři znalecké posudky), přičemž neměl na znalce "další a další otázky, resp. výhrady k posudkům", ani není pravdou, že "nesouhlasil prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a závěrem". Stěžovatel má k vypracovaným znaleckým posudkům stále stejné výhrady - potřebu při ocenění nemovitosti zohlednit, že v době rozvodu manželství účastníků tyto nebyly dokončené (veškeré tyto práce pak učinil stěžovatel na své náklady, vedlejší účastnice se na nich nepodílela, a to za situace, kdy nemovitosti může užívat a do současnosti užívá). Podle stěžovatele nemovitosti nebyly oceňovány podle faktického stavu k zániku SJM, posudky jsou "neopakovatelné", použité postupy - koeficienty znalcem nezdůvodněné a při ocenění firmy účastnice nebyla zohledněna skutečnost, že za dobu trvání manželství si vedlejší účastnice pořizovala přístrojové vybavení, automobil, přičemž byla ve "ztrátě" (vykázala půjčky realizované v době manželství, které měla do svého podnikání investovat - použití půjček do podniku nebylo doloženo), zatímco v hodnoceném období byla její živnost zisková ve finanční částce cca 300 000 Kč ročně - použitá metoda ocenění neřeší aktiva a pasiva firmy, ale peněžní toky v rámci firmy. Např. nebyl řešen automobil v leasingu a ostatní movitý majetek a finanční podnikatelský účet. Řešením finančních účtů soudy nastolily disparitu ve vypořádání SJM. Soudy ve svých rozhodnutích řádně nevysvětlily, z jakého důvodu nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy (kolaudační rozhodnutí k nemovitostem, svědecké výpovědi, zajištění účetnictví firmy vedlejší účastnice). Uvedený postup soudů má podle stěžovatele za následek, že u vedlejší účastnice došlo k bezdůvodnému obohacení a u stěžovatele ke značné škodě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ačkoli stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně nenavrhuje zrušení rozsudku městského soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 29 Co 134/2018-844, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí převážně proti skutkovým zjištěním soudů, když namítá neprovedení důkazů soudem bez řádného odůvodnění, nepoužitelnost vypracovaného znaleckého posudku, vadné hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho nesprávně zjištěný skutkový stav.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
16. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda provádění konkrétních důkazů bylo účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
17. Vytýká-li stěžovatel oběma nižším soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
18. Namítá-li stěžovatel, že oba nižší soudy neprovedly jím navržené důkazy, je třeba poukázat na to, že uvedenou námitku stěžovatel k postupu obvodního soudu ve svém odvolání neuplatnil, přičemž v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by se městský soud případně řádně uplatněnou námitkou stěžovatele odmítl zabývat.
19. V posuzované věci obvodní soud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, znovu provedl již provedené důkazy a prověřil tvrzení účastníků, přičemž doplnil dokazování o znalecký posudek č. 1/825/2016 včetně výslechu znalce, dále o sdělení České spořitelny, a. s., a důkazy týkající se tvrzení stěžovatele ohledně jeho oprav a investic do sporné nemovitosti. Soud převzal shodná tvrzení účastníků, dále učinil skutková zjištění, která opřel o provedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Další důkazy soud neprováděl, resp. nehodnotil, neboť dospěl k závěru, že z provedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout.
20. Městský soud na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu doplnil dokazování o písemnou aktualizaci ocenění nemovitosti a podniku znaleckým ústavem TPA Valuation a Advisory, s. r. o., z května 2019 a zpracovatele nového ocenění vyslechl. Městský soud považoval skutková zjištění obvodního soudu v zásadě za správná. Během času (v délce výrazně přesahující dva roky) se však stalo obvodním soudem použité ocenění nemovitosti a podniku pro vypořádání nepoužitelným, neboť při vypořádání věcí náležejících do společného jmění se vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Městský soud zjistil, že uvedeným způsobem zjištěná cena nemovitosti v roce 2019 činí 7 590 000 Kč a zjištěná cena podniku vedlejší účastnice v roce 2019 činí 246 985 Kč. Přitom neshledal důvod k pochybnostem o správnosti tohoto aktuálního ocenění uvedených majetkových hodnot, které provedl znalecký ústav z oboru ekonomika, odvětví mezi jiným oceňování podniku, movitých a nemovitých věcí, účetnictví, daně a daňová problematika.
21. Ústavní soud pro úplnost k námitkám stěžovatele poukazuje na výstižné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž se na okraj uvádí, že stěžovatel měl možnost se ke znaleckým posudkům vyjádřit a vznášet na znalce dotazy; zda tyto dotazy znalec přesvědčivě zodpověděl a zda je namístě dát prostor k dalším dotazům, zaleží na rozhodnutí soudu, kterému výhradně náleží hodnocení provedených důkazů i rozhodování o postupu při výslechu znalce. Není možné připustit, aby řízení bylo "donekonečna" protahováno jen proto, že účastník není spokojen s výsledkem dokazování a má na znalce další a další otázky, resp. výhrady k posudkům. Ve věci byly provedeny čtyři znalecké posudky. Obvodní soud v této souvislosti konstatoval, že "žalobce nesouhlasí prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a závěrem".
22. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně vypořádání společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je převážně pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé napadenými rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Přitom se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele (viz body 6 až 8 odůvodnění tohoto usnesení). Jeho závěry neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
24. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu