ECLI:CZ:US:2020:4.US.1593.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1593/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Yale Medical Consulting, a. s., sídlem Martinská 360/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 24 Cdo 3346/2019-366 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019 č. j. 11 Co 394, 395/2018-332, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Miroslavy Pěkníkové a 2. Andrey Bartůňkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a na spravedlivý proces (sc. řádný proces) garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 28 C 88/2012-194 Obvodní soud pro Prahu 6 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 3. 2018 č. j. 28 C 88/2012-216) určil, že stěžovatelka (jako žalobkyně) je vlastníkem jedné poloviny pozemku parc. č. X1, jehož součástí je budova č. p. Y1 v katastrálním území Břevnov, obec Praha (výrok I), jde-li o určení stěžovatelčina vlastnického práva ke druhé ideální polovině tohoto pozemku, žalobu zamítl (výrok II) a dále určil, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a 2. vedlejší účastnicí (jako druhou žalovanou) na prodej uvedeného pozemku dne 6. 1. 2009 je platná (výrok III), stěžovatelce uložil zaplatit 2. vedlejší účastnici na kupní cenu ve výši 1 750 000 Kč do 30 dnů od vkladu do katastru nemovitostí (výrok IV) a vedlejším účastnicím (jako žalovaným) uložil zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 360 861 Kč (výrok V).
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastnic Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku II jej potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku IV jej zrušil a dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a 1. vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a stěžovatelce uložil zaplatit 2. vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 224 768 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se nemohla stát vlastnicí sporného majetku, neboť o vkladu vlastnického práva podle zmíněné kupní smlouvy ze dne 6. 1. 2009 nebylo katastrálním úřadem nikdy rozhodnuto (§133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), protože došlo ke zpětvzetí příslušného návrhu. Na samotném určení platnosti této kupní smlouvy pak dle městského soudu nemá stěžovatelka naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.), neboť otázka platnosti je pouze otázkou předběžnou, a za výše popsaného stavu by ani eventuálním vyhovujícím výrokem o určení platnosti nebyly vztahy mezi účastnicemi nijak dotčeny, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle kupní smlouvy nebylo ničeho plněno, přičemž vedlejší účastnice tvrdily, že druhá vedlejší účastnice od této smlouvy odstoupila.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl a dále rozhodl, že mezi stěžovatelkou a 1. vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit 2. vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 808 Kč. Uvedený soud shledal, že dovolání, směřuje-li proti jiným výrokům rozsudku odvolacího soudu, než je výrok III (zamítnutí žaloby o určení platnosti kupní smlouvy), neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), směřuje-li proti nákladovým výroků, je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a směřuje-li proti výroku III, není přípustné podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že dovoláním nebyly dotčeny meritorní výroky o zamítnutí žaloby na určení, že stěžovatelka je vlastnicí předmětného nemovitého majetku. A vzhledem k tomu, že podle stavu zápisu v katastru nemovitostí je 2. vedlejší účastnice vlastnicí pouze ideální jedné poloviny, případné určení platnosti uvedené smlouvy nemohlo objektivně mít příznivý vliv na stěžovatelčino právní postavení, neboť vkladu stěžovatelčina vlastnického práva by bránil stav zápisů v katastru nemovitostí.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že judikaturní praxe týkající se právního zájmu žalob na určení de facto vylučuje, že by určovací výrok mohl směřovat pouze k právnímu základu (titulu) k případnému nabytí vlastnického práva, tj. k tomu, zda zde je či není vztah (právo) z kupní smlouvy. Tento přístup vylučuje celou skupinu právních vztahů z možnosti soudní ochrany, nedojde-li ke vkladu vlastnického práva - ten, kdo je v postavení smluvní strany na straně kupujícího a jehož právní postavení je zpochybněno, se totiž nemůže nijak bránit. Druhá vedlejší účastnice v součinnosti s 1. vedlejší účastnicí vytvořila takovou situaci, že s účinky ex tunc došlo ke změně stavu zápisů v katastru nemovitostí, kdy 2. vedlejší účastnice byla zapsána jen jako vlastnice spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny, a to na základě řízení o vrácení daru, jehož výsledek působí do minulosti (v době uzavření kupní smlouvy přitom byla 2. vedlejší účastnice výlučným vlastníkem). Za těchto okolností má právní zájem na tom, aby bylo deklarováno, že i přes uvedené okolnosti zůstala kupní smlouva platnou a účinnou, přinejmenším pak k jedné polovině sporného majetku. Má za to, že minimálně v tomto rozsahu smlouva "funguje" a že má nárok domáhat se převodu vlastnického práva ve vztahu ke 2. vedlejší účastnici, neboť zmíněná okolnost nezpůsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, resp. že má právo domáhat se toho, aby obecné soudy rozhodly, zda tato smlouva zůstala v dané části platnou a účinnou, což jí bylo odepřeno. Tato otázka má pro ni zásadní a konkrétní hospodářský i právní význam.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že s ohledem na postup soudu prvního stupně jsou závěry městského soudu a dovolacího soudu "zarážející", neboť po mnohaletém soudním řízení, v němž účastnice legitimně očekávaly meritorní rozhodnutí, jímž bude najisto určeno jejich právní postavení, jde o odmítání přístupu ke spravedlnosti. Je proto názoru, že v takovém případě vzniká naléhavý zájem na výsledku sporu "sám o sobě", zejména i v kontextu toho, že tento spor mezi účastnicemi trvá a není jiného instrumentu, který by vedl k určení platnosti a účinnosti kupní smlouvy a tím i možnosti domáhat se u příslušného katastrálního úřadu zápisu vlastnického práva. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2639/2015 stěžovatelka uvádí, že vydáním "určovacího rozsudku" by byla postavena práva účastnic najisto, přičemž jde právě o v tomto judikátu zmíněné potřeby praktického života - odstranění stavu právní nejistoty a ohrožení jejích práv plynoucích z kupní smlouvy vůči 2. vedlejší účastnici. Požadované určení by představovalo finální vyřešení sporu a odstranilo by právní nejistotu a ohrožení jejích práv, přičemž tohoto nároku se nelze domoci jinak, neboť jde o jediný možný nástroj ochrany subjektivních práv a jediný nástroj pro vyřešení dané otázky.
7. Závěrem stěžovatelka uvádí, že součástí práva na soudní ochranu je povinnost soudů projednat a rozhodnout spor mezi účastníky řízení, a proto jejich rozhodnutí nemohou být formalistická, vyhýbající se rozhodnutí o meritu věci, přičemž opačný postup se jeví jako denegatio iustitiae. Tak tomu mělo být podle stěžovatelky i v posuzované věci, kdy se obecné soudy otázkou platnosti smlouvy nezabývaly. Městský soud a Nejvyšší soud jí tak odepřely přístup ke spravedlnosti, přičemž nebyla naplněna zásada předvídatelnosti soudního postupu a rozhodování podle §6 o. s. ř. Následně stěžovatelka uzavírá, že vydaly-li po dlouholetém sporu rozsudek bez rozhodnutí o meritu, pak nejde o naplnění práva účastníka na řádný proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. V části, ve které však napadá všechny výroky rozsudku městského soudu s výjimkou jeho výroku III (zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy), je však ústavní stížnost nepřípustná, popř. opožděně podaná (viz níže).
IV.
Posouzení nepřípustnosti, včasnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že v části, ve které je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ve všech jejich částech. Těžištěm ústavní stížnosti je však de facto pouze polemika s názorem městského soudu a Nejvyššího soudu, zda stěžovatelka má ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že kupní smlouva, kterou uzavřela s 2. vedlejší účastnicí dne 6. 1. 2009, je platná. Argumentuje stručně řečeno (v podrobnostech viz sub 5 a 6) tím, že požadované určení by představovalo finální vyřešení sporu, odstranilo by právní nejistotu a ohrožení jejích práv, a že nemá jiným způsobem možnost bránit svá práva, když platností uvedené smlouvy se lze zabývat toliko v tomto řízení. Dále tvrdí, že i kdyby na počátku soudního řízení podmínka naléhavého právního zájmu nebyla splněna, stalo se tak v průběhu soudního řízení, a to s ohledem na postup obvodního soudu, který se mj. zabýval meritem věci.
12. Ústavní soud k tomu úvodem zdůrazňuje, že stěžovatelka svou ústavní část argumentace buduje na kritice údajně rigidního přístupu obecných soudů k posuzování naléhavého právního zájmu podle §80 o. s. ř., jež vychází z předpokladu, že ten, kdo je v postavení kupujícího a jeho právní postavení je zpochybněno, nemůže bránit svá práva v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť stěžovatelka zde pomíjí podstatný závěr Nejvyššího soudu, který v napadeném usnesení s poukazem na svou judikaturu vysvětlil, že za určitých okolností může být naléhavý právní zájem na určení platnosti, přesněji řečeno neplatnosti převodní smlouvy (viz sub 14) dán. Nicméně, jak dále plyne z napadeného usnesení, musí být splněna podmínka, že takové určení musí mít - s ohledem na okolnosti konkrétního případu - příznivý dopad na žalobcovo právní postavení.
13. Uvedený soud pak shledal, že právě v dané věci tato podmínka splněna nebyla, a tento svůj závěr, že případné určení platnosti uvedené kupní smlouvy nemělo (objektivně nemohlo) mít žádný takový vliv, řádně zdůvodnil, když poukázal na to, že by stěžovatelka nemohla přes určení, že předmětná kupní smlouva je platná, dosáhnout vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětlila, proč má být tento závěr vadný, Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu a potažmo městskému soudu mohl vytknout.
14. Na doplnění možno uvést, že odkaz Nejvyššího soudu na rozsudek ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 není zcela přiléhavý, neboť v tehdy řešené věci bylo žalováno na určení neplatnosti smlouvy, nicméně jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení platnosti smlouvy obstojí. Platnost smlouvy se posuzuje k okamžiku vzniku smlouvy, a případné určení by nemohlo na tvrzeném nejistém právním postavení stěžovatelky ničeho změnit; jiná situace by nastala, jestliže by bylo žalováno na určení, že právní (obligační) vztah vzniklý na základě kupní smlouvy existuje (jak koresponduje se zněním §80 o. s. ř.).
15. Argumentuje-li stěžovatelka, že by se po požadovaném určení mohla domáhat u příslušného katastrálního úřadu zápisu vlastnického práva ve vkladovém řízení, sama k ústavní stížnosti přiložila rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 13. 1. 2020 č. j. V-68899/2019-101, jímž byl zamítnut její (v pořadí druhý) návrh na vklad, a to právě z důvodů uvedených Nejvyšším soudem (tedy že vkladová listina - kupní smlouva ze dne 6. 1. 2009 nenavazuje na stav zápisů v katastru nemovitostí, a tudíž neodůvodňuje navrhovaný vklad). Je přitom zřejmé, že i kdyby hypoteticky bylo podané žalobě vyhověno, s ohledem na změnu stavu zápisů v katastru nemovitostí by se nic na stěžovatelčině právní pozici změnit nemohlo (viz výše). Považuje-li snad stěžovatelka názor katastrálního úřadu (a Nejvyššího soudu) za nesprávný, vycházejíc z toho, že má na sporný majetek nárok (přinejmenším na jeho ideální polovinu), mohla se proti uvedenému rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad bránit postupem podle části páté občanského soudního řádu. A konečně platnost předmětné smlouvy stále může být posouzena, byť jako otázka předběžná, v jiném řízení.
16. Ústavní soud nesdílí názor, že by daný postup mohl představovat "odmítnutí spravedlnosti", neboť obecné soudy se stěžovatelčinou žalobou na určení vlastnického práva ke spornému majetku meritorně zabývaly a dospěly k závěru, že není důvodná, proti čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítá (a ničeho nenamítala ani v dovolání). Zabývaly se i stěžovatelčinou žalobou na určení platnosti předmětné smlouvy, nicméně dospěly k závěru, že za daných okolností nejde o prostředek z hlediska ochrany stěžovatelčiných práv účelný (efektivní), a tudíž nesplňující zákonem stanovenou podmínku naléhavého právního zájmu. Jeho existenci přitom samotné vedení soudního řízení, bez ohledu na jeho délku a úkony, jaké v něm byly činěny, není s to založit, neboť tyto skutečnosti spolu zjevně nijak nesouvisí.
17. Ve zbývající části dovolání stěžovatelka napadla zbývající výroky rozsudku městského soudu. Tuto část dovolání Nejvyšší soud posoudil tak, že neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (vymezení dovolacího důvodů a jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a a 237 o. s. ř.), popř. dovolání bylo doplněno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle §240 odst. 1 a 2 o. s. ř., nebo v části týkající se nákladových výroků bylo objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tento závěr Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za odůvodněný, srozumitelný a logický, takže v této části je ústavní stížnost rovněž návrhem zjevně neopodstatněným, což má procesní dopady na tu část ústavní stížnosti, ve které je napaden rozsudek městského soudu ve všech jeho výrocích.
18. Částečné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro jeho vady, popř. proto, že dovolatel vůbec nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí soudů nižších instancí, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že v této části postrádá jakékoli vymezení dovolacích důvodů, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě je ústavní stížnost v této části nepřípustná [srov. výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
19. V části, kterou Nejvyšší soud shledal objektivně nepřípustnou podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pak jde o návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (viz sub 10 až 16), zčásti pak podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný (sub 17) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděně podaný (sub 18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu