ECLI:CZ:US:2020:4.US.1629.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1629/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Tuláčka, zastoupeného Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou, sídlem V Zátiší 547, Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 22 Cdo 4068/2019-344, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2019 č. j. 28 Co 116/2019-269 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. listopadu 2018 č. j. 20 C 317/2016-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Martiny Kaňokové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví nemovitostí vedlejší účastnice a stěžovatele (výrok I), nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi stěžovatele a vedlejší účastnici rovným dílem (výrok II), nepřiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III) a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok IV). V odůvodnění rozsudku uvedl, že se vedlejší účastnice domáhala vypořádání spoluvlastnictví k určeným nemovitostem s tím, že spolu se stěžovatelem jsou jejich spoluvlastníky, přičemž každý z nich má podíl ideální poloviny. Dále okresní soud uvedl, že na základě zjištěných skutečností nelze provést vypořádání zřízením bytového spoluvlastnictví. Okresní soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že není možné ani přikázání nemovitostí jednomu z účastníků, přistoupil k nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě, s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi jednotlivé účastníky. Ve věci nákladů řízení okresní soud uvedl, že existují okolnosti hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznat náhradu nákladů vedlejší účastnici podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen "o. s .ř.")
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 300 884 Kč (výrok I), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II a ve zbylém rozsahu výroku IV (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolání stěžovatele není důvodné, odvolání vedlejší účastnice do nákladových výroků naopak důvodným shledal. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků prodejem nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi ně, za situace, kdy reálné dělení nemovitých věcí stejně jako jejich rozdělení na bytové jednotky není možné, žádný z účastníků nemá zájem o nabytí nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví a stěžovatel není ani dostatečně solventní pro případné vyplacení vypořádacího podílu vedlejší účastnici. Proto rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Krajský soud však nesouhlasil se závěry okresního soudu o nákladech řízení. Uvedl, že spekulativní záměry vedlejší účastnice se neprokázaly a nenastaly tak žádné okolnosti umožňující aplikovat §150 o. s. ř. Proto postupoval podle §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal náhradu nákladů řízení úspěšné vedlejší účastnici.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu nelze krajskému soudu vytýkat, že se nezabýval okolnostmi významnými pro zamítnutí žaloby, pokud zamítnutí žaloby žádný z účastníků nežádal. Nejvyšší soud dále podotkl, že i když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že se krajský soud (odvolací soud) nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc okresní soud rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Nadto tuto otázku nepovažuje Nejvyšší soud za neřešenou.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě byla porušena ústavní ochrana vlastnického práva poskytovaná čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny.
6. Ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud jej nepoučil o možnosti požádat o právní pomoc, byť by vzhledem k jeho věku, úrovni podání adresovaných soudu a tomu, že vedlejší účastnice byla právně zastoupena, tak učinit měl. Téže vady, tj. nepoučení o možnosti vyžádat si bezplatnou právní pomoc, se pak měl dopustit také krajský soud, a to navzdory tomu, že podání stěžovatele, podle jeho vlastního vyjádření, vykazovalo vady a bylo z něj patrné, že stěžovatel nerozumí podstatě řízení. Tato situace měla podle názoru stěžovatele vést až k jeho znevýhodnění.
7. Stěžovatel je dále přesvědčen, že vedlejší účastnice zneužila svého vlastnického práva proti němu, což obecné soudy svým postupem aprobovaly. Další zásah do ochrany svých majetkových práv spatřuje stěžovatel ve výrocích o nákladech řízení. Tím, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou úspěchu ve věci a nikoli s přihlédnutím k okolnostem řízení, porušily podle stěžovatele také jeho vlastnická práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že rozsudek krajského soudu je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, a že nedostatečně odůvodněné je i usnesení Nejvyššího soudu. Nadto uvádí, že se Nejvyšší soud nijak nesrozumitelností a nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu nezabýval. Stěžovatel také tvrdí, že vedlejší účastnice byla ve sporu zvýhodněna a tím došlo k nerovnosti mezi účastníky řízení.
9. Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále navrhuje, aby Ústavní soud podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním, případně jinak hodnotit jimi provedené důkazy. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů.
13. Poučovací povinnost soudu, včetně poučení o možnosti požádat o právní pomoc není v souladu s judikaturou Ústavní soudu bezbřehá. V případě rozhodnutí, na které se odvolává stěžovatel [nález sp. zn. IV. ÚS 682/16 ze dne 21. 3. 2017 (N 46/84 SbNU 541) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus; viz http://nalus.usoud.cz], nelze přehlédnout, že si stěžovatelka o právní pomoc požádala, aniž by na tuto žádost obecný soud reagoval. Limity stanoví také nestrannost soudu. V civilním řízení jsou nároky, tvrzení a obecně procesní postup v rukou účastníků řízení a soudy nemohou poučovat tak, aby vlastní aktivitou zlepšovaly postavení jedné ze stran, a nahrazovaly tak jejich vůli či zájmy. Z rozhodnutí není patrné, že by stěžovatel utrpěl újmu v důsledku neznalosti právních předpisů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289)] či v důsledku tvrzeného nesprávného postupu obecných soudů.
14. Rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností jasně popisují důvody pro příslušné výroky. Není z nich patrná svévole, či postup, který by zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele. Okresní soud a následně krajský soud zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, včetně možného zneužití práva vedlejší účastnicí. Jejich závěry obstojí v testu logiky a koherence a nejsou tak splněny podmínky pro to, aby Ústavní soud mohl realizovat svou pravomoc rušit napadená rozhodnutí. Krajský soud srozumitelně popsal důvody, které jej vedly k opačnému závěru o povinnosti stěžovatele hradit vedlejší účastnici náklady řízení, než který vyslovil okresní soud.
15. Stejný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti učinil Ústavní soud i ve věci nákladů řízení. Jak plyne ze závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, rozhodnutí o nákladech řízení podle úspěchu ve věci není samo o sobě v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Krajský soud ve svém odůvodnění vysvětlil, jakými úvahami se jeho rozhodování ubíralo a proč rozhodl jinak, než okresní soud. Jeho vysvětlení je prosto jakýchkoli excesů, a proto ani v tomto případě nejsou dány podmínky, za kterých Ústavní soud může svou pravomoc realizovat.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit.
18. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze aplikovat ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, o náhradě nákladů zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu