ECLI:CZ:US:2020:4.US.1635.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1635/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Mňukové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2020 č. j. 25 Co 147/2020-27, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Františka Třísky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v návaznosti na to i jejích v čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1, a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením ze dne 26. 3. 2020 č. j. 25 Nc 4/2020-10 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") k návrhu stěžovatelky nařídil předběžné opatření zakazující vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zcizit či zatížit jakýmkoliv věcným či smluvním (sc. závazkovým) právem ve prospěch třetí osoby, či jinak nakládat s konkrétními vlastnickými podíly na konkrétních nemovitostech v katastrálním území Prosek, stěžovatelce uložil ve lhůtě 30 dnů ode dne nařízení předběžného opatření podat návrh ve věci samé a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 5 356 Kč.
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka se domáhala nařízení předběžného opatření z obavy z výkonu rozhodnutí, resp. že by určovací žaloba byla neúspěšná v důsledku dispozic s nemovitostmi prováděnými vedlejším účastníkem a tyto by tak nebyly součástí aktiv pozůstalosti po zemřelém Miroslavu Mňukovi, který měl být podle stěžovatelčina tvrzení v den své smrti jejím manželem. Za této situace bylo na ní, aby alespoň osvědčila, že byla manželkou jmenovaného a že jí tak jako dědičce ze zákona svědčí dědické právo, které by mohlo být jednáním vedlejšího účastníka ohroženo. Stěžovatelka však tuto elementární skutečnost neosvědčila.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v návrhu na nařízení předběžného opatření k osvědčení skutečnosti, že ke dni úmrtí zůstavitele byla jeho manželkou, předložila jednak předvolání k předběžnému šetření týkajícímu se dědictví, vydanému JUDr. Ivanem Erteltem, notářem, jednak navrhla důkaz dědickým spisem obvodního soudu vedeným pod sp. zn. 13 D 1152/2019, v němž podle jejího názoru musí z podstaty věci být i listiny prokazující její manželství. Uvedl-li městský soud, že předložila pouze toto předvolání, neodpovídá to skutečnosti, nadto dotazoval-li se tento soud dědického soudu, zda byla manželkou jmenovaného, pak musel dospět k závěru, že tomu tak bylo. Současně stěžovatelka předložila potvrzení tohoto notáře ze dne 3. 6. 2020, podle kterého v probíhajícím dědickém řízení v úvahu připadajícím dědicem je ona jako zůstavitelova manželka.
5. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka městskému soudu vytýká, že své závěry učinil v rozporu s důkazy, které jsou mu jako orgánu veřejné moci k dispozici, pakliže se na danou skutečnost sám dotazoval dědického (sc. pozůstalostního) soudu. Upozorňuje, že návrhem na nařízení předběžného opatření se domáhala rychlé a účinné ochrany svého dědického, resp. vlastnického práva a současně práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Namítá, že jí je k tíži, že městský soud není schopen z dědického spisu zjistit, že byla zůstavitelovou manželkou, přičemž poukazuje na to, že notář jako soudní komisař při přípravě předběžného šetření provádí ve státních registrech rešerši pro stanovení okruhu dědiců. Na základě těchto podkladů předvolává i potenciální dědice a takto předvolal i ji. Je nemožné, aby nebyl ve spise údaj o manželce, předvolal-li ji k tomuto předběžnému šetření. Městský soud tak excesivně rozhodl v rozporu se skutečností, přičemž napadené usnesení nesplňuje ústavněprávní požadavek řádného, srozumitelného a logického odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že přiložila-li k návrhu na nařízení předběžného opatření jí adresované předvolání notáře (soudního komisaře) k předběžnému šetření a navrhla-li důkaz dědickým spisem, pak v soudním řízení osvědčila, že ke dni úmrtí zůstavitele byla jeho manželkou a že proto je - jako potenciální dědička ze zákona - ve sporu aktivně věcně legitimována. Současně poukázala na potvrzení notáře ze dne 3. 6. 2020, které je přiloženo k ústavní stížnosti a podle něhož v úvahu připadajícím dědicem (který se k dědickému právu nevyjádřil) je ona jako zůstavitelova manželka.
10. Stěžovatelka má za to, že v soudním řízení danou skutečnost osvědčila a že krajský soud ve zmíněném ohledu excesivně posoudil jí předloženou listinu a navržený důkaz dědickým spisem. Vychází z toho, že sporná skutečnost plyne, resp. nutně musí plynout z dědického spisu. Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
11. Předně připomíná, že za účelem zjištění, zda tomu tak skutečně je, učinil krajský soud dotaz na pozůstalostní soud s negativním výsledkem. Stěžovatelka s tím, jak toto vyjádření krajský soud hodnotil, sice vyslovuje nesouhlas, v ústavní stížnosti však žádnou konkrétní listinu, kterou dědický spis v rozhodné době obsahoval a kterou by měla být sporná skutečnost doložena, neoznačila.
12. Jinak řečeno, i kdyby v dědickém spise byla hypoteticky obsažena nějaká informace o zůstavitelově manželce, neznamená to, že takový údaj bez dalšího osvědčuje, že je dědičkou, neboť právě k získávání informací (mimo jiné) o osobách dědiců a jejich verifikaci dochází v průběhu dědického řízení, k čemuž slouží i předběžné šetření, na které byla stěžovatelka předvolána. Poukazuje-li stěžovatelka na potvrzení notáře ze dne 3. 6. 2020, to bylo vystaveno až poté, co krajský soud vydal napadené usnesení, a tudíž na posouzení návrhu na vydání předběžného opatření obecnými soudy nemohlo mít žádný vliv, stejně jako na přezkum napadeného rozhodnutí Ústavním soudem.
13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu