ECLI:CZ:US:2020:4.US.168.20.1
sp. zn. IV. ÚS 168/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Slavomíra Svídy, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 24 Cdo 166/2019-483 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. července 2018 č. j. 18 Co 261/2016-421 ve znění usnesení ze dne 3. září 2018 č. j. 18 Co 261/2016-427 a usnesení ze dne 12. října 2018 č. j. 18 Co 261/2016-449, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jaroslava Svídy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") určil rozsudkem ze dne 15. 7. 2016 č. j. 10 C 39/2010-254, že stěžovatel (jako žalobce) je dědicem po zůstaviteli Slavomíru Svídovi (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejší účastník (jako žalovaný) je povinen nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 53 003,10 Kč (výrok II) a České republice na nákladech svědečného částku 643 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení prokázal, že důvody jeho vydědění zůstavitelem podle §469a odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebyly dány.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I a III změnil tak, že žalobu zamítl, stěžovateli uložil zaplatit státu na nákladech řízení 643 Kč a vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 78 083 Kč. Krajský soud shledal stěžovatelovo jednání vůči zůstaviteli, spočívající ve znemožnění užívání nemovitosti, kterou dlouhodobě užíval, aniž by šlo o tzv. dovolenou svépomoc, za rozporné s dobrými mravy a následně vyvodil, že tím došlo k naplnění důvodu vydědění podle §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006) nepřihlédl ke zjištěným okolnostem případu, konkrétně ke skutečnostem týkajícím se vztahu mezi ním a zůstavitelem, k osobnosti a charakteru zůstavitele, jakož i k právním závěrům Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (N 185/67 SbNU 231). V důsledku odmítnutí podaného dovolání nedošlo k faktickému přezkumu vadného postupu krajského soudu, přičemž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se zákonem. K přípustnosti dovolání totiž (stěžovatel) uvedl výše označený rozsudek Nejvyššího soudu, s nímž byl rozsudek krajského soudu v rozporu, přičemž poukázal na existující rozpory spočívající v nepřihlédnutí k okolnostem konkrétního případu. Dále pak uvedl, v čem se krajský soud odchýlil od výše uvedeného nálezu.
6. Následně stěžovatel upozorňuje na vyloučení jednoho člena senátu krajského soudu k jeho námitce s tím, že - jak má být patrno z průběhu dalšího řízení - tato skutečnost ovlivnila členy senátu proti němu. Krajský soud některé skutečnosti přehlédl, některé naopak vyzdvihl jako zásadní a nevyjádřil se ani k jeho námitce nestandardního postupu, který spočíval v opakovaném zrušení rozsudku okresního soudu, jehož důvodem nebylo, že by nedostatečně zjistil skutkový stav (že by bylo třeba provést některé důkazy anebo že by tyto byly provedeny špatně), ale toliko nedostatečné zhodnocení důkazů v širších souvislostech, přesto však v odvolacím řízení opětovně vyslechl již před mnoha lety vyslechnuté svědky. Z toho má být patrna snaha najít "za každou cenu" důvod pro odmítnutí závěru okresního soudu. Také z dotazu krajského soudu, zda mu vedení řízení "stojí za to", stěžovatel vyvozuje, že tento soud byl a priori názoru, že je nemůže vést, protože vztahy mezi ním a zůstavitelem nebyly dobré a měli několik soudních sporů. Současně stěžovatel namítá nevěrohodnost svědka Ing. Jaroslava Svídy, který je synem žalovaného a který vypovídal jinak v odvolacím řízení.
7. O neobjektivním přístupu krajského soudu mají svědčit i nesprávné právní závěry. Stěžovatel zdůrazňuje, že důvody vydědění musí existovat a v soudním řízení musí být rozhodné skutečnosti tvrzeny a prokázány. Krajský soud při posuzování prvotní příčiny nedobrých vztahů, kdy tyto podle jeho názoru z dokazování zřetelně nevyplynuly, nevzal v úvahu listiny týkající se podezřelých okolností matčina úmrtí a další listiny, z nichž plyne, že matka měla ze zůstavitele (svého manžela) strach. Krajský soud tak nevychází z individuálních rozměrů tohoto případu, když nehodnotí prokázanou problematickou povahu zůstavitele a celkovou situaci v rodině a pouze konstatuje jeho chování, jak bylo zmíněno výše, aniž by vzal v úvahu, že šlo o protiprávní a šikanózní jednání majetkově zajištěného zůstavitele. K vystěhování zůstavitele přistoupil za situace, kdy byl vlastníkem předmětné nemovitosti, předem jej vyzýval k vyklizení a teprve poté, co ji zůstavitel opustil, nechal vyměnit zámky a sdělil zůstaviteli, kde si může své věci vyzvednout. Odmítá závěr krajského soudu, že by nerespektoval soudem následně nařízené předběžné opatření, a poukazuje na to, že zůstavitel podával na něho nedůvodná trestní oznámení a žaloby, vzájemné vztahy byly ovlivněny permanentními soudními spory o majetek a užívání nemovitostí, a jeho chování jen odráželo běžné poměry v rodině, v níž to byl právě zůstavitel, kdo nastavil chování, které překračovalo zásady společenské slušnosti. Odmítá i to, že by zůstavitele oslovoval hrubými výrazy, poukazuje na listiny, které to dokládají, přičemž má za to, že kdyby krajský soud posuzoval všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, nemohl by vzít za prokázané skutečnosti plynoucí z doplněných svědeckých výpovědí syna a manželky vedlejšího účastníka, prokazatelně předem připravených, ohledně toho, jak zůstavitele oslovoval.
8. Stěžovatel tvrdí, že z uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10 nemůže vyplývat závěr o "obecné presumpci existence důvodů vydědění", přičemž argumentuje možností vzniku absurdní situace, kdy by zůstaviteli stačilo vymyslet událost, u které nikdo nemohl být, a tu účelově popsat. Toto pravidlo tudíž nemůže platit obecně a je třeba vycházet z konkrétních okolností případu. To krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, neučinil, když jeho (stěžovatelovo) jednání posuzoval izolovaně a když vycházel z nevěrohodných výpovědí. Závěry nálezu tak nelze aplikovat, neboť okresní soud nekonstatoval, že provedené důkazy nevedly k jednoznačným závěrům, ale že se (stěžovatel) nedopustil žádného jednání, které by bylo v rozporu se zákonem.
9. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že znovu vyslýchal zmíněné svědky po sedmi letech, co byli okresním soudem důkladně vyslechnuti, a že se nezabýval námitkou nevěrohodnosti těchto svědků. Dále vysvětluje, proč považuje výpověď Ing. Jaroslava Svídy za nevěrohodnou (rozdíly v jeho svědeckých výpovědích, snaha vedlejšího účastníka seznámit jej s podstatou věci), a upozorňuje, že svědkyně Marie Svídová, manželka vedlejšího účastníka, potvrdila, že předložila uvedenému svědkovi závěť, která zmínku o nadávkách zůstaviteli obsahuje. Žádný ze šesti svědků v původní výpovědi nic o těchto nadávkách neuvedl. Ostatní svědci v odvolacím řízení nevypovídali jinak než v řízení před okresním soudem. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že odmítl tolerovat a akceptovat zůstavitelovo despotické chování, v důsledku čehož čelil nesčetným atakům a naschválům, které ho poškozovaly a ohrožovaly, a tak mu nezbylo, než se právně bránit, nikdy se však neuchýlil ke sprostému, hrubému či jinak závadnému jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Napadený rozsudek krajského soudu je postaven na tom, že stěžovatel se dopustil vůči zůstaviteli jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, když mu dne 27. 7. 2004 svémocným zásahem znemožnil užívat nemovitost v L., kterou dlouhodobě užíval, aniž by byly splněny podmínky pro tzv. dovolenou svépomoc. Tímto jednáním zůstavitel odůvodnil stěžovatelovo vydědění v listině ze dne 20. 11. 2005, přičemž podle krajského soudu tím byl naplněn důvod vydědění podle §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že původcem vzájemných konfliktů byl výlučně zůstavitel. S tímto tvrzením se však krajský soud neztotožnil, a to (v podstatě) z důvodu, že tato skutečnost nebyla dokazováním postavena najisto (a že je tak třeba spíše vycházet z toho, co uvedl zůstavitel v listině o vydědění), nicméně ani v kontextu zjištěných vzájemných (tj. velmi špatných) vztahů nedospěl k závěru, že by bylo možné stěžovatelovo jednání, jde-li o vystěhování stěžovatele z nemovitosti v L., posoudit tak, jak učinil okresní soud (tedy že stěžovatelovo jednání nedosáhlo právně relevantní intenzity).
14. Stěžovatel nyní po Ústavním soudu požaduje, aby znovu posoudil, zda výše uvedené jednání lze považovat za rozporné s dobrými mravy [a naplňující tak důvod vydědění podle §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku] s ohledem na to, jak se k němu choval samotný zůstavitel. Zde považuje Ústavní soud za potřebné poznamenat, že již např. v publikovaném usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) definoval dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, přičemž tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Současně upozornil, že takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, přičemž není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, nenasvědčuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod.
15. Do daného posouzení by pak Ústavní soud mohl zasáhnout až v případě, že by neslo známky svévole, ovšem k takovému závěru zde dospět nemohl. Z provedeného dokazování vyplývá, že chování samotného zůstavitele vůči stěžovateli (a obráceně) skutečně nebylo "standardní", ostatně již okresní soud konstatoval, že zůstavitel ke vzniku konfliktní situace výrazně přispěl. Ovšem i kdyby hlavním "viníkem" tohoto stavu byl především zůstavitel, přesto reakce stěžovatele na jeho chování by neměla překročit určitou (byť s ohledem na výše uvedené okolnosti značně sníženou) hranici eticky ještě "únosného" chování dítěte ke svému rodiči. A dospěl-li krajský soud k závěru, že právě stěžovatelovo chování v tomto případě dosáhlo takové intenzity (závažnosti), že tato hranice byla překročena, z hlediska ústavnosti mu nic vytknout nelze; konečně ani stěžovatel v tomto směru nic v ústavní stížnosti nenamítá.
16. Stěžovatel dále vůči krajskému soudu namítá, že v odvolacím řízení vyslechl svědky, které již důkladně vyslechl okresní soud, a tvrdí, že jejich výpověď není věrohodná. Tato námitka je bezpředmětná, neboť podstata ústavní stížnosti tkví v tom, že krajský soud měl zjištěné skutečnosti (na rozdíl od okresního soudu) právně vadně posoudit, nadto na důvodu vydědění, který by spočíval na skutečnosti, že stěžovatel zůstavitele (mimo jiné) vulgárně oslovoval, jak tito svědci vypověděli, rozhodnutí krajského soudu postaveno není.
17. Namítá-li stěžovatel podjatost členů senátu krajského soudu, Ústavní soud považuje tuto námitku za nepřípustnou, neboť ji bylo třeba uplatnit již v řízení před obecnými soudy, nehledě na to, že okolnosti spočívající v postupu soudců v projednávané věci (zde v tom, že znovu vyslýchali již vyslechnuté svědky, či že opakovaně rušili rozsudky okresního soudu) nemohou být důvodem pro jejich vyloučení (§14 odst. 4 o. s. ř.).
18. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že nedošlo k faktickému přezkumu postupu krajského soudu. Argumentuje tím, že z hlediska přípustnosti dovolání uvedl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 688/2006 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10, s nimiž měl být dovoláním napadený rozsudek v rozporu. Stěžovatel v ústavní stížnosti však dostatečně nereflektuje odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl-li jako důvod přípustnosti podle §241a odst. 1 ve spojení s §237 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, přičemž poukázal pouze na jedno jeho rozhodnutí, nedostál svým povinnostem, jde-li o obsahové náležitosti dovolání. To stejné platí, spatřoval-li stěžovatel přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, ovšem vzápětí v dovolání uvedl, že na posuzovanou věc jím zmíněný nález nedopadá. Nejvyšší soud pak vzal v úvahu, že v prvním bodě stěžovatel mínil předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně i pro tuto situaci vysvětlil, proč by dovolání nemohlo být přípustné.
19. Dlužno dodat, že není zřejmé, jakou konkrétní otázku hmotného či procesního práva měl Nejvyšší soud řešit. Napadený rozsudek je podle stěžovatele vadný obecně z toho důvodu, že krajský soud nepřihlédl k individuálním okolnostem případu. Konkrétně však stěžovatel požaduje, aby skutečnosti, jimiž se snaží ospravedlnit svůj postup vůči zůstaviteli, byly posouzeny jako stěžejní, a to na rozdíl od chování jeho samotného (které má být toliko "plodem" předchozího zůstavitelova jednání). Chtěl-li stěžovatel dosáhnout meritorního (či alespoň kvazimeritorního) přezkumu rozsudku krajského soudu, měl v tomto duchu uvést (a případně zdůvodnit), konkrétně který z předpokladů přípustnosti, jež jsou uvedeny v §237 o. s. ř., považuje za splněný, a to při uplatnění zákonem předpokládaného dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. [aniž by přitom vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn (ustálen) soudy nižších stupňů].
20. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu