ECLI:CZ:US:2020:4.US.1688.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1688/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020 č. j. 25 Cdo 529/2020-396 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. října 2019 č. j. 18 Co 193/2019-362, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a MUDr. Barbory Červíčkové, Mgr. Markéty Festové a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného textu dovolání se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky ve výši 499 341,50 Kč s příslušenstvím a renty ve výši 7 500 Kč měsíčně od března 2016, to jako náhradu majetkové a nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s dopravní nehodou způsobenou původním žalovaným (právním předchůdcem první a druhé vedlejší účastnice). Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 11 C 9 2016/332 žalobu zamítl (I. výrok), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (II. a III. výrok) a mezi stěžovatelem a Českou republikou (IV. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil okresní soud zjištěním, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi zraněními utrpěnými při dopravní nehodě a jeho současnými zdravotními potížemi.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že dopravní nehoda se mohla na zdravotním stavu spolupodílet, ale rozhodně nebyla (podstatnou) příčinou psychických potíží stěžovatele, a proto rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 18 Co 193/2019-362 rozsudek okresního soudu v I. až III. výroku potvrdil, změnil ho ve IV. výroku, tak, že České republice právo na náhradu nákladů se nepřiznává, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil citací §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž uvedl, že v rozporu s obvyklou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je i výrok o nákladech řízení, zvýraznil text, že "dovolání je v dané věci přípustné, směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a je podáváno zejména z těchto důvodů", poté vyjádřil přesvědčení, že "odvolací dovodil nesprávné právní závěry, pokud dospěl k závěru, že není na místě k návrhu žalobce vypracovat revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie", že "odvolací soud dovodil nesprávné právní závěry ve věci výroku o nákladech řízení, které má dovolatel žalovaným zaplatit" a podrobně odůvodnil, proč považuje závěry krajského soudu za nesprávné. V závěru dovolání stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a odkázal na dvě konkrétní usnesení Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na odklad vykonatelnosti. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2020 č. j. 25 Cdo 529/2020-396 (získaným z veřejně přístupných zdrojů) stěžovatelovo dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., ani zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v úplné absenci uvedených zákonných náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci skutkového stavu věci, v němž - kromě jiného - zdůraznil, že do vypracování znaleckého posudku v průběhu soudního řízení byl ujišťován, že jeho psychická porucha souvisí s účastí na dopravní nehodě, kterou nezavinil, tudíž jím podaná žaloba byla důvodná; byla však zamítnuta, neboť v závěrech znaleckého posudku bylo dovozeno, že u něj nejde o psychickou poruchu, jejíž příčinou by byla dopravní nehoda. Porušení základních práv spatřuje v postupu obecných soudů, které při posouzení jeho zdravotního stavu vycházely ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, přičemž ve skupině zpracovatelů byla pouze jedna znalkyně z oboru psychiatrie, ostatní členové byli lékaři jiných odborností. Protože závěry tohoto posudku byly v rozporu se závěry jiné lékařky z oboru psychiatrie, stěžovatel navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku. Obecné soudy jeho návrhu nevyhověly, proto jim stěžovatel vytýká neúplnost důkazního řízení a z toho plynoucí nesprávnost jejich právních závěrů.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že je invalidou III. stupně, od data dopravní nehody nepracuje, má dvě vyživovací povinnosti a závazky z poskytnuté hypotéky. Je přesvědčen, že když posouzení věci spočívalo na závěru znaleckého posudku, a protože žalobu nepodal bezdůvodně, měly soudy rozhodnout (i s ohledem na jeho zdravotní stav, sociální situaci jeho a rodiny) o nákladech řízení s odkazem na §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve posoudil její přípustnost proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.) a poté přípustnost proti rozsudku krajského soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu s obsahem výše rekapitulovaným (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že ve stěžovatelově dovolání absentují zákonné náležitosti, a tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu využít tento mimořádný opravný prostředek k ochraně svých zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Za naplnění zákonných předpokladů nelze považovat popis postupu soudů při hodnocení důkazů znaleckými posudky, ani námitku, že soud měl vyhovět jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie, což vedlo k neúplnosti důkazního řízení. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda psychická porucha, kterou stěžovatel trpí, je v příčinné souvislosti s dopravní nehodou či nikoli, neboť jde evidentně o otázku skutkovou.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v lednu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu