ECLI:CZ:US:2020:4.US.1728.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1728/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kláry Hrbkové, advokátky, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2020 č. j. 12 To 67/2020-1486 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 16 T 132/2017-1477, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž podle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením v plném rozsahu zamítl stěžovatelčin návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v trestním řízení, ve kterém vystupovala jako obhájkyně.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatelčino právo na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zaniklo podle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, protože uvedený nárok nebyl stěžovatelkou uplatněn ve lhůtě jednoho roku, což ani sama stěžovatelka nezpochybňovala. Neměl-li okresní soud důvod žádosti (ani zčásti) vyhovět, musel ji logicky zamítnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že k vydání zamítavého výroku nemá soud pravomoc. Soud může podle §151 odst. 3 trestního řádu rozhodnout pouze o výši odměny, nikoliv o jejím zamítnutí. Zákon neumožňuje soudu o výši odměny nerozhodnout, což se fakticky v dané věci stalo. Tím překročil své pravomoci. Otázka zániku práva na odměnu je pak dle stěžovatelky samostatná a ve výši odměny nevýznamná. Soud nedal stěžovatelce možnost seznámit se s jeho názorem a včas na něj reagovat. Krajský soud se pak vůbec nevypořádal s uplatněnou argumentací. V zákoně podle stěžovatelky neexistuje žádná prekluzivní lhůta k podání návrhu na rozhodnutí o výši odměny. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč soudy rezignovaly na rozhodnutí o výši odměny, které může být pro stěžovatelku podkladem pro další právní jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud nemůže než přisvědčit odůvodnění usnesení krajského soudu. Podle §151 odst. 3 trestního řádu soud rozhoduje o právu na odměnu a náhradu hotových výdajů popsaného v §151 odst. 2 trestního řádu, přičemž je třeba takový nárok "uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká..." Obecný soud proto není v roli jakéhosi "účetního", který má snad povinnost propočítat hodnotu stěžovatelčiny práce "pro další právní jednání a postavení". Taková povinnost mu pak nevyplývá ani z jiného zákonného ustanovení. Zaniklo-li uvedené právo podle §151 odst. 2 trestního řádu, je logické, že návrh obhájce je nutné zamítnout. Jakýkoliv jiný výrok by byl v rozporu se zněním i smyslem zákona, jakož i ustálenou soudní praxí. Na zřejmé důvody zamítnutí jejího návrhu, vyplývající přímo ze zákona (a neodvislé tedy od skutkových okolností a jejich hodnocení), mohla stěžovatelka reagovat ve stížnosti. Výsledek řízení tedy nelze hodnotit jako tzv. překvapivý.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu