ECLI:CZ:US:2020:4.US.1747.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1747/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Louny, se sídlem Mírové náměstí 35, 440 01 Louny, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Sladkovského 1640, 440 01 Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3532/2016-290 ze dne 28. 2. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 91/2015-259, č. j. 10 Co 88/2015-259 ze dne 23. 2. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 9 C 65/2010-155 ze dne 15. 6. 2012 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech č. j. 9 C 65/2010-207 ze dne 19. 9. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Lounech (dále také "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem č. j. 9 C 65/2010-155 ze dne 15. 6. 2012, ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 9 C 65/2010-207 ze dne 19. 9. 2013, určil, že pohledávka žalované proti povinnému Martinu Kikušovi ve výši 533 228,11 Kč je popřena co do výše přesahující částku 220 520,10 Kč (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatele (dále také "žalobce") na určení, že pohledávka žalované proti povinnému Martinu Kikušovi ve výši 533 228,11 Kč je popřena co do pravosti, skupiny a pořadí (výrok II.). Výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") pak napadeným rozsudkem č. j. 10 Co 88/2015-259, 10 Co 91/2015-259 ze dne 23. 2. 2016 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že pohledávka žalované proti povinnému Martinu Kikušovi ve výši 533 228,11 Kč je popřena co do výše 119 508 Kč; ve výroku II. jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 33 Cdo 3532/2016-290 ze dne 28. 2. 2018 odmítl podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem všech soudních instancí došlo k porušení jeho práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a rovněž práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Porušení svých práv spatřuje zejména v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v provádění a hodnocení důkazů předložených po uplynutí zákonných procesních lhůt, v nehodnocení úkonů účastníků řízení podle jejich obsahu, ve změnách pravomocného rozhodnutí formou doplňujícího rozsudku, v nevypořádání se s tvrzeními a argumentací účastníků a v nevyřešení řady dalších právních otázek.
III.
Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatele
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dovolání položenou otázkou, kterou stěžovatel považoval v judikatuře dovolacího soudu za dosud neřešenou, se dostatečně zabýval v odůvodnění svého usnesení, přičemž se nezabýval pouze postavením věřitele-žalobce, nýbrž akcentoval zjištění odvolacího soudu, že žalovaná představila všechna svá tvrzení a důkazy na svoji obranu při rozvrhovém jednání dne 29. 9. 2015 a vyjádřil názor, že nelze přisvědčit žalobci v tom, že soudy mohou přihlížet jen ke skutečnostem a listinám předloženým nejpozději do uplynutí lhůty pro podání přihlášky. Nejvyšší soud také upozornil na to, že položená otázka stěžovatele je nyní v ústavní stížnosti modifikována, v bližších podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli k replice, ten však svého práva repliky nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
10. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů a také s výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. Stěžejní námitka stěžovatele pak spočívá v zásadním nesouhlasu s rozsahem provádění dokazování, resp. provádění důkazů po uplynutí lhůty pro podání přihlášek podle §336f občanského soudního řádu a s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Úkolem Ústavního soudu však není "přehodnocovat hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy; nadto, na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud rozsudky nalézacího a odvolacího soudu za řádně odůvodněné.
11. Přisvědčit v tomto ohledu nelze ani stěžovatelově námitce týkající se porušení principů civilního procesu při vydání doplňujícího rozsudku soudem prvního stupně. Pokud žalovaná podala dne 3. 10. 2012 řádný opravný prostředek do výroku I. rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 9 C 65/2010-155 ze dne 15. 6. 2012, avšak podle obsahu se jednalo o návrh na opravu, respektive doplnění rozsudku, pak v následujícím procesním postupu obou soudních instancí (odeslání spisu odvolacímu soudu, vrácení spisu soudu prvního stupně za účelem vydání doplňujícího rozsudku a jeho veřejném vyhlášení při nařízeném jednání dne 19. 9. 2013) nelze shledávat žádný ústavněprávní deficit. Ostatně to, že takový postup může trvat řádově i několik měsíců vyplývá z komentářové literatury k ustanovení §166 občanského soudního řádu (viz JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 560 a násl.). V tomto kontextu pak nemohou obstát ani další námitky stěžovatele, neboť postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci. Stěžovatel totiž ve skutečnosti staví Ústavní soud do pozice další (čtvrté) přezkumné instance v řízení o popření pravosti, výše, skupiny a pořadí pohledávky, která mu však ex constitutione nepřísluší.
12. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Přesvědčivě z něj vyplývá, proč nepovažoval stěžovatelovo dovolání za přípustné, ani důvodné; Nejvyšší soud se tak v projednávané věci dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě a plausibilně odůvodnil. Úvahy všech soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
13. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a rovněž využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu