ECLI:CZ:US:2020:4.US.1769.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1769/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Voženílka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2020 č. j. 32 Cdo 50/2020-211, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2018 č. j. 17 Co 406/2017-164 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. října 2016 č. j. 27 C 187/2013-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z Ústavy, z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména právo na soudní ochranu.
2. Ze soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit jí částku 102 188,07 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě v částce 96 703,58 Kč s příslušenstvím vyhověl (I. výrok), zastavil řízení v částce, ohledně níž vzala vedlejší účastnice žalobu zpět (II. výrok), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení (III. výrok). Okresní soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, a protože stěžovatel neplnil svoji povinnost splácet úvěr řádně a včas, vedlejší účastnice důvodně přistoupila k zesplatnění úvěru postupem sjednaným v obchodních podmínkách.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve správném znění (tj. v částce 92 600,68 Kč s příslušenstvím, když zhojil zřejmou nesprávnost spočívající v chybě v počtech) potvrdil (I. výrok), protože však okresní soud nerozhodl o celém předmětu řízení, považoval rozhodnutí o nákladech řízení za předčasné, tudíž III. výrok rozsudku okresního soudu zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení (II. výrok).
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro vady, když zjistil, že stěžovatel nedostál zákonnému požadavku na vymezení jeho přípustnosti, protože neoznačil žádné rozhodnutí, s nímž by měl být napadený rozsudek krajského soudu při řešení předestřených otázek v rozporu. Dále Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, neboť k tomu nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod. V závěru odůvodnění ještě Nejvyšší soud reagoval na skutečnost, že po podání dovolání okresní soud doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 27 C 187/2013-183 pravomocně rozhodl o zbývající části předmětu řízení a také o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, proto Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V původním znění ústavní stížnosti stěžovatel toliko vymezil napadená rozhodnutí a výslovně uvedl, že ji podává proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020 č. j. 32 Cdo 50/2020-211, I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2018 č. j. 17 Co 406/2017-164 a I. a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 10. 2016 č. j. 27 C 187/2013-106, a tato rozhodnutí k ní přiložil. Po výzvě Ústavního soudu stěžovatel doplnil text ústavní stížnosti o stručné tvrzení (bez jakékoliv argumentace) o porušení jeho základních práv vyplývající z Ústavy, z Listiny základních práv a svobod a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména právo na soudní ochranu a navrhl provedení důkazu podstatným obsahem spisu okresního soudu sp. zn. 27 C 187/2013 a jím přiloženými listinami. V petitu požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí (bez omezení na konkrétní výroky) zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, avšak proti závěru Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 občanského soudního řádu), žádné námitky v ústavní stížnosti nevznáší. Sám Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity napadeného unesení nezjistil; Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí, neomezil se na pouhý odkaz na zákonná ustanovení a ve stručném odůvodnění nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k odmítnutí dovolání.
9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v říjnu 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou [vzhledem k tomuto závěru Ústavní soud nechává stranou pozornosti nepřípustnost ústavní stížnosti proti II. výroku rozsudku krajského soudu (s ohledem na jeho kasační povahu), proti II. výroku rozsudku okresního soudu (s ohledem na to, že tento výrok o zastavení řízení stěžovatel nenapadl odvoláním) a III. výrok rozsudku okresního soudu, který byl zrušen rozsudkem krajského soudu].
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu