ECLI:CZ:US:2020:4.US.178.20.1
sp. zn. IV. ÚS 178/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem Ruská 614/42, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 9. ledna 2020 č. j. ZT 217/2019-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít porušením pravidel pro určení státního zastupitelství příslušného k rozhodnutí o stěžovatelově stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
4. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nad rámec toho je třeba upozornit, že proti činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení. To platí i pro oblast porušení pravidel pro určení příslušnosti státního zástupce, o čemž svědčí bohatá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. 4 Tz 46/2009 nebo usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 8 Tz 10/2015).
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj