ECLI:CZ:US:2020:4.US.1782.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1782/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky S. B., zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 11 Tdo 302/2020-3485, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 5 To 32/2018-3114 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2018 č. j. 30 T 5/2017-2930, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími obžalovanými (provozovateli lékáren) umožnila dalšímu obžalovanému prodej i vývoz přípravků Adipex Retard a Sanval, obsahujících psychotropní látky. Šlo celkem o tisíce balení daných léků v hodnotě několika milionů korun. Za uvedené jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu propadnutí věcí (mobilních telefonů a notebooku). Samotné obchodování s léky bylo prokázáno rozsáhlým souborem listinných důkazů. Vzhledem k množství prodaných přípravků (tisíce balení) a dalším podezřelým okolnostem (pochybnosti o pravosti lékařských receptů), dlouhodobosti páchání trestné činnosti a jisté úrovně konspirativnosti je dle soudu zřejmé, že stěžovatelka jednala úmyslně.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelka i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") o nich rozhodl napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek ve výroku o trestu a sám nově odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatelky vrchní soud zamítl. Kromě výše trestu se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že většina uplatněných námitek nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. V závěrech soudů nižších stupňů neshledal žádný relevantní rozpor. Zejména bylo dostatečně prokázáno stěžovatelčino zavinění, tedy vědomost a srozumění se způsobením škodlivého následku. Stěžovatelčino jednání přitom jednoznačně odporuje právním předpisům upravujícím způsob prodeje přípravků obsahujících psychotropní látky, přičemž uvedenou skutkovou podstatou zákon nereguluje toliko nakládání s tzv. prekurzory.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly podmínkou protiprávnosti stíhaného jednání. Recepty, na jejichž základě stěžovatelka vydávala léky, měly všechny potřebné náležitosti (chybějící datum na některých z nich nebrání vydání léku). Stěžovatelka tedy neměla důvod pochybovat o jejich pravosti. Vůbec však nebylo prokázáno stěžovatelčino úmyslné zavinění. Podle stěžovatelky měly soudy povinnost určit přesně okamžik, v kterém se postupné navyšování množství vydávaných léků mělo pro stěžovatelku stát "dostatečně podezřelé". Dále stěžovatelka namítá, že z uvedených léků se ani dle znaleckého zkoumání nedá nic vyrobit. Obvinění tak nemohli mít žádnou představu o tom, že prodávají prekurzor. Tím pádem nemohli předvídat, že páchají trestný čin. To ostatně odpovídá i další judikatuře Nejvyššího soudu. Předběžnou otázku, zda uvedené léky mohou být považovány za prekurzory, měly soudy předložit Soudnímu dvoru Evropské unie. Stěžovatelka rovněž namítá, že policejní orgán postupoval protiprávně při zajištění receptů v lékárně. Při tomto úkonu je nenafotil, ani jinak neidentifikoval do protokolu. S recepty následně manipulovala řada osob a nemohly tedy být dle stěžovatelky důležitým usvědčujícím důkazem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka namítá.
9. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však obecné soudy dostatečně vypořádaly; zde lze plně odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména usnesení Nejvyššího soudu, kterému byla v podaném dovolání předložena v podstatě totožná argumentace. Vzhledem k postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu,
nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatelčina argumentace je ve svém celku založena téměř výhradně na vytrhávání dílčích skutkových poznatků a jejich dezinterpretaci bez ohledu na zbytek skutkových zjištění. Zejména krajský soud a Nejvyšší soud velmi podrobně na všechny tyto námitky reagovaly. Jednoznačně popsaly soubor důkazů, který stěžovatelku (resp. celou skupinu) usvědčuje, a Nejvyšší soud pak logicky a přesvědčivě odůvodnil i nutnost trestního postihu stěžovatelky. Ústavní soud pak nepovažuje za nutné jeho obsáhlé závěry (např. ohledně prekurzorů, regulace prodeje léků, prokázání stěžovatelčina úmyslného zavinění či relevance jednotlivých důkazů) opakovat či jakkoliv doplňovat.
11. Toliko pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud v minulosti odmítl rovněž ústavní stížnosti dalších obžalovaných v této trestní věci, jež obsahovaly v zásadě totožné námitky (viz usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 828/20 a ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 838/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). I na podrobnější odůvodnění těchto usnesení lze stěžovatelku odkázat.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí již proto nebylo nutné rozhodnout, neboť sdílí osud odmítnutí ústavní stížnosti, se kterou je spojen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu