ECLI:CZ:US:2020:4.US.1822.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1822/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana Hlocha, zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou, sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 21 Cdo 798/2020-308 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 62 Co 106/2017-282, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FUTURA, a. s., sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 417 276 Kč s příslušenstvím. V řízení tvrdil, že byl od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2012 zaměstnancem vedlejší účastnice, která vydává deník Haló noviny a že mu za zmíněné období vedlejší účastnice nevyplatila mzdu. Následně požadoval i odstupné. Pro částečné zpětvzetí žaloby (podané po plnění od vedlejší účastnice) obvodní soud zastavil řízení ohledně částky 342 486 Kč s úrokem z prodlení. Podle obvodního soudu předmětem řízení tak zůstal požadavek na zaplacení částky 74 790 Kč, kterou tvoří doplatek mzdy za září 2011 ve výši 6 012 Kč a odstupné ve výši 68 778 Kč, vše s úrokem z prodlení. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 č. j. 21 C 235/2014-152 obvodní soud žalobu zamítl. K požadavku na odstupné ve výši 68 778 Kč zjistil, že 4. 10. 2011 bylo stěžovateli doručeno odvolání z místa vedoucího zaměstnance (zástupce šéfredaktora), tudíž byl s účinností od 5. 10. 2011 z místa vedoucího zaměstnance odvolán. Podle §73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce", není-li dále výslovně zmíněno jiné znění), náleží v takovém případě odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách jen při rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny. Obvodní soud se zabýval tím, zda byl stěžovatel z vedoucího místa odvolán z důvodu zrušení jeho místa v důsledku organizační změny nebo z jiného důvodu. Shledal, že důvodem odvolání byla nespokojenost vedlejší účastnice s jeho prací a pracovní morálkou. Obvodní soud tak neshledal požadavek na odstupné důvodným a z jiných důvodů ani požadavek na doplatek mzdy za září 2011.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 67 Co 106/2017-220 změnil rozsudek obvodního soudu a uložil vedlejší účastnici povinnost stěžovateli zaplatit částku 68 778 Kč. Ve výroku ohledně zbývající částky 6 012 Kč a příslušenství z částky 74 790 Kč ho zrušil a věc v daném rozsahu vrátil obvodnímu soudu. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu shledal, že u vedlejší účastnice došlo k organizační změně, při níž s účinností od 15. 9. 2011 bylo zrušeno stěžovatelovo místo zástupce šéfredaktora. Od 1. 4. 2011 organizační strukturu tvořila místa šéfredaktora (byť bylo neobsazené) a dvou zástupců šéfredaktora. V důsledku změny účinné od 15. 9. 2011 organizační strukturu tvořil šéfredaktor a jeden jeho zástupce. Podle městského soudu bylo bez významu zjištění obvodního soudu, že vedlejší účastnice stěžovatele z funkce zástupce šéfredaktora odvolala pro nespokojenost s jeho prací a - jak stěžovatel připustil - pro ztrátu podpory od JUDr. Vojtěcha Filipa, předsedy KSČM. Pro městský soud bylo z hlediska právního posouzení relevantní to, že místo zástupce šéfredaktora bylo s účinností od 15. 9. 2011 zrušeno. Městský soud se dále neztotožnil s důvody, pro které se obvodní soud nezabýval požadavkem na doplatek mzdy za září 2011 ve výši 6 012 Kč.
4. Proti rozsudku městského soudu do části týkající se nároku na odstupné ve výši 68 778 Kč podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 1548/2018-264 rozsudek městského soudu zrušil ve výroku ohledně částky 68 778 Kč a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle §73a odst. 2 zákoníku práce (i obsahově totožného §73 odst. 6 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, na něž poukazoval městský soud) odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, byl-li pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží při rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny. Podle Nejvyššího soudu má takové odstupné představovat jednorázový peněžitý příspěvek zaměstnanci, který alespoň zčásti zmírňuje nepříznivý důsledek organizačních změn. Takový účinek by však postrádalo poskytnutí odstupného zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa (nebo se toho místa vzdal) z jiných důvodů než zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny. Z tohoto důvodu nebyl správný názor městského soudu, podle něhož byla bez významu okolnost, že žalovaná odvolala stěžovatele pro nespokojenost s jeho prací či ztráty podpory od předsedy KSČM. Veden tímto nesprávným názorem se městský soud nedostatečně zabýval, zda odvolání stěžovatele z vedoucího pracovního místa byla organizační změna nebo jiný důvod.
5. Městský soud následně rozsudkem (napadeným ústavní stížností) ze dne 2. 10. 2019 č. j. 62 Co 106/2017-282 potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně částky 68 778 Kč. Městský soud uvedl, že do 31. 3. 2011 tvořili vedení redakce Haló novin šéfredaktor a jeho zástupce. Od 1. 4. 2011 odešel stávající šéfredaktor, do funkce prvního zástupce šéfredaktora byl ustaven Petr Kojzar, další zástupkyní šéfredaktora (bez uvedení pořadí) byla Monika Hoření a funkce šéfredaktora zůstala neobsazená. Namísto Moniky Hoření se k 1. 5. 2011 stal zástupcem šéfredaktora stěžovatel. Následně k 15. 9. 2011 se stal šéfredaktorem Petr Kojzar, stěžovatel byl odvolán z pozice zástupce šéfredaktora a zástupcem šéfredaktora se stal Ivan Cinka. Městský soud konstatoval, že od 15. 9. 2011 došlo k organizační změně, která strukturu vedení redakce vrátila do stavu, jaký zde byl do 31. 3. 2011, tj. šéfredaktor a jeho jeden zástupce. Z toho však nebylo možno dovodit, že by stěžovatel byl odvolán z místa vedoucího zaměstnance v důsledku organizační změny. Městský soud se ztotožnil s tím, že důvodem k odvolání stěžovatele byly jeho neuspokojivé pracovní výsledky a jeho názorové střety s předsedou KSČM. Byť soud připustil, že stěžovatelovo místo šéfredaktora bylo od 15. 9. 2011 zrušeno, současně nemohl přehlédnout, že se k tomuto datu uvolnilo místo prvního zástupce šéfredaktora zastávané Petrem Kojzarem, jenž byl právě k 15. 9. 2011 jmenován šéfredaktorem. Osvědčil-li by se stěžovatel jako zástupce šéfredaktora, tak by vedlejší účastnici nic nebránilo, aby jedinou funkci zástupce šéfredaktora zastával právě stěžovatel. Městský soud shrnul, že důvodem k odvolání stěžovatele tak byla nespokojenost s jeho prací.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 798/2020-308 (toto usnesení je napadeno ústavní stížností) stěžovatelovo dovolání odmítl. K námitce, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 1548/2018-264 (bod 4.) dal zaměstnavatelům návod, jak obejít povinnost platit odstupné, dovolací soud zdůraznil, že zaměstnavateli nestačí pouze uvést, že nebyl spokojen s plněním pracovních úkonů odvolaným zaměstnancem, nýbrž musí toto své tvrzení v případném sporu též prokázat. Způsobilý dovolací důvod (nesprávné řešení právní otázky) nepředstavují námitky, v nichž stěžovatel zpochybňuje závěr soudů, že byl odvolán pro neuspokojivé pracovní výsledky, a v nichž tvrdí, že byl propuštěn z důvodu organizační změny.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí se nevypořádala s jeho námitkami. Městský soud se podle jeho názoru vydal cestou nejmenšího odporu a beze zbytku převzal závěry obvodního soudu, aniž by se nad argumenty stěžovatele zamyslel. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Domnívá se, že závěr o porušení pracovních povinností z provedených důkazů nevyplývá, a vyplýval-li by (výpověď svědka Zmítka), pak byl takový důkaz stěžovatelem v řízení vyvrácen. Listinné důkazy (výplatní výkazy, náplň práce stěžovatele) naopak svědčí o jeho vynikající práci, a to dokonce nad rámec pracovních povinností, za což stěžovatel považuje články, které napsal, aniž by k tomu byl povinen.
8. Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že soudy daly přednost výpovědím svědků, které si protiřečili a jejichž pravdivost podle svého náhledu stěžovatel vyvrátil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
11. Podle §73 odst. 1 zákoníku práce v případech uvedených v §33 odst. 3 (tj. zákonem blíže stanovená vedoucí pracovní místa ve veřejných službách, veřejné správě a státních podnicích) může ten, kdo je příslušný ke jmenování, vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat; vedoucí zaměstnanec se může tohoto místa rovněž vzdát. Podle §73 odst. 2 zákoníku práce může být u jiných zaměstnavatelů, než kteří jsou uvedeni v §33 odst. 3 zákoníku práce, s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát. Podle §73 odst. 6 in fine zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2011 (shodná regulace je od 1. 1. 2012 v §73a odst. 2 in fine zákoníku práce) platí pro odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, že odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
12. S ohledem na tuto úpravu se při posuzování, zda měl stěžovatel nárok na odstupné, obecné soudy zabývaly tím, zda byl stěžovatel z místa vedoucího zaměstnance odvolán v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny nebo zda byl odvolán z jiného důvodu.
13. Stěžovatel byl usnesením vedlejší účastnice ze dne 15. 9. 2011 odvolán z funkce zástupce šéfredaktora. Městský soud shledal, že s účinností od 15. 9. 2011 došlo u vedlejší účastnice k organizační změně. Od 1. 4. 2011 do 15. 9. 2011 organizační strukturu tvořil šéfredaktor, první zástupce šéfredaktora a zástupce šéfredaktora bez uvedení pořadí (tím byl stěžovatel), přičemž pozice šéfredaktora tehdy byla fakticky neobsazena. Od 15. 9. 2011 podle zjištění městského soudu organizační strukturu tvořil šéfredaktor a jeden jeho zástupce. Obvodní soud a městský soud se však shodly, že důvodem k odvolání stěžovatele z funkce zástupce šéfredaktora nebyla organizační změna, ale nespokojenost vedlejší účastnice s jeho pracovními výsledky a pracovní morálkou.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, které soudy z dokazování vyvodily. S ohledem na podklady, z nichž soudy vycházely, Ústavní soud nesouhlasí s tím, že by závěr o nespokojenosti s pracovní morálkou a pracovními výsledky byl excesem při zjišťování skutkového stavu.
15. K pracovní morálce obvodní soud a městský soud odkázaly na výslechy svědků (soudy zohlednily i výslechy svědků v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 263/2011 ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, srov. zejména strany 4 až 5 a 7 rozsudku obvodního soudu). Svědek Kojzar (tehdejší první zástupce šéfredaktora) uvedl, že stěžovateli vyčítal neschopnost jednání s lidmi a že uměl jen rozkazovat a přidělovat práci jiným, aby ji nemusel vykonávat sám. Dodal, že stěžovatel neměl žádnou autoritu. Svědek rovněž zaznamenal stížnosti pracovníků redakce, že stěžovatel odjížděl dříve, než došlo k uzávěrkám, a že nedodržoval pracovní dobu. Podle svých slov pak svědek stěžovatele několikrát upozorňoval, že není v zaměstnání v okamžiku, kdy je třeba zpracovat nová témata do uzávěrky. Zmínil, že jím vytýkané nedostatky se měly týkat období od 1. 5. 2011 (jmenování stěžovatele do funkce zástupce šéfredaktora) do konce období, kdy byl stěžovatel zástupcem šéfredaktora (protokol o jednání ze dne 27. 11. 2011 na č. l. 41 spisu ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 263/2011). Předseda KSČM uvedl, že KSČM je většinovým akcionářem vedlejší účastnice a že mu vadilo, že stěžovatel v mnoha případech nebyl na pracovišti v době, kdy se řešily uzávěrky (protokol o jednání ze dne 27. 11. 2011 na č. l. 41 spisu ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 263/2011). Svědek Zikmund (tehdejší vedoucí grafického studia) uvedl, že mu vadilo arogantní a nevkusné chování stěžovatele vůči zaměstnancům. Poukázal též na stěžovatelovy odchody ze zaměstnání ve chvíli, kdy z rotaček nevyšla stěžovatelova stránka (protokol o jednání ze dne 5. 3. 2012 na č. l. 64 spisu ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 263/2011). Dále soudy poukázaly na výpověď svědka Zmítka (finančního ředitele vedlejší účastnice) uskutečněnou v řízení před obvodním soudem. Podle jeho výpovědi byl stěžovatel odvolán z funkce zástupce šéfredaktora pro neplnění jeho povinností. Současně svědek zmínil, že stěžovatel měl psát články a odešel bez odůvodnění ze zaměstnání. Zejména ke psaní článků a zmíněnému odchodu ze zaměstnání stěžovatel namítal, že se soudy nevypořádaly s listinnými důkazy v podobě výplatnic a jeho pracovní náplně. K výplatnicím stěžovatel zdůrazňoval, že od dubna do srpna 2011 obdržel osobní ohodnocení v plné výši a v dubnu 2011 nejvyšší odměnu, což staví do kontrastu se zjištěním soudů o jeho neuspokojivých pracovních výsledcích. K pracovní náplni stěžovatel tvrdil, že psaní článků nebylo jeho povinností jako zástupce šéfredaktora, přesto některé napsal.
16. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se ke stěžovatelovým tvrzením ohledně výplatnic a pracovní náplně přímo ve svých odůvodněních výslovně nevyjádřily. To však neznačí pochybení v ústavní úrovni. Soudy totiž disponovaly skutkovými zjištěními o pracovní kázni stěžovatele (bod 15.) a proti stěžovatelovým tvrzením postavil městský soud následující logickou úvahu: do 15. 9. 2011 sice tvořili organizační strukturu šéfredaktor a dva zástupci šéfredaktora, obsazena však byla jen místa zástupců šéfredaktora (stěžovatelem a Petrem Kojzarem), a nikoli šéfredaktora; po 15. 9. 2011 organizační strukturu tvořil jen šéfredaktor a jeden jeho zástupce, Petr Kojzar se tehdy stal šéfredaktorem, a byla-li by vedlejší účastnice spokojena s prací stěžovatele, nic by jí nebránilo, aby funkci zástupce šéfredaktora nadále svěřila stěžovateli. Namísto toho se však zástupcem šéfredaktora stal Ivan Cinka a stěžovatel byl odvolán. Podle hodnocení Ústavního soudu tato úvaha městského soudu doplněná zjištěními o pracovní kázni stěžovatele (bod 15.) představuje dostatečný argumentační základ, který je akceptovatelný z hlediska požadavků na odůvodnění. Ústavní požadavek na náležité odůvodnění nevyžaduje ve všech případech podrobnou odpověď na každý argument [např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565], podle okolností případu postačí i ucelené hodnocení soudu, s nímž je verze účastníka neslučitelná, což bylo podle náhledu Ústavního soudu naplněno i v posuzované věci.
17. V řízení sice byl prostor, aby se soudy vyjádřily i ke stěžovatelovu tvrzení o odměnách. Finanční ředitel vedlejší účastnice k této otázce vypovídal při jednání dne 5. 3. 2013 v řízení před obvodním soudem vedeném pod sp. zn. 17 C 263/2011, kde uvedl, že příplatky a odměny pro stěžovatele odsouhlasilo představenstvo vedlejší účastnice 28. 4. 2011. Dále popisoval snahu při nespokojenosti s prací zaměstnance nejprve přistoupit k jiným nápravným technikám a až při nemožnosti nápravy odebrat funkční příplatky a benefity. V řízení před obvodním soudem pak finanční ředitel vedlejší účastnice vypovídal dne 14. 11. 2016 (protokol na č. l. 132), kde zmínil, že jako finanční ředitel o mzdě pro stěžovatele nerozhodoval. Podle Ústavního soudu tak zejména městský soud, jemuž v odvolání stěžovatel předložil své tvrzení o odměnách, které stavěl do kontrastu s neuspokojivými pracovními výsledky, měl možnost se k dané otázce vyslovit a výslovně uvést, jaký má náhled na vysvětlení od finančního ředitele vedlejší účastnice. Jak však Ústavní soud již výše popsal, skutečnost, že se takového výslovného hodnocení stěžovateli nedostalo, nedosáhla ústavní úrovně, byť by explicitní odůvodnění náhledu soudu i na tuto otázku bylo kvalitě odůvodnění ku prospěchu.
18. Stěžovatel namítl porušení svého práva na soudní ochranu, protože obvodní soud nevyslechl jím navrženého svědka Šafránka (bývalého šéfredaktora). Současně stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice v průběhu řízení před obvodním soudem přislíbila zmíněného bývalého šéfredaktora kontaktovat a zajistit jeho účast při jednání, neboť stěžovatel nezná jeho adresu, což však podle stěžovatele nesplnila. Ústavní soud ze spisu zjistil, že vedlejší účastnice toliko přislíbila, že se pokusí dohledat identifikační údaje bývalého šéfredaktora k obeslání (protokol o jednání ze dne 7. 9. 2012, č. l. 115), což splnila v podání ze dne 20. 9. 2012 (č. l. 126), kde soudu sdělila jeho adresu. Obvodní soud jej však nepředvolal na rozdíl od jiných dvou svědků navržených stěžovatelem při jednání ze dne 7. 9. 2012, a to Moniky Hoření a Ivana Cinky, které předvolal a posléze i vyslechl. V nevyhovění důkaznímu návrhu výslechem bývalého šéfredaktora Šafránka pro nadbytečnost Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv či svobod. Soudy věděly, že bývalý šéfredaktor Šafránek působil ve funkci do 31. 3. 2011, poté odešel, s čímž koresponduje stěžovatelovo tvrzení, že bývalý šéfredaktor dal na jaře 2011 výpověď. K pracovní morálce stěžovatele a jeho pracovním výsledkům v období od dubna 2011 (přijetí stěžovatele na pozici sekretáře redakce), resp. května 2011 (jmenování stěžovatele zástupcem šéfredaktora) do září 2011 (usnesení o odvolání stěžovatele), tj. období, kdy navržený svědek již v redakci vedlejší účastnice nepůsobil, by takový výslech byl nadbytečný. Navíc ke stěžovatelově pracovní morálce a jeho pracovním výsledkům měly soudy dostatek jiných zjištění. Nadbytečnost důkazu je přitom jedním z legitimních důvodů pro zamítnutí důkazního návrhu [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)].
19. Bez významu pro posuzovanou věc je stěžovatelovo tvrzení, že předseda KSČM svou neúčast u jednání u Ústavního soudu dne 27. 11. 2012 omlouval předvoláním k obecnému soudu na týž den. Stěžovatel má na mysli řízení před Ústavním soudem vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 1/12, v němž skupina poslanců zastoupená JUDr. Vojtěchem Filipem dostala pořádkovou pokutu ve výši 100 000 Kč za neúčast u jednání před Ústavním soudem (usnesení ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12), posléze sníženou na 41 000 Kč (unesení ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12) k návrhu, kde předseda KSČM poukazoval mimo jiné na své předvolání k obecnému soudu. Ze spisu obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 17 C 263/2011 skutečně vyplývá, že předseda KSČM jako svědek k jednání uskutečněnému dne 27. 11. 2012 předvolán nebyl, dostavil se pouze o své vůli, ale jako svědek zde následně vypovídal. Ústavní soud v uvedené skutečnosti nespatřuje žádnou kolizi s právy stěžovatele, neboť se jej daná pořádková pokuta či její částečné prominutí přímo nijak netýká. Co se týče samotné věrohodnosti výpovědi předsedy KSČM, její hodnocení je doménou obecných soudů. Za situace, kdy se předseda KSČM k otázce nepřítomnosti stěžovatele na pracovišti v době uzávěrek vyjadřoval shodně s dalšími svědky vyslechnutými v řízení pod sp. zn. 17 C 263/2011, nelze z ústavního hlediska obecným soudům ničeho vytýkat v tom, že tuto výpověď považovaly za věrohodnou.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu