ECLI:CZ:US:2020:4.US.1834.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1834/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Slámy, zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, sídlem Vestec 173, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2020 č. j. 20 Co 111/2020-89 a usnesení soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad Benešov, ze dne 19. února 2020 č. j. 170 EX 54/19-80, za účasti Krajského soudu v Praze a soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad Benešov, jako účastníků řízení, a 1. JUDr. Stanislavy Ferešové, notářky, sídlem Vítězné náměstí 829/10, Praha 6 - Bubeneč, a 2. Jana Pirogova, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla poručena jeho základní práva a svobody zaručené ústavní pořádkem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové (dále jen "soudní exekutorka") bylo podle §208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako opožděně podané odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení o příklepu, vydané soudní exekutorkou dne 6. 11. 2019 pod č. j. 170 Ex 54/19-32. V odůvodnění soudní exekutorka uvedla, že posledně uvedené usnesení bylo zasláno Okresnímu soudu Praha-západ a 1. vedlejší účastnici jako oprávněné (dále jen "soudní komisařka") prostřednictvím datové schránky dne 6. 11. 2019, téhož dne si je osobně převzal 2. vedlejší účastník (jako vydražitel), právní moci pak nabylo dne 22. 11. 2019. Stěžovateli bylo doručeno na jeho žádost dne 19. 12. 2019. Dále uvedla, že soudní exekutor pověřený dědickým soudem provede pouze dražbu, rozvrh provádí dědický soud a do dražby se tak nepřihlašují žádní věřitelé (ti se přihlašují do dědického řízení), a že lhůta k podání odvolání uplynula dnem 21. 11. 2019. A doručil-li stěžovatel své odvolání do její datové schránky dne 3. 1. 2020, učinil tak opožděně.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením usnesení soudní exekutorky potvrdil. V prvé řadě se zabýval otázkou, zda je stěžovatel některou z osob uvedených v §336k o. s. ř. Protože tomu tak podle jeho názoru nebylo, konstatoval, že stěžovatel jako přihlášený věřitel v dědickém řízení není osobou oprávněnou podat odvolání proti udělení příklepu. K tomu dodal, že i kdyby stěžovatel byl osobou oprávněnou z předkupního práva, odvolání by podal opožděně.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako oprávněný věřitel a osoba z předkupního práva nebyl obeznámen s tím, že likvidace dědictví bude probíhat formou dobrovolné dražby na základě smlouvy uzavřené mezi soudní exekutorkou a soudní komisařkou. Závěr soudní exekutorky a krajského soudu, že není aktivně legitimován k podání odvolání do usnesení o příklepu, považuje za nesprávný, neboť má z titulu přihlášeného věřitele do dědického řízení nebo z titulu vlastníka pozemků, na kterých se nacházejí vydražené stavby, na výsledku dražebního jednání právní zájem, zvláště byl-li soudní exekutorkou opomenut. Má za to, že podání odvolání je jednou z posledních možností obrany v rámci nařízené likvidace dědictví a že byl zkrácen na svých zákonných právech, stejně jako ostatní přihlášení věřitelé a současně osoby oprávněné z předkupního práva.
5. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že jím namítané vady vytvářejí protiprávní stav a hrozí vznik budoucích právních konfliktů jak pro vydražitele, tak stěžovatele i všechny zúčastněné osoby. Zastává názor, že z tohoto důvodu se měla soudní komisařka a krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a poskytnout mu možnost podání odvolání; nepřipuštění odvolání pak považuje za nespravedlivé, příčící se dobrým mravům. S ohledem na tyto důvody stěžovatel vyvozuje, že mu nebyla poskytnuta soudní ochrana, naopak byl "potrestán" za to, že se stanoveným, a nikoliv šikanózním postupem domáhal ochrany svých práv, a vytýká uvedeným orgánům veřejné moci, že svůj výklad založily na přepjatém formalizmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní stížnost je postavena na námitce, že stěžovateli svědčí legitimace k podání odvolání proti usnesení o příklepu a že dospěl-li krajský soud k opačnému závěru, znemožnil mu hájit jeho práva, na nichž měl být uvedeným usnesením coby přihlášený věřitel v dědickém řízení a oprávněný z předkupního práva dotčen. Jak již uvedl v napadeném usnesení krajský soud, okruh osob oprávněných podat proti odvolání usnesení o příklepu je výslovně stanoven v §336k o. s. ř. Krajský soud se otázkou, zda stěžovatel mezi tyto osoby náleží, zabýval, přičemž odmítl jeho tvrzení, že je oprávněným z předkupního práva, a tento svůj závěr dostatečně zdůvodnil (tedy že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který ustanovení o předkupním právu vlastníka pozemku ke stavbě jiného vlastníka stojící na jeho pozemku neobsahoval). Nadto upozornil, že i kdyby tomu tak bylo, bylo by jeho odvolání podáno opožděně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje, že je oprávněným z předkupního práva, aniž by uvedl, proč by měly být příslušné úvahy krajského soudu nesprávné, Ústavní soud nemá, co by mohl tomuto soudu v uvedeném ohledu vytknout.
10. Poukazuje-li stěžovatel na to, že je přihlášeným věřitelem do dědického řízení, již krajský soud upozornil, že mezi osoby oprávněné podat odvolání podle zákona nespadá, nadto se k této problematice (a to v kontextu vztahu dědického řízení a dražebního řízení) vyjádřila i soudní exekutorka. K tomu možno dodat, že usnesením o příklepu není (bezprostředně) rozhodováno o právech a povinnostech přihlášených věřitelů do dědického řízení, o těch se rozhoduje až v dědickém řízení, přičemž za provedení řádné likvidace dědictví (zahrnující i výkon práv osoby oprávněné při provádění dražby soudní exekutorkou) odpovídá (i) vůči přihlášeným věřitelům soudní komisařka, resp. příslušný dědický soud.
11. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu