ECLI:CZ:US:2020:4.US.1847.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1847/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Jelínka, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020 č. j. 55 Co 74/2020-255, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2020 č. j. 55 Co 401/2019-221 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 21 C 93/2018-210, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Luďky Abuzaradové a Ing. Hamzy Abuzarada a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že účastníci řízení [konkrétně žalobci v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 21 C 93/2018] podali odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 7. 11. 2019 č. j. 21 C 93/2018-210, kterým tento soud přiznal soudnímu znalci - nyní stěžovateli - znalečné ve výši 23 837 Kč (podle žalobců bylo toto znalečné nepřiměřeně vysoké). Uvedené usnesení obvodního soudu nebylo stěžovateli doručeno, přesto k odvolání žalobců bylo toto usnesení obvodního soudu ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2020 č. j. 55 Co 401/2019-221 potvrzeno. Když se stěžovatel domohl doručení usnesení obvodního soudu a podal proti němu své odvolání, bylo odvolací řízení usnesením městského soudu ze dne 6. 5. 2020 č. j. 55 Co 74/2020-255 zastaveno s odůvodněním, že o odvolání již bylo jednou městským soudem pravomocně rozhodnuto (k odvolání žalobců) a městský soud se svým rozhodnutím cítí vázán a nemůže jej přezkoumávat.
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabývá se splněním podmínek pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění těchto podmínek lze pak připustit také u rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2.]
5. Jak vidno ze shora provedené rekapitulace, stěžovateli jako znalci byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před ním ve věci výše přiznaného znalečného, což nutno v této dílčí samostatné fázi řízení považovat za rozhodnutí ve věci samé [srov. k tomu výslovně nález sp. zn. III. ÚS 3710/15 ze dne 13. 9. 2016 (N 173/82 SbNU 685) v obdobné věci]. V souladu s tímto nálezem Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel měl k ochraně svých práv podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. k tomu výslovně bod 21. tohoto nálezu; tento nález je třeba považovat za závazný pro podobné případy, tudíž již není prostor, aby splnění této podmínky nebylo vyžadováno). Podání žaloby pro zmatečnost však stěžovatel netvrdí a ústavní stížností ani žádné rozhodnutí o takové žalobě nenapadá. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že nález sp. zn. III. ÚS 3710/15 vychází právě ze stěžovatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169) a sp. zn. II. ÚS 1261/14 ze dne 31. 3. 2015 (N 66/76 SbNU 895).
6. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj