ECLI:CZ:US:2020:4.US.1915.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1915/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 175/2019-5403 ze dne 13. března 2019 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 9/2017 ze dne 15. prosince 2017, Městského soudu v Praze č. j. 4 T 8/2014-4552 ze dne 31. května 2016, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou. K odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti napadeným rozhodnutím v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká rozhodnutí o dovolání bez vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (a možná i bez celého spisu), a tím i zbavení stěžovatele možnosti podat repliku. Dále je stěžovatel přesvědčen, že se dovolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami ke srozumitelnosti skutkové věty a k provedenému dokazování; takový postup považuje za odporující stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (ST 38/72 SbNU 599, 40/2014 Sb.). Porušení svých práv spatřuje rovněž v tom, že soudkyně nalézacího soudu se snažila vyřídit věc ještě v průběhu výkonu svého mandátu, na což reagoval i odvolací soud, který rozhodl o odvolání meritorně, aby nemusel věc vrátit. Nalézací soud i odvolací soud pak postupovaly rovněž v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 645/16 ze dne 4. prosince 2017 (N 224/87 SbNU 565), jestliže vyhodnotily provedené důkazy nesprávně a porušily tak zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel poukazuje na některé konkrétní výpovědi - s tím, že jeden ze spoluodsouzených se mu měl později zprostředkovaně omluvit za účelovost svých výpovědí. S odkazem na týž judikát stěžovatel namítá nesrozumitelnost skutkové věty, z níž není patrné, jakého jednání se měl dopustit. Stěžovatel dále opakuje některé své dovolací námitky, nesouhlasí se způsobem potrestání jednotlivých spolupachatelů, které je založeno jen na nepodložených hypotézách obecných soudů. Vzhledem k charakteru trestné činnosti je dále přesvědčen o vadné aplikaci subsidiarity trestní represe - daňové řízení by mohlo být dostačující; k tomu odkázal na internetovou informaci o trestním řízení s Ch. R. souzeným ve Španělsku za daňové úniky, jemuž byl uložen peněžitý trest 3,5 mil € a trest vězení 21 měsíců, ovšem jen jako alternativa, nezaplatí-li dlužnou daň.
4. Dne 24. října 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel odkázal na skutečnost, že podle jeho informací byl spoluobžalovaný, jehož věc byla (bezdůvodně) vyloučena k samostatnému projednání dne 22. října 2019, nalézacím soudem zproštěn obžaloby; tento obžalovaný měl být přitom původně hlavním organizátorem trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen. Pravomocné zproštění obžaloby původního hlavního organizátora by mělo být zohledněno i ve věci stěžovatele, který znovu navrhl zrušit napadená rozhodnutí a odložit jejich vykonatelnost.
5. S ohledem na dodatečně uvedené informace stěžovatele si Ústavní soud k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - nalézacího soudu. Předsedkyně senátu popsala stíhanou trestnou činnost: první spoluobviněný byl stíhán za organizaci dovozu minerálního oleje ze zahraničí, který byl prostřednictvím účelových společností, vedených "bílými koňmi", přeprodáván jako motorová nafta, aniž by z obchodů byla odvedena daň. Rozsudkem nalézacího soudu bylo odsouzeno 9 obviněných; odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl o všech obžalovaných s výjimkou prvního z nich, jehož věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Nalézací soud zprostil rozsudkem sp. zn. 4 T 8/2014 ze dne 22. října 2019 prvního obžalovaného obžaloby, neboť se nepodařilo prokázat, že to byl on, kdo minerální olej z ciziny dovezl. Uvedená skutečnost nemá na zjištěné jednání ostatních obžalovaných (tedy i stěžovatele), kteří byli uznáni vinnými za neodvedení daně při prodeji minerálního oleje, vliv. Při doručování písemností stěžovateli postupoval nalézací soud podle trestního řádu, stěžovatel je však ze své datové schránky nevyzvedl - ani následné doručování poštou nebylo úspěšné a nepodařilo se zajistit součinnost obhájce. Z uvedeného důvodu byl stěžovateli rozsudek odvolacího soudu doručen při slyšení jeho svědecké výpovědi ve věci prvního obžalovaného v době, kdy již byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Následně začala běžet lhůta k podání dovolání (k jeho doplnění), neboť dovolání podal již po doručení rozsudku odvolacího soudu obhájci. Zaslal-li nalézací soud vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, učinil tak v obvyklých lhůtách, bez povědomí o nařízeném jednání Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů je nalézací soud přesvědčen, že jeho postup ve věci byl zákonný a zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
6. V replice stěžovatel zopakoval, že byl-li odsouzen ve spolupachatelství a zprostil-li nalézací soud prvního spoluobžalovaného, neobstojí ani odsouzení stěžovatele; dále namítl, že k vyloučení věci prvního spoluobžalovaného k samostatnému projednání nebyl důvod a v případě následného zproštění by stěžovateli svědčilo beneficium cohaesionis - právo, jehož byl rozdělením věci zbaven. Podle stěžovatele svědčí vyjádření nalézacího soudu o nestandardním přístupu k věci a opakuje svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí.
7. Jak je patrné již z vyjádření nalézacího soudu, byl stěžovatel stíhán, uznán vinným a odsouzen za aktivní spoluúčast (řízení "bílého koně") při neodvádění spotřební daně z prodeje. Stěžovatel již v dovolání vytýkal závěry obecných sudů o jeho vině, namítal vadné hodnocení důkazů, rozhodování v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a nesrozumitelnost skutkové věty; ústavní stížnost tak stěžovatel pouze rozšířil o námitky proti postupu Nejvyššího soudu.
8. Obecné soudy provádějí důkazy, které následně zhodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Tvrzený subjektivní nesouhlas s takovým zhodnocením sám o sobě neprokazuje (extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a nespokojenost stěžovatele se závěry obecných soudů je jen polemikou nezpůsobilou zasáhnout do práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy).
9. Podle §120 odst. 3 trestního řádu musí výrok, jímž je obžalovaný uznán vinným, přesně označovat trestný čin a obsahovat uvedení "místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu." Ústavní soud nepovažuje skutkovou větu za nesrozumitelnou, obsahuje-li uvedené náležitosti a lze-li z ní zjistit, jaké stěžovatelovo jednání považovaly obecné soudy za protiprávní; z rozsudků je pak rovněž zřejmé, jaké důsledky z toho nalézací soud i odvolací soud vyvodily. Proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích nalézacího soudu ani odvolacího soudu nespatřuje stěžovatelem namítaný zásah do jeho základních zaručených práv a svobod; porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) ani porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
10. Ústavní soud připojil rovněž spis Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 175/2019, z něj se seznámil s obsahem dovolání i postupem soudů v dovolacím řízení: nalézací soud zaslal opisy dovolání Nejvyššímu státnímu zastupitelství (doručeno dne 15. ledna 2019), dovolání i s celým spisem sp. zn. 4 T 8/2014 Nejvyššímu soudu (doručeno dne 7. února 2019). Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních usnesením dne 13. března 2019, spis byl nalézacímu soudu vrácen dne 8. dubna 2019. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. března 2019 bylo zasláno Nejvyššímu soudu teprve dne 19. března 2019, prostřednictvím nalézacího soudu pak až 21. března 2019. Nejvyšší soud skutečně neměl v době svého rozhodování o dovolání k dispozici vyjádření státního zástupce (který je jako neopodstatněné navrhl odmítnout). Podle §265h odst. 2 trestního řádu doručí předseda senátu soudu prvního stupně opis dovolání obviněného státnímu zástupci s upozorněním, že se k němu může písemně vyjádřit. Vyjádření k dovolání tedy není povinné a neseznámí-li se s ním Nejvyšší soud, nejde o vadu řízení. Právo na přístup stěžovatele k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) Nejvyšší soud neporušil, posoudil-li jeho dovolání dříve, než mu bylo doručeno vyjádření státního zástupce, ani tím, že neuznal námitky stěžovatele jako opodstatněné a postupoval-li v souladu s trestním řádem.
11. Nespokojenost stěžovatele se závěry obecných soudů je s ohledem na jejich dopad sice pochopitelná, není však způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle - taková situace nenastala a stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Městského soudu v Praze není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
13. Stěžovatel navrhl také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud však nezjistil důvod k takovému postupu, neboť argumentace ústavní stížnosti byla založena výhradně na polemice s rozhodnutími obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu