ECLI:CZ:US:2020:4.US.1943.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1943/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, sídlem Dukelská 669/64, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 613/2020-367, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 5 Co 1302/2019-313 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2019 č. j. 28 C 161/2018-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a nezl. A. B., nezl. L. B., nezl. B. B., R. B., a V. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 28 C 161/2018, stěžovatel se žalobou domáhal po V. C. (v řízení před soudy v postavení žalovaného) náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a újmy. Žalobu vůči žalovanému podali také čtyři stěžovatelovi rodinní příslušníci.
3. Žalobu stěžovatel opíral stručně řečeno o tvrzení, že má kolorektální karcinom, který nebyl včas odhalen v důsledku pochybení žalovaného, jenž při vyšetření stěžovatele neprovedl úplnou koloskopii, ačkoli její provedení žádal stěžovatelův praktický lékař, a nesplnil ani svou informační povinnost o potřebě provedení koloskopie pro případ trvajících či zhoršujících se zdravotních obtíží.
4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až X). Dospěl k závěru, že postup žalovaného byl lege artis, jelikož provedl maximum v dané chvíli možných vyšetření, přičemž neměl důvod bez dalšího objednat stěžovatele k provedení úplné koloskopie. Žalovaný podle okresního soudu také splnil svou informační povinnost, neboť stěžovatele informoval o možnosti provedení úplné koloskopie v případě potřeby. Nadto, i kdyby stěžovatel řádně o možnosti provedení úplné koloskopie informován nebyl, nebyla by mezi tímto pochybením žalovaného a vzniklou újmou příčinná souvislost, neboť by došlo k jejímu přetržení jednáním stěžovatele, který lékařskou zprávu založil, praktickému lékaři ji ani na jeho výzvu nepředložil a přes zhoršující se zdravotní potíže svého praktika ani jiného lékaře po dobu 11 měsíců nevyhledal a o těchto problémech je neinformoval.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o zamítnutí žaloby stěžovatele a jeho manželky, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ve vztahu k nim, potvrdil (výrok I). Ve vztahu k výrokům o nárocích dětí stěžovatele a k výrokům o jejich povinnosti hradit náklady řízení krajský soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), neboť k podání žaloby chyběl souhlas soudu. Dále krajský soud zrušil rozhodnutí o povinnosti stěžovatele a jeho manželky zaplatit náklady řízení a nově za užití §150 občanského soudního řádu rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 100 000 Kč (výrok III/1) a vedlejší účastnici na straně žalovaného 80 000 Kč (výrok III/3) a že manželka stěžovatele je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 10 000 Kč (výrok III/2) a vedlejší účastnici na straně žalovaného 8 000 Kč (výrok III/4). Konečně, krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že jejich náhradu přiznal žalovanému (výroky IV a V) a vedlejší účastnici na straně žalovaného (výroky VI a VII). Co do merita věci se krajský soud v zásadě ztotožnil s argumentací nalézacího soudu.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl s tím, že soud prvního stupně řádně hodnotil provedené důkazy, pečlivě vyložil své úvahy a zdůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že nebylo přihlédnuto ke znaleckému posudku znalce z oboru onkologie, podle kterého žalovaný nepostupoval lege artis. Dle stěžovatele muselo být žalovanému s ohledem na příznaky, kterými stěžovatel trpěl, a na žádanku od praktického lékaře, který žádal provedení koloskopie, zřejmé, že stěžovatelův stav je vážný.
8. Stěžovatel tvrdí, že ve zprávě, kterou mu žalovaný z vyšetření předal, nebylo o možnosti koloskopie ani slovo. O případném provedení úplné koloskopie stěžovatel nebyl dle svých slov poučen ani ústně, pročež plně vycházel z tvrzení žalovaného, že potíže jsou zapříčiněny hemeroidy. Pokud by o koloskopii během ústní komunikace něco zaznělo, o tuto možnost by se zajímal.
9. Závěrem stěžovatel namítá podjatost soudce okresního soudu, který byl v minulosti pacientem žalovaného, a poukazuje i na nedostatky rozhodnutí Nejvyššího soudu, který údajně dovolání "ani nečetl" a pochybení soudů nižších stupňů nenapravil, nýbrž jen vágně obhajoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání (s dále uvedenou výjimkou) příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je (s dále uvedenou výjimkou) přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Stěžovatel požaduje zrušení napadených rozhodnutí v celém rozsahu, tedy včetně výroků rozsudku okresního soudu, které byly zrušeny, resp. změněny rozsudkem odvolacího soudu. Zrušení již zrušených rozhodnutí ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší, v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti výrokům II, III, IV, V, VI, VII a X rozsudku okresního soudu, je proto ústavní stížnost potřeba odmítnout jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný. Stěžovatel požaduje i zrušení výroku II rozsudku krajského soudu, kterým ale došlo pouze ke zrušení některých výroků rozsudku soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Ústavní stížností lze přitom zásadně napadat jen rozhodnutí konečná, v tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nutno odmítnout pro nepřípustnost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, kterým primárně přísluší zjišťování skutkového stavu a výklad podústavních předpisů. V posuzované věci se soudy okolnostmi stěžovatelova vyšetření u žalovaného důkladně zabývaly, své závěry přesvědčivě odůvodnily a jejich úvahám není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Soudy přiléhavě vysvětlily i to, proč kladly hlavní důraz na názory znalce z oboru gastroenterologie. Jakkoli totiž stěžovatel trpí onkologickým onemocněním, žalovaný není onkolog, nýbrž gastroenterolog, přičemž o onkologickém onemocnění se v době vyšetření u žalovaného nevědělo.
14. Samotný závěr soudů, že žalovaný postupoval lege artis, pak příslušnému znaleckému posudku plně odpovídá. Není ostatně pochyb, že žalovaný na předmětném vyšetření provedl prakticky vše, co provést mohl, neboť stěžovatel nebyl k provedení úplné koloskopie připraven. Otázkou tak bylo, zda měl žalovaný povinnost stěžovatele automaticky objednat na jiný termín, nicméně jak vyplývá i ze znaleckého posudku, s ohledem na okolnosti věci (věk stěžovatele, v úvahu přicházející jiné než onkologické vysvětlení stěžovatelových obtíží atd.) se takový postup nejevil nezbytný, přičemž postačovalo ke koloskopii přistoupit až v případě, že by obtíže přetrvávaly či se zhoršovaly.
15. S právě uvedeným souvisí otázka splnění informační povinnosti žalovaným. Zde je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že žalovaný stěžovateli předal lékařskou zprávu obsahující informaci o možném provedení (úplné) koloskopie dle potřeby. I vzhledem k uvedenému pak učinily další skutkový závěr, a sice že žalovaný stěžovatele v tomto směru informoval i ústně. Pokud na podkladě takto zjištěného skutkového stavu považovaly soudy informační povinnost za splněnou, jeví se tento závěr z ústavněprávního hlediska jako bezproblémový. Koneckonců, soudy logicky vysvětlily, proč by se i pouhé písemné poučení ("koloskopie dle potřeby") jevilo v tomto konkrétním případě jako dostačující, neboť i laikovi musí být zřejmé, že tato potřeba vyvstane v případě, že se stav nelepší. I kdyby to snad stěžovateli zřejmé nebylo, mohl se poradit se svým praktikem (případně i přímo se žalovaným), který ostatně zprávu z gastroenterologického vyšetření po stěžovateli žádal. Stěžovatel mu ji však nedodal, dokonce ho ani neinformoval o tom, že potíže přetrvávají.
16. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou o údajné podjatosti soudce okresního soudu. Jeho možnou podjatostí se zabývaly všechny ve věci rozhodující soudy, přičemž Ústavní soud má v souladu s nimi za to, že jedno lékařské vyšetření žalovaným, k němuž došlo více než rok před zahájením řízení, nezpůsobuje podjatost soudce ani nevyvolává pochybností o jeho nestrannosti. Vztah lékař - pacient tyto pochyby za určitých okolností vyvolat může, zvláště je-li rozhodováno o žalobě na náhradu škody údajně způsobené v souvislosti s výkonem povolání žalovaného, ovšem tak tomu bude zejména v případech, kdy tento vztah dosáhl určité intenzity, tedy např. v případě dlouhodobějšího léčení, popřípadě jde-li o vztah pacienta a jeho praktického lékaře. Jedno ošetření žalovaným, po kterém soudce začal být ošetřován jiným lékařem, samo o sobě důvodem k vyloučení soudce pro podjatosti dle názoru Ústavního soudu není.
17. Pouze na doplnění lze poznamenat, že za situace, kdy soudce okresního soudu účastníky na to, že byl žalovaným ošetřen, upozornil už před jednáním a opětovně při prvním jednání ve věci, načež stěžovatel konstatoval, že námitku podjatosti nevznáší, což se změnilo poté, kdy okresní soud vydal pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí, jeví se stěžovatelova argumentace poněkud účelová. Stěžovatel k tomu uvádí, že na jednání nebyl schopen tuto otázku řádně posoudit, okolnosti mu však byly známy ještě před jednáním, na jednání byl zastoupen advokátem a sám na jiném místě v ústavní stížnosti považuje to, že byl dán důvod o nestrannosti soudce pochybovat, za "zřejmé". Není tedy jasné, proč neměl být schopen tuto otázku posoudit.
18. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten reagoval na uplatněné námitky ústavně konformním způsobem odpovídajícím skutečnosti, že bylo rozhodováno o mimořádném opravném prostředku.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Josef Fiala
předseda senátu