ECLI:CZ:US:2020:4.US.1948.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1948/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2020 č. j. 23 Cdo 4829/2017-478, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo podle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále podle čl. 90, 95 a 96 Ústav, podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 č. j. 19 C 43/2010-261 zamítl žalobu vedlejší účastnice podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu o rozkladu ze dne 18. 3. 2010 č. j. 04597-13/2019-ERÚ a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2015 č. j. 20 Co 482/2014-306 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
4. K dovolání vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že rozsudek krajského ze dne 26. 2. 2015 č. j. 20 Co 482/2014-306 a rozsudek okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 19 C 43/2010-261 se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížnost je přípustná, neboť nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zásah do jeho práv nelze odčinit jiným způsobem. Stěžovatel zejména uvedl, že vedlejší účastnice nesplnila podmínky dovolacího řízení. Právnímu řádu České republiky podaná dovolání ve věci neodpovídala, neboť byla učiněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání a osobou k tomu neoprávněnou. Odvolání i dovolání tak nebylo podáno včas a ani osobou k tomu oprávněnou, tudíž bylo nepřípustné. Závěr o tom, že dovolání je přípustné, není ústavně souladný. Nadto se v napadeném usnesení ani neuvádí, o jakých "dovoláních", kým a kdy přesně podaných vlastně Nejvyšší soud ve věci rozhodoval. Tímto postupem Nejvyššího soudu došlo v daném procesu k nepřípustné libovůli či dokonce svévoli v podobě nesprávného výkladu a použití zákona, jakož i k nerespektování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Napadené usnesení není výrazem nezávislého soudního rozhodování, naopak zcela vybočuje z mezí ústavnosti.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou vymezeny v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné. Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakovaně konstatuje, že otázka posouzení přípustnosti či nepřípustnosti dovolání je na posouzení Nejvyšším soudem, přičemž na jeho závěru o přípustnosti dovolání v této konkrétní věci, jak je vymezen v napadeném usnesení, nelze prima facie shledat ničeho neústavního.
9. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatel to ani netvrdí.
10. Procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu je, že věc se vrací zpět k okresnímu soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
11. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj