ECLI:CZ:US:2020:4.US.2006.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2006/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti postupu Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném před ním pod sp. zn. 6 To 64/2018, spočívajícím v neumožnění uplatnění procesních práv stěžovatele prostřednictvím kolizního opatrovníka, a proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného postupu a rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným postupem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby zakázal vrchnímu soudu v tomto zásahu pokračovat. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tuto ústavní stížnost přednostně a vydal předběžné opatření, jímž by zakázal vrchnímu soudu pokračovat v nezákonném zásahu do stěžovatelových práv. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2019, upravil stěžovatel petit ústavní stížnosti tak, že navrhl, aby Ústavní soud rovněž zrušil výrok II rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994, kterým bylo po zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 T 21/2013-33778 v celém rozsahu znovu rozhodnuto ve věci trestního stíhání obžalovaného Jiřího S. /jedná se o pseudonym/ (otce stěžovatele) a dalších obžalovaných osob.
2. Z obsahu usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. 29 Nc 1206/2018-133, 29 PaNc 562, 563/2018 se podává, že okresní soud jím jmenoval Mgr. Oldřicha Nejdla kolizním opatrovníkem stěžovatele, který jej má zastupovat v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 4 T 21/2013, v němž je v postavení obžalovaného stěžovatelův otec Jiří S. (dále jen "obžalovaný") a kde ve prospěch obžalovaného podal stěžovatel odvolání. Jmenovaný zástupce může stěžovatele podle okresního soudu "odclonit od určitého tlaku". Na výběru opatrovníka se všichni zúčastnění shodli.
3. Jmenovaný kolizní opatrovník následně dne 10. 6. 2019 doplnil stěžovatelem podané odvolání (doplnění má rozsah 34 stran). V protokolu o veřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2019 u vrchního soudu ve věci sp. zn. 6 To 64/2018 se uvádí: "V rámci zjištění přítomnosti osob předseda senátu připomenul advokátu Mgr. Oldřichu Nejdlovi, sedícímu vedle obhájců obžalovaného Jiřího S., že již byl členkou senátu minulý týden poučen, že není oprávněn zastupovat v řízení o odvolání odvolatele nezletilého Jana S., pokud nepředloží plnou moc nezletilého k zastupování v řízení o odvolání s tím, že při projeveném nesouhlasu s postupem předsedy senátu byl z lavice obhájců vykázán. Závěrem byly strany trestního řízení poučeny, že podle §203 odst. 1 a §238 tr. ř. řídí veřejné zasedání předseda senátu, a nikoliv strany trestního řízení.". Stěžovatel veřejnému zasedání přítomen nebyl.
4. Uvedené odvolací řízení bylo ukončeno vydáním napadeného rozsudku vrchního soudu, kterým (mimo jiné z podnětu odvolání stěžovatele) zrušil uvedený rozsudek krajského soudu. K ústavní stížností napadenému postupu vrchní soud v bodě 173 svého rozsudku uvedl: "Dne 6. 6. 2019 bylo zdejšímu soudu doručeno usnesení Okresního soudu Praha-západ z téhož dne sp. zn. 29 Nc 1206/2018, kterým byl nezl. Jiřímu S. (dále jen nezletilý) ustanoven kolizní opatrovník pro zastupování nezletilého v tomto trestním řízení. Takto bylo rozhodnuto, aniž by se soud péče seznámil s obsahem odvolání nezletilého (jinak též syna obžalovaného Jana S.) a jeho matky v kontextu obhajoby obžalovaného, z nichž nevyplývá kolize mezi dítětem a rodiči, případně jedním z nich, ale naopak jejich koordinovanost, spolupráce a součinnost mající za cíl zproštění viny jmenovaného obžalovaného, resp. alespoň zmírnění jeho potrestání. Koordinovanost postupu členů rodiny pak vyplývá mimo jiné i ze shody těchto osob na konkrétní osobě advokáta, který byl nezletilému jako kolizní opatrovník na žádost obou rodičů a se souhlasem nezletilého ustanoven. V řízení péče vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 29 Nc 1206/2018 pak nezletilý dnem 6. 6. 2019 advokáta, jenž mu byl pro trestní řízení ustanoven jako kolizní opatrovník, zplnomocnil. K dokreslení uvedených skutečností vedoucích odvolací soud k závěru, že primárním důvodem tohoto postupu nebylo zajištění obhajoby obžalovaného, ale šlo o součást obstrukcí, jež měly zabránit projednání odvolání proti napadenému rozsudku v nařízeném veřejném zasedání, Vrchní soud v Praze poznamenává, že součástí oznámení kolizního opatrovníka soudu byla žádost o prostudování spisu s dostatečným předstihem před konáním veřejného zasedání, jestliže tato žádost byla odvolacímu soudu doručena ve čtvrtek 6. 6. 2019 v 17,35 a veřejné zasedání mělo být zahájeno v pondělí 10. 6. 2019. Konečně kolizní opatrovník dne 10. 6. 2019 doručil odvolacímu soudu odvolání za nezletilého, a ačkoli mu soudem nahlédnutí do spisu umožněno nebylo, jeho obsahem byly informace, kterými mohl disponovat jen na základě spolupráce s obžalovaným a jeho obhájci. Pro úplnost je třeba konstatovat, že pro případ zjištění kolize mezi nezletilým a jeho rodiči, by sám Vrchní soud v Praze analogicky podle §251 odst. 2, věta druhá tr. řádu, respektive Úmluvy o právech dítěte kolizního opatrovníka ustanovil. Z uvedeného důvodu tedy Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení nepřipustil účast jiným soudem ustanoveného kolizního opatrovníka. S ohledem na blízký příbuzenský vztah odvolatele a jmenovaného obžalovaného a s tím korespondující obsah odvolání nezletilého, z něhož je patrný jeho zájem na tom, aby byl obžalovaný Jiří S. zproštěn obžaloby, i přes absenci konkretizace napadaných výroků a veškerých vad rozsudku soudu I. stupně včetně navrhovaného výroku ve smyslu §249 tr. řádu, Vrchní soud v Praze projednal odvolání nezletilého, a to v jeho nepřítomnosti, neboť přes řádné vyrozumění o konání veřejného zasedání se bez omluvy nedostavil. Jeho právo tak bylo ve smyslu §247 odst. 2 tr. řádu v potřebné míře respektováno. Nad rámec této argumentace Vrchní soud v Praze poznamenává, že citovaným rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ o ustanovení kolizního opatrovníka nebyl vázán, neboť posouzení, zda je zde dána kolize mezi zájmy dítěte a rodiči, z nichž jeden z nich vystupuje ve věci jako obžalovaný, druhý z nich účastníkem řízení není (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019 o zamítnutí odvolání Ivany S. (jedná se o pseudonym) - matky nezletilého jako podané osobou neoprávněnou), je plně v ingerenci trestního soudu. Důvodem je skutečnost, že se nejedná o právní otázku, při jejichž posuzování orgány činné v trestním řízení postupují podle §9 tr. řádu a v určitých případech jsou vázány pravomocnými rozhodnutími soudu či jiného státního orgánu. Jak uvedl Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009: "Předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem)."
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud nezohlednil jako přední hledisko nejlepší zájem nezletilého stěžovatele. Nejenže nezletilému sám neustanovil opatrovníka, ale odmítl připustit kolizního opatrovníka ustanoveného opatrovnickým soudem. Tohoto opatrovníka nepřípustně vykázal z jednací síně a na jeho písemná podání hleděl jako na neexistující. Vrchní soud tedy nejedná s žádnou osobou jako zástupcem nezletilého. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s ústavním pořádkem, judikaturou Ústavního soudu a Úmluvou o právech dítěte. Stěžovatel přitom nemá žádný procesní prostředek, jímž by mohl postup vrchního soudu napadnout. Zásah do stěžovatelových práv (svou povahou ryze procesních) byl dokonán odepřením možnosti jejich výkonu.
6. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2019, stěžovatel reagoval na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu. Uvádí v něm, že argumentace vrchního soudu, jíž odmítl umožnit stěžovateli uplatnit jeho procesní práva prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, vyznívá absurdně. Stejně jako jsou trestní soudy vázány rozhodnutím jiných soudů o určení otcovství, omezení svéprávnosti či rozvodu manželství, musí být vázány rovněž ustanovením opatrovníka nezletilému. Vrchní soud nepřijatelně vytýká opatrovníkovi, že si obstarával informace i jinými cestami než nahlédnutím do spisu (které mu navíc nebylo umožněno). Na základě vlastních spekulací pak vrchní soud dovodil, že rodiče stěžovatele se shodli na výběru opatrovníka. Za nesrozumitelný pak stěžovatel považuje argument, že stěžovatelovi rodiče a opatrovník koordinovali svůj postup za účelem zproštění obžalovaného, neboť to je vskutku jediný (legitimní) smysl podání odvolání v prospěch obžalovaného. Stěžovatel uzavírá, že jednak soudy autoritativně potvrdily existenci kolize mezi účastníky, a dále tato kolize skutečně dána byla. Stěžovatelovi rodiče se nedokázali shodnout, jakým způsobem by se stěžovatel měl zastat svého otce (s ohledem na medializaci případu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Proti napadenému výroku II rozsudku a nepřímo i postupu vrchního soudu, který vydání rozsudku předcházel, může sice podat dovolání obžalovaný, v jehož zájmu je především podání odvolání osobou blízkou a jehož procesní postup je v úplné shodě se stěžovatelovým. Přesto však Ústavní soud považoval podmínku přípustnosti za splněnou, neboť stěžovatel neuplatňuje toliko právo na odepření určitého výsledku řízení, nýbrž rovněž specifická procesní práva spojená se zvláštní paletou práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte, která obžalovaný nemusí mít nutně zájem uplatňovat v dovolacím řízení. Jejich porušení přitom zcela výjimečně může být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud v postupu vrchního soudu porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. Z procesních předpisů (a tím méně z ústavního pořádku) nelze dovodit, že by soud v občanskoprávním řízení mohl závazně určovat okruh účastníků v trestním řízení. Je v kognici každého nezávislého soudu, aby v řízení, které vede, určil v souladu se zákonem, kdo je účastníkem konkrétního trestního řízení.
11. Stěžovatelem dovolávané ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nepředstavuje do výše uvedeného průlom, neboť jeho smysl není vyloučit z kompetence trestních soudů určení účastníků trestního řízení, nýbrž pouze otázky osobního stavu, o nichž se rozhoduje ve věcech občanskoprávních. Půjde tedy o právní postavení subjektů hmotněprávních vztahů (kupříkladu manželství, rodičovství, omezení svéprávnosti nebo hmotněprávní opatrovnictví). Postavení procesního opatrovníka do takové množiny vztahů nespadá. Na tuto skutečnost byl navíc stěžovatel dopředu upozorněn vrchním soudem. Ten tedy nepřekročil meze svých zákonných kompetencí, odmítl-li uznat právní postavení jmenovaného opatrovníka, nýbrž současně postupoval tak, že jeho rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle či překvapivé.
12. Ústavnímu soudu tak již jen zbylo posoudit, zda porušení procesních práv stěžovatele nespočívá v tom, že pak měl vrchní soud povinnost jmenovat stěžovateli kolizního opatrovníka sám. I zde se Ústavní soud plně ztotožnil s postupem vrchního soudu.
13. Všechny zjištěné okolnosti případu nasvědčují tomu, že žádné reálné nebezpečí kolize mezi zájmy stěžovatele a jeho zákonných zástupců (otce a matky) nehrozilo. Všechny tři osoby postupovaly v naprosté shodě, jak co do podstaty dalšího postupu, tak co do volby vhodného právního zástupce. Zákonným zástupcům stěžovatele proto nic nebránilo zplnomocnit vhodnou osobu k zastupování stěžovatele. K tomu měli dostatečný časový prostor.
14. Dále zejména vzhledem ke stěžovatelovu věku (velmi blízkému zletilosti) Ústavní soud neshledal důvod, pro který by nemohl stěžovatel svůj postup koordinovat se svým právním zástupcem (proti jehož osobě neměli zákonní zástupci výhrady) sám, bez ovlivňování rodičů. Konečně nevyhnutelné omezení stěžovatelových procesních práv spojených s podáním odvolání, bylo minimalizováno tím, že vrchní soud jeho odvolání projednal a obsahově se vypořádal se všemi v řízení uplatněnými námitkami (opakujícími se obsahově v mnoha jednotlivých odvoláních). Ostatních procesních práv (např. možnost vystoupit před odvolacím soudem) stěžovatel nevyužil. Lze tedy uzavřít, že postupem vrchního soudu nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
15. Co se týče doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 11. 2019, stěžovatel požaduje vyslovení, že výrokem II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994 bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně zrušení výroku II tohoto rozsudku. Veškerá argumentace v doplnění uvedené se opět týká postupu vrchního soudu při hodnocení jeho procesního postavení, jak bylo shora uvedeno. Nikterak se nevymezuje proti rozsahu, natož obsahu tohoto výroku (s. 1 až 19 tohoto rozsudku) s výjimkou porušení jeho procesních práv. Poukazuje jen na bod 173 jeho odůvodnění, jak bylo shora uvedeno (sub 4). Vzhledem k tomu, co bylo již k ústavnosti hodnocení procesního postavení stěžovatele uvedeno, nebylo třeba se vzhledem k vypořádání jeho námitek dále zabývat otázkou vlastního rozsahu a obsahu výroku II rozsudku vrchního soudu ani dalšími předpoklady pro podání takového návrhu. I v této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrzích na přednostní projednání a vydání předběžného opatření (viz sub 1) Ústavní soud nevydával zvláštní rozhodnutí, neboť to vzhledem ke skutkovým okolnostem případu nepovažoval za nutné. Tyto návrhy vzhledem k jejich akcesorické povaze sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu