ECLI:CZ:US:2020:4.US.201.20.1
sp. zn. IV. ÚS 201/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 6 To 523/2019-649 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. července 2019 č. j. 3 T 156/2015-624, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl okresní soud, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, uložený mu rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 11. 2017
č. j. 3 T 156/2015-538, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 5. 2018 č. j. 7 To 21/2018-582. Pro výkon trestu zařadil okresní soud stěžovatele do věznice s ostrahou. Okresní soud dospěl k závěru, že sice stěžovatel řádně podnikal a část prostředků dokonce věnoval na dobročinné účely, avšak nad touto skutečností převažují negativní skutečnosti. Stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě a na osobě blízké. Ještě v průběhu původního trestního řízení ukázal svůj despekt k právním předpisům spácháním závažného dopravního přestupku. Uložený trest zákazu řízení pak stěžovatel opakovaně nerespektoval. Po odhalení jeho protiprávního řízení vozidla se ještě odmítl podrobit zkoušce na alkohol a předstíral, že vozidlo neřídil. Z uvedeného dle okresního soudu vyplývá, že podmíněný trest neměl na stěžovatele výchovný účinek, pročež nařídil jeho výkon. Dle soudu není možné prodloužit zkušební dobu, neboť nelze očekávat, že by se stěžovatelovo chování změnilo.
3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V něm shledal, že vzhledem ke dvěma novým odsouzením v trestním řízení je zcela zjevné, že stěžovatel nesplnil podmínku vedení řádného života. Na tom nic nemohou změnit ani jeho dobročinné aktivity. Okresní soud tedy zcela v souladu se zákonem nařídil výkon trestu. Některé stěžovatelovy námitky však krajský soud označil za důvodné (nerespektování práva na obhajobu a porušení zákazu dvojího přičítání). Na celkové správnosti rozhodnutí to však nic změnit nemohlo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že pochybení, kterých se ve zkušební době dopustil, byla bagatelní povahy, zapříčiněná náročným životním obdobím, a nikterak se netýkala dřívější trestné činnosti. Stěžovatel naopak podrobně prokázal své pozitivní jednání v průběhu zkušební doby. To však soudy nevzaly v potaz, čímž porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Usnesení okresního soudu vykazovalo celou řadu právních vad, což uznal i stížnostní soud. Soudy rovněž bezdůvodně odmítly stěžovatelovy důkazní návrhy, které mohly prokázat jeho současný způsob života. Nebyla zohledněna stěžovatelova lítost a spolupráce s probační a mediační službou. Krajský soud pak dle stěžovatele pochybil v tom, že ačkoliv označil většinu stěžovatelových námitek za důvodnou, jeho stížnost zamítl. Navíc rozhodl v neveřejném zasedání, což je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti v jádru opakuje tytéž námitky, které již většinou uplatnil v řízení před obecnými soudy. Za podstatnou novou námitku lze považovat pouze tvrzení o povinnosti krajského soudu rozhodnout o stěžovatelově stížnosti ve veřejném zasedání. Této námitce však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Rozhodoval-li ve veřejném zasedání soud prvního stupně, může stížnostní soud rozhodnout v zasedání neveřejném. Výjimku představují situace, kdy stížnostní soud prvostupňové rozhodnutí změní a sám meritorně rozhodne odlišně. Obdobné závěry platí např. pro řízení o povolení obnovy řízení [viz stanovisko pléna ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (238/2018 Sb.) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], přičemž dle Ústavního soudu není důvod, aby řízení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu podléhalo vyšším standardům.
8. V podstatné části ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na pochybení okresního soudu, která však uznal (a napravil) soud krajský. O uvedené důvody se tak již nařízení výkonu trestu neopírá. Krajský soud přitom zcela po právu shledal a vysvětlil, z jakého důvodu nelze považovat kritérium vedení řádného života u stěžovatele za splněné. Zvážil přitom i stěžovatelovy námitky o jeho dobročinnosti a obtížnosti tehdejšího životního období. Do svých úvah tedy zahrnul všechny relevantní okolnosti. Skutečnost, že odmítl stěžovatelovy důkazní návrhy na výslechy svědků, nelze považovat za porušení stěžovatelových práv. Není zřejmé, jak by mohly výpovědi navržených svědků změnit skutečnost stěžovatelovy recidivy. Za zcela ústavně konformní je třeba považovat závěr, že z výkonu trestu odnětí svobody za opakované páchání trestné činnosti se nelze bez dalšího "vykoupit" příspěvky na charitu, jakkoli chvályhodnými. Podobné okolnosti mohou soudy zvažovat např. při rozhodování o podmíněném propuštění. Avšak ani v takové situaci nejsou zárukou vyhovujícího rozhodnutí.
9. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život a nařízení výkonu trestu odnětí svobody je tedy namístě. Toliko pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v dané věci není ani místo pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ta nachází své využití v případech, kdy porušení zákona lze uspokojivě vyřešit podle prostředků jiných právních odvětví a užití prostředků trestního práva (jako prostředku ultimae rationis) je tedy zbytečné. Ve stěžovatelově případě nicméně selhaly dokonce i mírnější prostředky trestního práva, pročež o nápravě jinými prostředky lze jen těžko uvažovat.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
11. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bezodkladně, a proto již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí okresního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu