ECLI:CZ:US:2020:4.US.2028.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2028/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Agentura MM Praha, s. r. o., sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 2135/2018-532, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka se mezi jiným zabývá zastupováním výkonných umělců. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 21 C 169/2009-437 žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici na zaplacení 698 003 Kč jako náhrady škody. Podle žalobních tvrzení stěžovatelky je vedlejší účastnice odpovědná za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která stěžovatelce vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora spočívajícím v nedůvodném zahrnutí vozidel ve stěžovatelčině vlastnictví do soupisu movitých věcí k provedení exekuce vedené proti jednateli stěžovatelky jako povinnému. Stěžovatelka v důsledku postupu exekutora nemohla pro výkon své činnosti užívat uvedená vozidla, proto byla podle svých tvrzení nucena pronajmout si jiná vozidla od jiné obchodní společnosti, přičemž žalobou požadovaná částka odpovídala tvrzeným nákladům za jejich užití. Obvodní soud uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat zaplacení uvedené částky, neboť stěžovatelkou předložené listiny, ani účastnický výslech jejího jednatele a výslech svědka (zástupce obchodní společnosti, od které si měla stěžovatelka pronajmout náhradní vozidla) nebyly věrohodné, neboť mezi nimi existovalo množství rozporů a nezvyklostí. Obvodní soud také poukázal na neobvyklou skutečnost, že stěžovatelka využila služeb společnosti, která dlouhodobě nezakládá žádné údaje o svém hospodaření, poskytnutá vozidla nevlastní a její zástupce není schopen uvést podrobnosti o nich.
3. K odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí obvodního soudu jej Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 č. j. 55 Co 410/2017-495. Městský soud uvedl, že závěry obvodního soudu se opírají zejména o zhodnocení věrohodnosti výpovědi obvodním soudem uvedeného svědka a jednatele stěžovatelky, kdy se obsah obou výpovědí neshodoval v okolnostech tvrzeného placení částky za užití vozidel, zejména kdy bylo placeno a jakým způsobem. Výpovědi navíc neodpovídaly předloženým listinným důkazům, stěžovatelkou tvrzené ceny za pronájem vozidel byly výrazně vyšší než ceny obvyklé.
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm namítala, že zaprvé, u důkazního břemene při popření pravosti soukromé listiny vedlejší účastnicí se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť vedlejší účastnici nevyzval k prokázání své námitky popření pravosti a ona sama žádné nenavrhla. Zadruhé, městský soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezabýval-li se dostatečně kritérii, která je soud povinen zkoumat při hodnocení věrohodnosti výpovědí. Zatřetí, městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky přenášení důkazního břemene u tvrzení o "nefunkčnosti" uvedené společnosti, která stěžovatelce poskytla k užití náhradní vozidla, a u postupu jednatele uvedené společnosti s péčí řádného hospodáře. Začtvrté, otázka, zda je obchodní zvyklostí zajištění "plného servisu" výkonným umělcům, včetně dopravy a šatny, není-li jej objektivně schopen zajistit pořadatel, aniž by uvedené výslovně upravovala smlouva, dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Obecné soudy tuto otázku vyřešily nesprávně, dovodily-li, že stěžovatelka nebyla povinna zajišťovat dopravu výkonným umělcům v době, kdy byla vozidla ve vlastnictví stěžovatelky zahrnuta do soupisu movitých věcí.
5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť podle něj podmínky přípustnosti nesplňovalo. Co do předpokladů přípustnosti uvedených zaprvé, zatřetí a začtvrté Nejvyšší soud uvedl, že na těchto otázkách rozhodnutí městského soudu nespočívá, resp. na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že závěry rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu spočívají na zhodnocení všech důkazů a jejich vzájemných rozporech; proto se stěžovatelce nepodařilo prokázat vznik škody. Ohledně stěžovatelkou vymezeného předpokladu přípustnosti jejího dovolání uvedeného zadruhé Nejvyšší soud uvedl, že se městský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť posouzení rozpornosti výpovědí navzájem i s tím, co vyšlo najevo z jiných důkazů, provedl dostatečně.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje obsah dovolání a uvádí, že jí vymezené předpoklady přípustnosti uvedené zaprvé, zatřetí a začtvrté jsou otázkami, na kterých záviselo rozhodnutí městského soudu. Tvrdí, že zásadním argumentem bylo popření pravosti soukromých listin a podstatně vyšší cena za užití vozidel, kterou stěžovatelka tvrdila v řízení před obecnými soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Stěžovatelčina ústavní stížnost míří toliko proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítl její dovolání jako návrh, který nebyl přípustný, neboť nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Ústavní soud proto přezkoumal stěžovatelčino dovolání, které přiložila ke své ústavní stížnosti, aby posoudil, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu při jeho odmítnutí.
11. Stěžovatelka v dovolání předestřela čtyři shora uvedené otázky, na nichž založila předpoklady přípustnosti. K předpokladu přípustnosti uvedenému zaprvé je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že rozhodnutí nižších soudů nespočívá pouze na zpochybnění pravosti soukromých listin předložených stěžovatelkou. Obvodní soud na s. 19 až 22 odůvodnění uvedeného rozsudku podrobně rozebírá, proč považuje provedené důkazy za nedůvěryhodné, přičemž vycházel i z výpovědi zástupce stěžovatelky a svědka a obsahu těchto listin. Jeho závěry nestojí na izolovaném tvrzení vedlejší účastnice o pravosti předložených listin, ale vychází z důkladného posouzení těch skutečností, které vyplývají již z důkazů předložených stěžovatelkou.
12. Z obdobných důvodů obstojí i závěr Nejvyššího soudu o předpokladu přípustnosti uvedeného zadruhé, uvedl-li, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při hodnocení věrohodnosti výpovědi zástupce stěžovatelky a uvedeného svědka. V dovolání citovaná kritéria posuzovaní věrohodnosti výpovědi (vztah k účastníkům řízení, k projednávané věci, rozumová a duševní úroveň, okolnosti doprovázející vnímání dané skutečnosti, chování při výslechu apod.) městský soud i obvodní soud vzaly v úvahu. Lze odkázat na s. 19 až 21 rozsudku obvodního soudu, kde jsou vylíčeny skutečnosti rozhodné pro posouzení věrohodnosti daných výpovědí.
13. Ani co do předpokladů přípustnosti uvedených zatřetí a začtvrté Ústavní soud nemá Nejvyššímu soudu z ústavněprávního hlediska co vytknout, uvedl-li, že na vymezených otázkách rozhodnutí nižších soudů nezávisí. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
14. Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud dostatečně jasně, srozumitelně a podrobně vyjádřil, proč nepovažuje stěžovatelčino dovolání za přípustné, hodnotil jej v celkovém kontextu, ani nepostupoval přehnaně formalisticky, a proto nedošlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu