ECLI:CZ:US:2020:4.US.2053.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2053/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Šilhy, zastoupeného Mgr. Janem Semíkem, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2020 č. j. 21 Cdo 2763/2019-157, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018 č. j. 23 Co 352/2018-133 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2018 č. j. 8 C 41/2016-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České zemědělské univerzity v Praze, sídlem Kamýcká 961/129, Praha 6 - Suchdol, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. 8 C 41/2016-96 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 2 800 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 210 560 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 126 179 Kč (výrok III.).
3. Obvodní soud tak rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 213 360 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že pracoval pro vedlejší účastnici, konkrétně pro Provozně ekonomickou fakultu na Katedře informačních technologií v období od října 2012 do září 2014 měsíčně vykonal práci v rozsahu 24 hodin. Stěžovatel připravoval a vedl semináře k předmětu Informační a komunikační technologie, dále poskytoval studentům konzultace, zkoušel je a rovněž připravoval seznamovací kurz pro studenty prvních ročníků, který se uskutečnil v září 2014. Za práci neobdržel žádnou odměnu. S ohledem na rozsah vykonané práce požadoval úhradu částky 8 890 Kč za každý měsíc vykonané práce s úrokem z prodlení vždy od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byla práce vykonána. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen ohledně nároku na odměnu za účast na seznamovacím kursu v období od 8. 9. do 11. 9. 2014, za niž stěžovateli náleží odměna ve výši 2 800 Kč a proto výrokem I. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli uvedenou částku. Další peněžité nároky neshledal důvodnými.
4. Proti II. výroku a III. výroku rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení potvrzen (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 941 Kč (výrok II.). Městský soud shledal rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II. o věci samé věcně správným, když v řízení bylo prokázáno, že na základě dohody o provedení práce ze dne 30. 10. 2013 (v období po přerušení studia) stěžovatel vykonával pedagogickou činnost, byť sjednané pracovní zařazení bylo označeno jako technik. Za činnost provedenou na základě dohody o provedení práce stěžovatel obdržel odměnu ve výši 16 200 Kč, proto obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatele bezdůvodně neobohatila.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Stěžovatel sice předložil k posouzení několik otázek, o nichž formálně tvrdil, že se dílem při jejich řešení městský soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu a dílem, že nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny; ve skutečnosti však brojil proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí městského soudu založeno, případně předložil svoji vlastní skutkovou verzi, od níž odvíjí údajný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, popř. tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a dílem předložil k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí městského soudu založeno.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy v předmětné věci zaměňují právní vztah stěžovatele jako studenta, který byl přijat k doktorskému studiu u vedlejší účastnice, jenž se řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a pracovněprávní vztah stěžovatele a vedlejší účastnice, resp. soudy nestanovily přesnou hranici mezi studijním a pracovněprávním vztahem. Soudy se nezabývaly tím, zda je postup vysokých škol, a tedy i vedlejší účastnice, v souladu s platným právním řádem.
7. Stěžovatel uvádí, že ze zákona o vysokých školách je zřejmé, že funkci učitelů na vysoké škole mají vykonávat akademičtí pracovníci, kteří jsou zaměstnanci vysoké školy. Student přijatý k doktorskému studiu není akademickým pracovníkem a ani není zaměstnancem vysoké školy. Student doktorského studia tak nemůže podle zákona vést přímou výuku studentů.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém individuálním studijním plánu žádnou povinnou pedagogickou praxi uloženou neměl, přičemž v §47 odst. 3 zákona o vysokých školách je stanoveno, že studium "probíhá podle individuálního studijního plánu". Přesto byl za účelem splnění svých studijních povinností stěžovatel nucen vyučovat, čímž mu byla uložena povinnost nad rámec jeho studijních povinností vyplývajících z individuálního studijního plánu, a to navíc v rozsahu vyšším, než vyžadoval studijní řád, kdy navíc tuto práci podle zákona ani vykonávat nemohl.
9. Soudy podle stěžovatele neakceptovaly, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí vznikl pracovní poměr, když je nepochybné, že stěžovatel vykonával pro vedlejší účastnici závislou činnost. Stěžovatel navrhoval provedení důkazů, které by prokázaly jednání o nabídce týkající se uzavření smlouvy podle zákoníku práce se stěžovatelem, a to včetně její akceptace stěžovatelem, a umožnily tak znevěrohodnit jednostranná svědectví svědků zaměstnávaných u vedlejší účastnice.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že stipendium je odměnou odpovídající mzdě. Soudy v napadených rozhodnutích akceptovaly postup vysokých škol, který je však v rozporu se zákonem, kdy stipendium je užíváno jako odměna za práci, i když v zákoně tento účel není vůbec připuštěn.
11. Nejvyšší soud odmítl výše uvedené otázky řešit, ačkoli je podle stěžovatele zjevné, že byly splněny podmínky pro přípustnost dovolání stěžovatele v předmětné věci, jelikož napadené rozhodnutí záviselo na rozhodnutí právní otázky doposud v rozhodovací praxi neřešené, kdy navíc vyřešení otázky postavení studenta doktorského studia při výkonu pedagogické činnosti pro vysokou školu se týká nejen stěžovatele, ale velkého množství studentů doktorského studia na vysokých školách, jelikož výkon pedagogické činnosti je rozšířená a dlouho akceptovaná praxe vysokých škol.
12. Stěžovatel namítá, že postupem soudů v předmětné věci bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, když soudům jako důkaz postačily výpovědi akademických pracovníků, tedy zaměstnanců vedlejší účastnice, které nemohly být nezávislé a nemohly být proto považované za důvěryhodné a nezávislé důkazy, když byly v rozporu s listinnými důkazy (např. s dohodou o provedení práce stěžovatelem na pozici technika). Nevěrohodnost těchto svědků stěžovatel namítal již v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel poukazuje na to, že výpověď svědkyně Ing. Šilerové je v rozporu s výpovědí Ing. Vaňka, který uvedl, že pracovní smlouvu se stěžovatelem dojednala právě Ing. Šilerová, která tuto skutečnost však ve své výpovědi popřela a tvrdila, že se stěžovatelem sjednával uzavření smluvního vztahu týkajícího se realizace výuky doc. Havlíček. Svědek tedy nepopřel, že bylo minimálně všeobecnou vůlí vedlejší účastnice tuto činnost zastřešit řádně příslušnou smlouvou. Vedlejší účastnice však své tvrzení neprokázala. Jednotlivé zjevné rozpory ve výpovědích svědků soudy ignorovaly. Stěžovatel namítá, že bezvýhradné přijímání výpovědí svědků z vedení katedry Provozně ekonomické fakulty znemožnilo spravedlivé posouzení stěžovatelem předkládaných důkazů v předmětné věci. Soudy navíc akceptovaly situaci, kdy svědkyně Ing. Šilerová byla před jejím výslechem přítomna celému jednání. Předsedkyně senátu neučinila vhodné opatření k tomu, aby zajistila účel jednání a objektivnost výpovědi svědků. Ing. Šilerová se účastnila všech jednání, a to i výslechů dalších svědků, kdy pak její výpověď byla podána v návaznosti na jejich výpovědi, a tedy výpověď byla předešlými svědky ovlivněna, včetně již dříve vyslechnutých veškerých skutečností a právní argumentace stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel soudům vytýká nedostatky při provádění dokazování, namítá nevěrohodnost svědeckých výpovědí, vadné hodnocení důkazů a tedy neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav, a dále následné nesprávné právní posouzení věci.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
18. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
19. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, neuvádí však, konkrétně, které důkazní návrhy má na mysli. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obvodní soud provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a jeho skutková zjištění považoval za správná.
20. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se námitkami stěžovatele řádně zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Městský soud poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nastoupil ke studiu doktorského studia, že podmínky přijetí ke studiu, jeho průběh a ukončení jsou upraveny ve Studijním a zkušebním řádu vedlejší účastnice, součástí studia je i pedagogická praxe, přičemž ze Studijního a zkušebního řádu vedlejší účastnice nevyplývá, že by tato praxe byla striktně omezena na první čtyři semestry, či že by rozsah stěžovatelem vykonané pedagogické praxe (týdně) byl v rozporu se Studijním a zkušebním řádem vedlejší účastnice. K námitce stěžovatele, že neměl v individuálním studijním plánu stanovenu povinnost pedagogické praxe, městský soud správně poukázal na to, že je třeba vycházet z ustanovení Studijního a zkušebního řádu vedlejší účastnice, který povinnost pedagogické praxe po dobu studia upravuje, a vzít v úvahu, že stěžovatel zápisem k doktorskému studiu souhlasil s podmínkami studia a vzal na vědomí i výši stipendia. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v období od října 2012 do září 2013 stěžovatel vykonával pedagogickou praxi v rámci svého studia (neboť byla jeho povinnou součástí), a nešlo o výkon práce v pracovněprávním vztahu, za který by stěžovateli náležela peněžitá odměna za práci. Vzhledem k uvedenému shledal městský soud bezpředmětnými námitky stěžovatele, kterými argumentoval ve prospěch svého závěru o existenci pracovněprávního vztahu, včetně posouzení Studijního a zkušebního řádu vedlejší účastnice podle §18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Ústavní soud konstatuje, že městský soud ústavně konformním způsobem dovodil, že bylo-li v řízení prokázáno, že stěžovatel pobíral stipendium, příslušelo mu za plnění studijních povinností, jejichž součástí byla právě i pedagogická praxe.
21. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se vypořádal i s námitkami stěžovatele o věrohodnosti svědků Ing. Edity Šilerové (v rozhodné době odborného asistenta na Provozně ekonomické fakultě, Katedra informačních technologií) a Ing. Jiřího Vaňka (v rozhodné době zástupce vedoucího Katedry informačních technologií), kteří ve věci vypovídali, jejich věrohodnost nebyla v řízení zpochybněna, přičemž skutečnosti svědčící o opaku z obsahu spisu městský soud nezjistil. Občanský soudní řád v platném znění (oproti §117 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000), neukládá předsedovi senátu dbát toho, aby svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání. Závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval, obsah dovolání posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, když stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť stěžovatel uplatněnými námitkami brojil proti skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem s námitkami stěžovatele vypořádal (viz bod 5 tohoto usnesení), a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení.
23. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
24. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu