ECLI:CZ:US:2020:4.US.2073.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2073/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemia Trust Management, s. r. o., sídlem V Jámě 5/699, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem, sídlem Koněvova 1107/54, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 35 Co 50/2020-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 42 C 20/2018-47, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 46 250 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla být přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, způsobenou stěžovatelce v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 284/2012. V něm se stěžovatelka rovněž domáhala přiznání peněžitého zadostiučinění za průtahy v řízení, neboť i to podle ní trvalo nepřiměřeně dlouho a obvodní soud se dopustil v něm řady pochybení, která musela být napravena. Obvodní soud konstatoval, že posuzované řízení trvalo 4 roky a 1 měsíc, přičemž nebylo skutkově či právně složité, nemělo však pro účastníky zvýšený význam. Obvodní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka je právnická osoba a předmětem kompenzačního řízení je především reparace porušení práv spojovaných typicky s fyzickými osobami. Na fungování stěžovatelky nemělo dané řízení žádný významný vliv. Obvodní soud v posuzovaném řízení zjistil, že jediné období, kdy byl nalézací soud nečinný, trvalo od října 2013 do srpna 2014, jinak byla délka řízení zapříčiněna zejména množstvím podaných opravných prostředků (v jejich důsledku se rozhodovalo opakovaně). Zde uvedl, že za nesprávný úřední postup nelze obecně považovat prodlužování řízení v důsledku zrušení rozsudku nalézacího soudu pro odlišný právní názor vyšší soudní instance. S ohledem na uvedená kritéria soud shledal délku řízení přiměřenou.
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil se závěry obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že městský soud rozhodl v extrémním rozporu se skutkovým stavem a řádně neodůvodnil své rozhodnutí (ve vztahu k uplatněným námitkám), neboť neprovedl samostatné hodnocení průtahů v předmětném řízení. V něm došlo podle obvodního soudu k nedůvodným průtahům v délce 863 dnů. Přesto však soudy nakonec dospěly k závěru o neexistenci relevantních průtahů. Z toho důvodu jejich rozhodnutí trpí tzv. extrémním rozporem. Průtahy v řízení byly způsobeny především vadným postupem soudů (např. dlouhým nepředložením spisu Nejvyššímu soudu, a nikoliv samotným rozhodováním v dovolacím řízení). Za nepravdivé označuje stěžovatelka rovněž tvrzení, že v původním řízení došlo pro nedostatky v odůvodnění pouze k ojedinělému zrušení rozhodnutí. Závěr o sníženém významu tzv. odškodňovacího řízení (pro právnickou osobu) je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako tvrzení obou soudů, že za průtahy lze vinit účastníka využívajícího dostupné opravné prostředky. Všechna soudní řízení (původní a dvě kompenzační) pak již trvají 20 let a 2 měsíce a nadále se prodlužují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Závěry obvodního soudu jsou podložené provedenými důkazy (zejména soudním spisem z původního řízení), takže jim nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Městský soud se pak se závěry obvodního soudu ztotožnil, což je postup, který je zásadně ústavně konformní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti překládá zčásti vlastní hodnocení skutkového stavu, z něhož pak dovozuje další pochybení (jednotlivé průtahy), s čímž se však soudy neztotožnily. Uvedené "průtahy", které jsou buď v řádu měsíců anebo byly přerušeny dalšími procesními kroky soudu či účastníků, nepředstavují porušení stěžovatelčiných základních práv. Je tomu tak zejména z důvodů popsaných v napadených rozhodnutích, tedy pro snížený význam délky řízení pro fungování stěžovatelky jako právnické osoby a pro vliv procesní strategie účastníků na délku řízení. Relevanci těchto dvou faktorů potvrzuje ve své judikatuře dlouhodobě i Ústavní soud.
9. Za důležité měřítko při uplatňování opravných prostředků je pak třeba považovat jejich úspěšnost. Ta byla ve stěžovatelčině případě marginální.
10. Přisvědčit lze i závěru soudů, že za nadbytečné průtahy nelze považovat zrušení rozhodnutí v důsledku odlišného právního názoru. Zrušení rozsudku nalézacího soudu zásadně nepředstavuje porušení práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů. K takovému zrušení došlo v dané věci toliko jednou, podruhé již odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nezrušil, nýbrž sám částečně změnil. K žádnému průtahu tím tedy nedošlo. Lze uzavřít, že stěžovatelce za uvedené (odškodňovací) řízení peněžitá náhrada vzniklé újmy nepřísluší. Za předchozí řízení pak stěžovatelka přiměřeně odškodněna byla.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu