ECLI:CZ:US:2020:4.US.2108.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2108/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Petiry, MBA, zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem, sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 4087/2018-280, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2018 č j. 19 Co 164/2018-253 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2018 č. j. 12 C 78/2017-122, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi "bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
2. Ze soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") domáhal přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu a očištění jeho dobrého jména. Okresní soud po provedeném dokazování žalobu napadeným rozsudkem zamítl (I. a II. výrok) shledav ji nedůvodnou, protože nebyly naplněny předpoklady práva na ochranu osobnosti, tj. existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu a existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností. Výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že není důvodné, a proto v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, a to ve znění I. a II. výroku formulovaných podle žalobního žádání (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Podle krajského soudu okresní soud správně zjistil skutkový stav a za správné považoval i jím provedené právní posouzení vycházející z §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením (pozn. stěžovatelem opakovaně označovaným jako "rozsudek") odmítl, protože neobsahovalo zákonem požadované údaje, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a v dovolacím řízení nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V obsáhlé ústavní stížnosti upozorňuje, že byl odvolán z funkce ředitele příspěvkové organizace, o čemž vydal vedlejší účastník tiskovou zprávu. Její zveřejnění mělo - a dosud má - značný dopad na jeho osobní i profesní život. Podle jeho názoru soudy všech stupňů fakticky upřednostnily právo veřejnosti na informace před jeho právem na ochranu před zásahem do jeho osobnostní sféry, soukromí a občanské důstojnosti, ačkoliv opakovaně doložil, že tvrzení vedlejšího účastníka uvedená v tiskové zprávě nevystihují skutečný stav věci a nezakládají se na pravdě, čemuž věnuje značnou část textu ústavní stížnosti.
6. Stěžovatel též namítá, že Nejvyšší soud jeho dovolání vůbec nepřezkoumal a odmítl jej s tím, že stěžovatel neuvedl, od jakých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů při svém rozhodování odchýlily. Je přesvědčen, že dovolací důvod spočívající v odchýlení od ustálené judikatury ve svém dovolání vůbec neuplatňoval (to učinil v dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodoval pod sp. zn. 21 Cdo 4091/2018), a uplatnil zcela jiný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci; tím se ale Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Stěžovateli tak byly vytknuty vady dovolání, které však neodpovídaly jeho obsahu a stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl rozsudek krajského soudu dovoláním (pozn. text dovolání si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu), v němž uvedl, že dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které vycházely v zásadě pouze ze skutečností a důkazů, jež předložil žalovaný (sc. vedlejší účastník), přičemž důkazy stěžovatelem předložené na podporu jeho ztvrzení zcela pominuly. V další části dovolání se stěžovatel zaměřil především na polemiku se skutkovými zjištěními okresního soudu i krajského soudu. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.) a Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru nezjistil; Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí, neomezil se na pouhý odkaz na zákonná ustanovení a ve stručném odůvodnění nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k odmítnutí dovolání. Z obsahu dovolání a též z ústavní stížnosti (zejména str. 13, první odstavec) je patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, dostatečně nerozlišil jednotlivé obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), které v jeho dovolání zcela chybí, přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, jednak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci [pozn. uvedené odlišnosti stěžovatel respektoval v dovolání ve sporu o určení neplatnosti jeho odvolání z funkce a výpovědi pracovního poměru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 4091/2018-344, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1064/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v září 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomuto závěru nepovažoval Ústavní soud za nezbytné, aby vyzýval stěžovatele k odstranění vad plné moci, neboť nejde o plnou moc udělenou v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože je z data jejího udělení zřejmé, že byla udělena před vydáním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tedy dříve, než došlo k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému ústavní stížnost směřuje [srov. usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557); pozn. navíc jde o prostou kopii plné moci předložené v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1064/19].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu