ECLI:CZ:US:2020:4.US.2109.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2109/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2020 č. j. 30 Cdo 2411/2018-255, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 11 Co 164/2017-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2016 č. j. 16 C 106/2013-115, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částek 400 000 Kč s příslušenstvím a 6 050 Kč s příslušenstvím. Tyto částky měly představovat újmu způsobenou stěžovateli nesprávným úředním postupem, za který stěžovatel považoval zamítnutí jeho žaloby v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 14 C 259/2005-232. V tomto řízení bylo rozhodováno o odškodnění ve výši 400 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, žaloba však byla zamítnuta pro promlčení práva. Následně si stěžovatel podal návrh na obnovu tohoto řízení, přičemž musel uhradit svému právnímu zástupci odměnu (6 050 Kč). Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, vzaly-li v potaz státem vznesenou námitku promlčení, protože ta byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Obvodní soud však dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť rozhodnutí Městského soudu v Brně nebylo zrušeno pro nezákonnost a není tedy splněn hned první předpoklad odpovědnosti státu. Zároveň soud pro nadbytečnost zamítl návrh na účastnický výslech žalobce.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku se městský soud plně ztotožnil se závěrem obvodního soudu. Nebylo-li údajně chybné rozhodnutí Městského soudu v Brně zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, nelze za jeho vydání přiznat stěžovateli odškodnění.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém vznesl jako důvod otázku, která podle něj v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, tedy zda lze odepřít odškodnění nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), jen s odkazem na to, že meritorní rozhodnutí vydaná v posuzované věci nebyla zrušena pro nezákonnost, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudů nižších stupňů, neboť rozhodly v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od které se městský soud neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nesprávný úřední postup v dané věci spočíval v tom, že obecné soudy aplikovaly zákon namísto přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Za to náleží stěžovateli odškodnění bez ohledu na to, zda byla nezákonná rozhodnutí zrušena, či nikoliv. Důvodnost takto podané žaloby vyplývá podle stěžovatele přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny.
6. Obecné soudy se navíc dopustily řady procesních pochybení. Obvodní soud zaprvé nepřipustil změnu skutkových tvrzení stěžovatele, ačkoli šlo ve skutečnosti o doplnění právní argumentace. Její nepřipuštění je zásadní procesní vadou. Toto pochybení nenapravil ani městský soud, ani dovolací soud. Stěžovatel se dále ohrazuje proti názoru o neexistenci nezákonného rozhodnutí, neboť ta jasně vyplývá z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obvodní soud dále pochybil, neprovedl-li výslech stěžovatele. Odmítnutí tohoto důkazu pro nadbytečnost považuje stěžovatel za neústavní pro svou neurčitost a zkrácení stěžovatelových procesních práv. Stěžovatel poukazuje na to, že v původním řízení měla být odškodněna zjevná svévole státu, kterou je nutno odškodnit vždy. V důsledku svévolného trestního stíhání navíc stěžovateli vznikla závažná zdravotní újma, která nadále trvá. Obecné soudy dále porušily stěžovatelova práva, přijaly-li vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Závěry obecných soudů, proti nimž stěžovatel brojí, odpovídají ustálené judikatuře pro předmět řízení ve věcech odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb., stejně jako podle občanského soudního řádu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že soud v tzv. odpovědnostním řízení nemůže sám přezkoumat (ne)zákonnost rozhodnutí jiného soudu. Stěžovateli nic nebránilo namítat nezákonnost rozhodnutí přímo v původním řízení. Této své možnosti však nevyužil a "revize" původního řízení se již nyní domáhat nemůže, a to bez ohledu na míru tvrzeného pochybení či svévole státu. Ostatně ani čl. 36 odst. 3 Listiny, ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy nevylučují možnost promlčení nároku na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Naopak z čl. 36 odst. 4 Listiny jednoznačně vyplývá, že podmínky výkonu práv uvedených v čl. 36 Listiny stanovuje zákon. Stěžovateli nic nebránilo tyto podmínky splnit.
11. Odmítnout je třeba i námitky o závažných procesních pochybeních. Odvolací soud zcela logicky dospěl k závěru, že chybný procesní postup (nepřipuštění doplnění právní argumentace) neměl (a nemohl mít) žádný vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Totéž platí o odmítnutí stěžovatelova důkazního návrhu jeho výslechem. K výslechu účastníků se zásadně přistupuje toliko tehdy, nelze-li skutkový stav zjistit jiným způsobem. Tak tomu však v dané věci nebylo, neboť skutkový stav byl naprosto spolehlivě zjištěn toliko z listinných důkazů. Všechny tyto námitky byly zevrubně vypořádány v napadeném usnesení dovolacího soudu, na které - stejně jako na judikaturu tam uvedenou - se pro stručnost stěžovatel odkazuje.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu