ECLI:CZ:US:2020:4.US.2115.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2115/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020 sp. zn. 14 To 52/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2020 sp. zn. Nt 402/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka Z. H. (vystupující i pod jménem Z. M.), občanka Ukrajiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 2. 2020 č. j. Nt 402/2020-10 byla stěžovatelka podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních"), vzata do předběžné vazby s jejím započetím od 6. 2. 2020 ve 23.00 hodin. Dané usnesení nabylo právní moci dne 10. 3. 2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 3. 2020 č. j. 14 To 22/2020-24, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení městského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
3. Následně stěžovatelka podáním doručeným do datové schránky městského soudu dne 19. 4. 2020 požádala o propuštění z předběžné vazby. V žádosti uvedla, že již řízení o jejím vzetí do předběžné vazby trpí vadou spočívající v tom, že žádost Ministerstva spravedlnosti USA byla předložena pouze v anglickém jazyce, který neovládá, proto se s jeho obsahem nemohla seznámit. Své zadržení ve vazbě označila za nezákonné s tím, že k žádosti nebyl připojen žádný originál nebo kopie rozhodnutí, které by opravňovalo ji zadržovat, a že žádost nebyla doplněna ve čtyřicetidenní lhůtě stanovené v §94 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, proto měl státní zástupce povinnost ji po uplynutí uvedené lhůty propustit.
4. Městský soud žádost stěžovatelky o propuštění z předběžné vazby postoupil Městskému státnímu zastupitelství v Praze (podle §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a §73b odst. 2 trestního řádu), které ji neshledalo důvodnou a spolu se stanoviskem ji předložilo k rozhodnutí zpět městskému soudu. Městský soud napadeným usnesením žádost stěžovatelky podle §71a trestního řádu za užití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že důvody předběžné vazby i nadále trvají. Ohledně námitky, že extradiční žádost nebyla doručena ve stanovené lhůtě, poukázal na to, že k doručení došlo ve lhůtě stanovené Smlouvou o vzájemném vydávání zločinců, publikovanou pod č. 48/1926 Sb., ve znění pozdějších předpisů (nesprávně uvedl čl. X namísto čl. XI, jak následně správně upřesnil vrchní soud). K námitce, že o vzetí do předběžné vazby se rozhodovalo, aniž by podklady Ministerstva spravedlnosti USA byly přeloženy z anglického jazyka do jazyka, kterému vyžádaná rozumí, odkázal na usnesení vrchního soudu ze dne 10. 3. 2020 č. j. 14 To 22/2020-24.
5. Stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu, ve které uplatnila totožné námitky, jako v žádosti o propuštění z předběžné vazby, vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. K námitce, že extradiční žádost nebyla doručena v zákonem stanovené lhůtě, uvedl, že právní řád České republiky vychází z principu, podle kterého vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (srov. čl. 10 Ústavy). Zdůraznil, že v prvé řadě je třeba zkoumat, zda na dané řízení nedopadá úprava obsažená v mezinárodní smlouvě, která by mohla obsahovat odlišnou právní úpravu. Tou je v daném případě Smlouva ze dne 2. 7. 1925 uzavřená mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců, publikovaná pod č. 48/1926 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy, publikované pod č. 185/1935 Sb., a Druhé dodatkové úmluvy o vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, publikované pod č. 8/2010 Sb.m.s. Podle čl. 7 posledně uvedené úmluvy byl novelizován čl. XI odst. 2 až 4 první citované Smlouvy o vzájemném vydávání zločinců. Z platného znění čl. XI plyne, že žádosti o vydání a podklady se předávají diplomatickou cestou, tj. prostřednictvím velvyslanectví dožádaného státu v dožadujícím státě. V tom případě se den přijetí této žádosti na velvyslanectví považuje za den přijetí dožádaným státem pro účely počítání lhůty, jež musí být dodržena podle odstavce 4 tohoto článku, aby byla umožněna další vazba dotčené osoby. Žádosti o předběžné zadržení se vedle diplomatické cesty mohou předávat také přímo mezi Ministerstvem spravedlnosti České republiky a Ministerstvem spravedlnosti Spojených států amerických, a rovněž prostřednictvím Mezinárodní organizace kriminální policie (Interpol). Dále podle uvedeného článku osoba, jež bude prozatímně vzata do vazby, bude propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejího zatčení v České republice - anebo ode dne dodání k úřadu do vazby na území Spojených států amerických podána shora zmíněnou diplomatickou cestou řádně doložená žádost o vydání, opatřená níže uvedenými písemnými doklady. Vrchní soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že k doručení originálu extradiční žádosti a jejího úředního překladu došlo dne 2. 4. 2020 na Zastupitelský úřad České republiky ve Washingtonu D. C., důvod k propuštění stěžovatelky z předběžné vazby není dán, protože lhůta pro doručení extradiční žádosti byla dodržena. K námitce, že ve vazebním zasedání konaném dne 8. 2. 2020 u Městského soudu v Praze nebyl proveden důkaz překladem žádosti dožadujícího státu do ruského jazyka, vrchní soud poukázal na své usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 14 To 22/2020 a dodal, že skutečnost, že uvedenou žádostí byl ve vazebním zasedání proveden důkaz a stěžovatelka ani její obhájce k ní nevznesly žádné připomínky, nelze dodatečně nahrazovat námitkou, že obhajoba si nevzpomněla na to, že by mohla požadovat překlad takové písemnosti. Navíc upozornil na to, že k rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do předběžné vazby došlo předtím, než byla doručena extradiční žádost, tedy na základě žádosti o předběžné zadržení ve smyslu čl. XI. odst. 3 výše citované mezinárodní smlouvy postupem podle §92 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a podkladem pro rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do předběžné vazby bylo posouzení správnosti a úplnosti dosud zjištěných skutečností uváděných v návrhu státní zástupkyně. K tomu doplnil, že v České republice se proti stěžovatelce žádné trestní stíhání nevede a předmětem probíhajícího řízení je rozhodnutí, zda k žádosti vyžadujícího státu bude vyslovena přípustnost jejího vydání k trestnímu stíhání, které se ve vyžadujícím státě vede, a zda následně, bude-li o přípustnosti vydání rozhodnuto kladně, vydání povolí ministryně spravedlnosti. Orgány České republiky stěžovatelce tedy žádné obvinění nesdělují a vycházejí z obsahu extradiční žádosti a jejích příloh, které, jak již bylo uvedeno shora, byly doručeny dne 2. 4. 2020. Uvedl také, že stěžovatelka bude k obsahu extradiční žádosti ještě před podáním návrhu soudu na vyslovení přípustnosti vydání vyslechnuta podle §92 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a bude mít tedy prostor k tomu (stejně jako následně ve veřejném zasedání u městského soudu), aby uvedla okolnosti, které zásadním způsobem spáchání trestného činu, pro který se žádá její vydání, zpochybňují, případně vnesla další námitky, které podle jejího názoru vyslovení přípustnosti vydání vylučují a zpochybňují tak i důvodnost dalšího trvání předběžné vazby.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti opakovaně namítá, že doposud nebyla seznámena s dokumenty, na základě kterých je v předběžné vazbě, neboť žádost Ministerstva spravedlnosti USA byla předložena pouze v anglickém jazyce, který neovládá. Tímto postupem byla podle stěžovatelky porušena zásada vedení řízení v českém jazyce. K samotné žádosti Ministerstva spravedlnosti USA uvedla, že není dostatečným podkladem pro její zadržení v předběžné vazbě, že jde spíše o e-mailovou komunikaci jednotlivých ministerstev, a že tedy nebylo připojeno žádné rozhodnutí, které by opravňovalo ji zadržet. Znovu poukázala na §94 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních s tím, že státní zástupce měl povinnost ji propustit po uplynutí čtyřiceti dnů ode dne jejího vzetí do předběžné vazby, neboť žádost nebyla ve stanovené lhůtě doplněna. Dodala, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí účelově odkázal na "jakousi" dvouměsíční lhůtu, která v čl. X. mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a USA uvedena není, a že žádost nestačí doručit na zastupitelský úřad, ale musí být doručena přímo ministerstvu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu, je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, která vyplývá z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3), nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65) aj.]. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě konkrétních závažných zjištění v dané věci, resp. důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého řízení. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole či libovůle.
10. Předběžná vazba podle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních je zvláštním druhem vazby, a proto se přímo neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených pro vazbu v §67 a 68 trestního řádu. Účelem předběžné vazby je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky týká cizince bez vztahu k České republice, a v případě, opustil-li by její území, by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést. Důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o niž jde (viz §94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), přičemž důvodnost této obavy musí být založena jednáním této osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323)].
11. V nyní posuzované věci stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnila již proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby a se kterými se městský soud a vrchní soud již dostatečně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru (a to i ohledně nesprávného uvedení čl. X namísto čl. XI Smlouvy o vzájemném vydávání zločinců, publikované pod č. 48/1926 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v napadeném usnesení městského soudu, což následně správně upřesnil vrchní soud v záhlaví uvedeném usnesení) možno beze zbytku odkázat (viz výše body 4. a 5.). Ústavní soud nehledal v napadených rozhodnutích žádný deficit dosahující ústavní roviny. Obava z útěku stěžovatelky byla rozhodujícími soudy shledána v tom, že stěžovatelka do České republiky přicestovala se záměrem zdržovat se zde jen po určitou relativně krátkou dobu, přičemž v případě, že by byla uznána vinnou z trestné činnosti, pro niž se žádá o její vydání, jí hrozí vysoký trest odnětí svobody. Pro orgány USA je jinak nedostupná, a navíc v minulosti vystupovala pod řadou pseudonymů. Stěžovatelka nemá v České republice žádné rodinné, pracovní, majetkové nebo obdobné vazby, které by ji motivovaly k tomu, aby zde setrvala do skončení extradičního řízení. Do předběžné vazby byla vzata na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze poukazující na to, že o vydání stěžovatelky žádá Ministerstvo spravedlnosti USA s odůvodněním, že dne 31. 1. 2020 byl na stěžovatelku vydán zatykač v souvislosti s jejím trestním stíháním pro trestné činy kvalifikované jako podvod a zločinné spolčení za účelem spáchání trestného činu legalizace výnosů ze zločinu podle příslušných ustanovení trestního zákoníku USA.
12. Závěr obecných soudů, že riziko útěku stěžovatelky je velmi vysoké, poněvadž s ohledem na rozhodné okolnosti nelze předpokládat, že při vědomí reálné hrozby provedení vydání z území České republiky do USA setrvá na území České republiky až do úplného skončení extradičního řízení, Ústavní soud považuje za logický a ústavně konformní.
13. V interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody předběžnou vazbou a v závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu