ECLI:CZ:US:2020:4.US.2123.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2123/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Marcelou Dřevěnou, advokátkou, sídlem 9. května 26, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 7 Tdo 415/2020-192, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 7 To 370/2019-170 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 19. září 2019 č. j. 6 T 112/2018-156, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tím, že dne 13. 3. 2018 zhruba ve 14 hodin přistoupil na ulici ke třem pracujícím svědkům, kterým začal vulgárně a rasisticky nadávat, načež vytáhl svůj teleskopický obušek a mával jím při opakování svých nadávek, přičemž udeřil do týlu čtvrtého (nově příchozího svědka). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a k trestu propadnutí věci (teleskopického obušku). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi několika svědků, kteří se incidentu účastnili nebo mu přihlíželi. Stěžovatelově důkazně nepodložené obhajobě soud neuvěřil a neměl naopak důvod pochybovat o pravdivosti mnoha svědeckých výpovědí. Napadení svědci byli na místě pracovně a jejich výpovědi jsou po celé trestní řízení konzistentní. Výslechem nebylo zjištěno, že by si cokoliv domýšleli nebo zamlčovali. Soud zamítl návrh na provedení konfrontací mezi stěžovatelem a svědky, neboť jejich výpovědi nevykazovaly žádné rozpory.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že hodnocení soudů nevykazuje žádný relevantní rozpor, natož extrémní. Stěžovatelova obhajoba byla vyvrácena náležitě objasněnými skutkovými zjištěními, přičemž věrohodností svědků se soudy dostatečně zabývaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nevyvrátily jeho obhajobu, podle níž byl napaden a jen se bránil útoku přesily. Tato obhajoba byla po celé řízení konzistentní. Stěžovatel je navíc bezúhonným občanem. Přesto byla bez bližšího zdůvodnění jeho výpověď odmítnuta jako nevěrohodná. Tvrzení svědků pak soud nikterak neprověřoval. Soudy se kupříkladu nezabývaly nelogickou mechanikou údajně způsobeného zranění jednoho ze svědků. Všichni svědci jsou přitom příbuzní a mohli se tedy na výpovědi spolu domluvit. Soudy měly výpovědi svědků prověřit rovněž z toho důvodu, že celý incident se odehrál v lokalitě s vysokou kriminalitou, kterou se nedaří snížit. Nedostatečně pak soudy odůvodnily neprovedení konfrontace stěžovatele se svědky. Nejvyšší soud pak dovolání neposoudil správně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však obecné soudy dostatečně vypořádaly; zde lze plně odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal a extrémní rozpor ani namítán není. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu.
10. Stěžovatel v podstatě pouze rozporuje výsledek, s nímž soudy vyhodnotily střet jeho osamocené výpovědi a bezrozporných, konzistentních výpovědí dalších pěti osob. Podle Ústavního soudu provedly soudy toto hodnocení logicky a velmi komplexně (s ohledem na kontext celé situace), pročež jim nelze v tomto ohledu nic vytknout. Podle Ústavního soudu není rovněž zřejmé, jak měly soudy do svých úvah zapracovat skutečnost, že k incidentu došlo v lokalitě s vysokou (neřešenou) kriminalitou. Soudy musí dospět ke skutkovým závěrům podle předložených konkrétních důkazů, a nikoliv podle nějakých obecných statistik nebo dokonce předsudků. Všechny provedené důkazy (s výjimkou osamocené výpovědi stěžovatele) pak podporují přijaté závěry. Podrobné výslechy svědků, ani žádný jiný důkaz nenasvědčuje "spiknutí" proti stěžovateli (či jiného pokřivování skutečnosti), pročež jej soudy nemohly dovodit. Totéž platí o způsobení zranění jednomu ze svědků, které však soudy v odůvodnění ani stěžovateli za vinu nedávaly (dle svědků k němu došlo náhodou, zřejmě z leknutí).
11. K porušení stěžovatelových ústavních práv pak nedošlo ani neprovedením konfrontace. Jako obžalovaný měl stěžovatel dostatečnou procesní možnost zpochybnit výpovědi svědků při jejich výslechu.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu