ECLI:CZ:US:2020:4.US.2134.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2134/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2020 č. j. 20 Cdo 1104/2020-372, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadá shora označené soudní rozhodnutí (aniž by ovšem uvedl, jaké jeho ústavně zaručené základní právo jím mělo být porušeno).
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovateli dostalo opakovaně v řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na jeho návrh [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19, ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2985/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19 (uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dospěl k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v řadě případů předchozích. V takových případech lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Stěžovatel ze stejného důvodu musí vědět i to, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro něj přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se sám musí obrátit na Českou advokátní komoru. V ústavní stížnosti vyjádřené žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, případně prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti, jsou bezpředmětné a účelové (viz usnesení ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1264/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19).
7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj