ECLI:CZ:US:2020:4.US.2140.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2140/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti IV. výroku rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. dubna 2020 č. j. 5 C 267/2019-144, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadeného rozsudku se podává, že Policie České republiky dne 7. 1. 2017 zahájila trestní stíhání stěžovatele. Okresní soud v Českém Krumlově dne 16. 8. 2018 postoupil věc Městskému úřadu v Českém Krumlově, neboť daný skutek nebyl trestným činem. Stěžovatel měl za trvání trestního řízení zvoleného obhájce.
3. Dne 1. 10. 2018 vedlejší účastnice obdržela od stěžovatele žádost o náhradu škody ve výši 35 601 Kč spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení v uvedeném trestním řízení. Jelikož podání stěžovatele podle vedlejší účastnice neobsahovalo veškeré potřebné podklady, vyzvala jej dne 19. 12. 2018 ke specifikaci škody, předložení faktur nebo potvrzení o zaplacení uvedené částky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podklady nedodal, vedlejší účastnice jeho žádost zamítla pro neprokázání vzniku škody.
4. Stěžovatel proto podal dne 7. 8. 2019 k okresnímu soudu proti vedlejší účastnici žalobu na zaplacení 35 601 Kč s příslušenstvím. Na výzvu okresního soudu zaslal stěžovatel dne 18. 10. 2019 tři faktury prokazující zaplacení uvedené částky, okresní soud je zaslal vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice následně zaplatila stěžovateli 29 354,60 Kč. Stěžovatel poté vzal žalobu zpět co do 32 213 Kč, částečně z důvodu svých početních chyb, částečně pro splnění dluhu vedlejší účastnicí.
5. O zbylém nároku ve výši 3 388 Kč rozhodl okresní soud svým napadeným rozsudkem. Výrokem I. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 2 766 Kč s příslušenstvím, výrokem II. a III. žalobu ve zbylé části zamítl a výrokem IV. uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 338 Kč jako náhradu nákladů soudního řízení. Podle okresního soudu měl stěžovatel úspěch jen co do 8 % požadované částky, neboť řízení bylo ve zbylé části zastaveno z důvodů na jeho straně, nepředložil-li vedlejší účastnici včas a před podáním žaloby řádnou specifikaci vyčíslení škody a podklady pro uspokojení jeho nároku před zahájením soudního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti výroku IV. napadeného rozsudku, kterým okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že se okresní soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že pro posouzení procesního zavinění zastavení řízení je zásadní výklad §2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého nárok na zaplacení náhrady škody nevzniká až zaplacením právních služeb, ale již jejich poskytnutím a řádným vyúčtováním. Požadavky vedlejší účastnice na doložení "různých potvrzení" neměly oporu v hmotném právu, a proto nemůže jít k tíži stěžovatele, že vedlejší účastnice nezaplatila požadovanou částku ještě před podáním žaloby. Zadruhé, stěžovatel namítá, že okresní soud bez dalšího převzal vrchnostenské postavení vedlejší účastnice, nekriticky převzal její tvrzení, a tím zasáhl právo stěžovatele na rovnost účastníků před soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V prvé řadě je nutné uvést, že ústavní stížnost míří proti rozhodnutí obecného soudu o nákladech soudního řízení, jejichž částka činí 338 Kč, jde proto o tzv. bagatelní záležitost. K těm přistupuje Ústavní soud již ustáleně s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů rozhodných pro postup v řízení a pro řešení věci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 129/19 ze dne 5. 2. 2019 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1322/20 ze dne 16. 6. 2020, bod 12 a 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V nyní posouvané věci taková situace nenastala. Zaprvé, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je sice požadavkem práva na soudní ochranu jako součást náležitého odůvodnění adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 13).
11. V nyní posuzované věci je seznatelné, proč okresní soud uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí. Argumentace stěžovatele, jíž náležitého vypořádání se dovolává, není natolik zásadní, aby vedla k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí představuje v tomto směru extrémní situaci. Stěžovatel ani na výslovnou výzvu vedlejší účastnice požadované podklady nepředložil, předložil je až na výzvu okresního soudu. Byl-li stěžovatel procesně pasivní zejména ve fázi před podáním žaloby, jakkoli jeho hmotněprávní nárok vznikl již dříve, není důvod považovat závěry okresního soudu, resp. skutečnost, že se s uvedenou námitkou stěžovatele výslovně nevypořádal, za extrémní, nadto šlo-li o částku v řádu stokorun.
12. Zadruhé, z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by okresní soud "nadržoval" či jinak nekriticky přebíral tvrzení vedlejší účastnice. Uvedená námitka stěžovatele je obecná, bez uvedení konkrétních skutečností, které měl okresní soud dezinterpretovat. Stěžovatel nepředkládá svoji skutkovou verzi, ani jiné skutečnosti podporující jeho tvrzení. Ani v tomto směru nepředstavuje napadené rozhodnutí okresního soudu exces, který by měl ústavněprávní rozměr.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu