ECLI:CZ:US:2020:4.US.2147.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2147/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Horkého, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem, sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 29 Cdo 459/2018-1121, I. výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2017 č. j. 1 Ko 8/2016-1067 a II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2016 č. j. 20 K 72/98-1026, ve znění opravného usnesení ze dne 28. června 2016 č. j. 20 K 72/98-1034, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Štěpána Čelka a Veroniky Čelkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla v uvedeném rozsahu zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel působil jako správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti MERKANTA, spol. s r. o., v likvidaci (daná společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku v roce 2018, z obchodního rejstříku byla vymazána z důvodu, že konkurz prohlášený na majetek dlužníka byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení). Usnesením ze dne 26. 6. 2007 č. j. 20 K 72/98-610 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") schválil konečnou zprávu a odměnu správce konkurzní podstaty (stěžovatele) ve výši 5 060 975 Kč a jeho hotové výdaje ve výši 350 328 Kč. Usnesením krajského soudu ze dne 24. 6. 2008 č. j. 20 K 72/98-681 byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkurzní podstaty a novým správcem byl ustanoven Ing. Vladimír Čelko. Důvodem pro zproštění funkce bylo hrubé porušení jeho povinností (neoprávněně nakládal s prostředky majetkové podstaty tím, že z ní poskytl půjčku, byť nebylo prokázáno, že by tím majetkovou podstatu poškodil, a neposkytoval informace konkurznímu soudu). Rozvrhovým usnesením ze dne 19. 9. 2014 č. j. 20 K 72/98-995 krajský soud rozhodl o vydání dodatečného výtěžku zpeněžení s tím, že příjmy od konečné zprávy činily celkem 281 437,69 Kč a doplatek odměny správce konkurzní podstaty činí 28 144 Kč.
3. O rozdělení celé odměny mezi bývalého a následného správce konkurzní podstaty krajský soud rozhodl v samostatném usnesení ze dne 7. 6. 2016 č. j. 20 K 72/98-1026, jehož II. a III. výrok jsou napadeny ústavní stížností. Krajský soud II. výrokem tohoto usnesení z částky 5 089 119 Kč tvořící odměnu bývalého a následného správce konkurzní podstaty přiznal odměnu 2 544 559 Kč bývalému správci (stěžovateli) a 2 544 560 Kč následnému správci. Rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit následnému správci 2 516 415 Kč (III. výrok). Odměnu ve výši 5 089 119 Kč připadající na oba správce konkurzní podstaty rozdělil podle kritérií v §9 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 476/1991 Sb."), tj. podle délky a rozsahu činnosti každého z nich. Současně přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel byl zproštěn funkce správce konkurzní podstaty pro porušování svých povinností, a přihlédl též k pracnosti výkonu funkce správce konkurzní podstaty po změně osoby správce. Stěžovateli jako bývalému správci tak určil podíl na odměně ve výši 50 % a následnému správci ve výši zbylých 50 %.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele zmíněné usnesení krajského soudu změnil napadeným I. výrokem usnesení ze dne 28. 2. 2017 č. j. 1 Ko 8/2016-1067 tak, že odměna stěžovatele činí 4 489 119 Kč a odměna následného správce konkurzní podstaty 600 000 Kč, přičemž stěžovatel je povinen zaplatit následnému správci 571 856 Kč. Ohledně rozdělení odměny vrchní soud shledal, že krajský soud náležitě nevyhodnotil rozsah činnosti obou správců. Následný správce byl do funkce ustanoven ve chvíli, kdy prakticky veškerý majetek byl jeho předchůdcem zpeněžen. Následný správce přezkoumal podle pokynu soudu činnost stěžovatele, nechal provést audit, do majetkové podstaty získal 27 071 Kč a vedl časově i právně náročný soud u Okresního soudu v Opavě, v němž pokračoval po svém předchůdci. Krajský soud schválil odměnu konkurzního správce ve výši 5 060 975 Kč v době, kdy tuto funkci vykonával stěžovatel, a poté v době, kdy ji vykonával následný správce, schválil doplatek odměny ve výši 28 144 Kč. Celkovou odměnu ve výši 5 089 119 Kč tak bylo třeba rozdělit mezi předchozího a následného správce. Podle vrchního soudu délce doby činnosti a jejímu rozsahu odpovídá odměna stěžovatele ve výši 88,22 % a následného správce ve výši 11,78 %.
5. Stěžovatelovo dovolání proti I. výroku usnesení vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že následný správce konkurzní podstaty zemřel dne 20. 6. 2017, v dovolacím řízení se tak k dovolání vyjadřovali pozůstalí, jimiž jsou Štěpán a Veronika Čelkovi. Ke stěžovatelově námitce, že po mnoha letech od dne 26. 6. 2007, kdy byla schválena konečné zpráva, byla překvapivě a bez zákonného důvodu zkrácena jeho odměna, Nejvyšší soud poznamenal, že rozhodnutím o schválení konečné zprávy bylo rozhodnuto o celkové odměně správce konkurzní podstaty, nikoli výlučně o odměně stěžovatele. Pro věřitele a úpadce není rozhodné, kolik osob v průběhu řízení působí ve funkci správce konkurzní podstaty. Celková odměna musí být mezi jednotlivé správce rozdělena, součty jejich odměn pak odpovídají odměně, jakou by dostal správce, který by byl činný v celém řízení. Při normálním průběhu konkurzu schvaluje soud odměnu konkurzního správce v usnesení o schválení konečné zprávy, které je rozhodnutím ve věci samé. Výrok rozhodnutí, jímž soud určí odměnu správce konkurzní podstaty, je pro účastníky a všechny orgány závazný. I po pravomocném schválení konečné zprávy však mohou nastat situace, kdy správce konkurzní podstaty bude žádat další odměnu nebo náhradu hotových výdajů za úkony, které provedl po schválení konečné zprávy. V posuzované věci nezahrnovalo usnesení ze dne 26. 6. 2007 o schválení konečné zprávy odměnu za činnost, kterou následný správce vykonal po schválení této konečné zprávy. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (o celkové odměně za správu konkurzní podstaty) nebránila tomu, aby krajský soud rozhodl o doplatku odměny s tím, že o rozdělení odměny mezi bývalého a následného správce konkurzní podstaty rozhodl samostatným usnesením.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zdůraznil, že usnesením krajského soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 20 K 72/98-610 byla schválena konečná zpráva a vyúčtování jeho odměny ve výši 5 060 975 Kč. Následně byl zproštěn funkce správce konkurzní podstaty. Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by se podle stěžovatele vypořádal prostřednictvím nějakého rozhodnutí, které by na věc plně dopadalo, s jeho argumentací o porušení §170 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o vázanosti soudu svým usnesením po jeho vyhlášení.
7. Stěžovatel nezpochybňuje, že odměna správce konkurzní podstaty je jediná bez ohledu na to, kolik správců ve věci působilo. Vedle odměny však může existovat i doplatek odměny. Soudům nic nebránilo, aby v dané věci rozhodly výhradně jen o tomto doplatku. Zásah do své právní jistoty stěžovatel spatřuje v tom, že po devíti letech bylo změněno rozhodnutí o odměně za vykonanou práci tak zásadním způsobem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou nepřípustného zásahu do právní jistoty. Podle §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), má správce podstaty nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů, vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkurzu. Ministerstvo spravedlnosti bylo v §71 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání zmocněno, aby vyhláškou upravilo podrobnosti o odměně správců v konkurzním a vyrovnacím řízení. Úpravu provedlo vyhláškou č. 476/1991 Sb. Soud může podle okolností případu konkurzní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit (§8 odst. 3 věta pátá zákona o konkursu a vyrovnání), což má své místo tam, kde pro specifické okolnosti věci by byla odměna určená podle vyhlášky č. 476/1991 Sb. nepřiměřeně nízká či naopak vysoká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 29 Odo 1351/2006).
11. Podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb. tvoří odměnu správce konkurzní podstaty součet odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením konkurzní podstaty podle §7 odst. 2 dané vyhlášky, a odměny určené z počtu konkurzních věřitelů podle §7 odst. 4 zmíněné vyhlášky. Vyhláška č. 476/1991 Sb. pamatuje ve svém §8a i na případy, kdy odměnu nelze určit podle jejího §7; to však pro posuzovanou věc nemá význam, neboť výši odměny zde bylo možno určit podle §7 odst. 1 dané vyhlášky. Podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb. platí, že bylo-li v konkurzním řízení činných více správců konkurzní podstaty, náleží každému z nich podíl konkurzní odměny odpovídající rozsahu a délce doby jejich činnosti.
12. Na základě uvedené právní úpravy Ústavní soud konstatuje, že právní skutečnosti rozhodné pro určení výše odměny správce konkurzní podstaty nejsou totožné s právními skutečnostmi, které jsou podstatné pro stanovení poměru, v jakém se dělí odměna,
bylo-li v konkurzním řízení činných více správců konkurzní podstaty. Samotná výše odměny se odvíjí od částky dosažené zpeněžením konkurzní podstaty a od počtu konkurzních věřitelů s případným zohledněním specifických okolností ve smyslu §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Oproti tomu poměr, v jakém se odměna dělí na podíly mezi více správců konkurzní podstaty činných ve věci, se určuje podle poměru rozsahu a délky doby činnosti těchto správců.
13. Podle Ústavního soudu se stěžovatel nemohl od okamžiku, kdy byl pro hrubé porušení svých povinností odvolán a kdy byl ustanoven nový správce konkurzní podstaty, spoléhat na to, že jeho podíl na celkové odměně bude odpovídat výši odměny původně vyčíslené usnesením krajského soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 20 K 72/98-610, které bylo vydáno před jeho odvoláním z funkce. Jak bylo již výše poznamenáno, výše odměny a podíl správců konkurzní podstaty na ní se totiž neurčuje podle totožných kritérií. Mohl si být vědom toho, že o výši jeho podílu na odměně budou podstatné další skutečnosti v podobě rozsahu a délky činnosti následného správce, který byl ustanoven na jeho místo. Jinými slovy, mohl a měl si být vědom, že jeho odměna bude tím nižší, čím více úkonů bude muset následný správce konkurzní podstaty učinit a čím déle bude jeho činnost trvat (doba, po kterou by správce konkurzní podstaty případně byl v prodlení s plněním svých povinností, se však nezohledňuje, jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4135/2011).
14. Krajský soud a vrchní soud zdůraznily, že odměna správce konkurzní podstaty v jednom konkurzním řízení je jen jedna; figurovalo-li v řízení více správců, je třeba mezi ně tuto odměnu rozdělit. Nejvyšší soud shledal, že celková výše odměny má být stejně vysoká jak v situaci, kdy v řízení figuroval jediný správce konkurzní podstaty, tak v situaci, kdy jich v této funkci postupně figurovalo více. K právě zmíněným úvahám soudů stěžovatel poznamenal, že nemá důvodu je zpochybňovat. Podle náhledu Ústavního soudu zmíněný závěr o jedné odměně a o její shodné výši i při působení více správců konkurzní podstaty v kombinaci s právní úpravou, která pro určení výše odměny nepoužívá shodná kritéria jako pro určení podílu jednotlivých správců na odměně, dále podporuje náhled, že stěžovatel nemohl spoléhat na to, že mu připadne celá odměna vyčíslená v usnesení krajského soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 20 K 72/98-610, vydaným před jeho odvoláním z funkce.
15. Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, že soud je podle §170 o. s. ř. vázán svým usnesením, stejně jako s námitkou věci rozhodnuté. Nejvyšší soud zde objasnil, že usnesením krajského soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 20 K 72/98-610 bylo rozhodnuto o celkové odměně správce konkurzní podstaty, nikoli výlučně o odměně stěžovatele, který v době vydání tohoto usnesení byl jedinou osobou ve funkci správce konkurzní podstaty. I po pravomocném schválení konečné zprávy mohou nastat situace, kdy správce konkurzní podstaty bude žádat další odměnu nebo náhradu hotových výdajů za úkony, které provedl po schválení konečné zprávy. Překážka věci rozhodnuté pak podle Nejvyššího soudu nebrání, aby rozhodoval o doplatku této odměny za činnost po vydání usnesení o schválení konečné zprávy a s tím i o rozdělení celé odměny mezi předchozího a následného správce konkurzní podstaty. Za výklad běžného zákona Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího soudu, že usnesením o schválení konečné zprávy, jímž se současně určuje odměna správce konkurzní podstaty, bylo rozhodnuto o související celkové výši odměny správce konkurzní podstaty, nikoli výlučně o odměně stěžovatele. Z ústavního hlediska pak nelze mít výhrad proti tomu, že soudy v napadených rozhodnutích zohledňovaly skutečnosti nově nastalé po vydání rozhodnutí o této odměně (tj. okolnost, že byl ustanoven jiný správce, vznik nároku na doplatek odměny a nutnost rozdělit odměnu mezi oba správce, kteří byli ve věci činní) a na jejich základě pak rozhodly o nově stanovené celkové výši odměny a o jejím rozdělení mezi oba ve věci činné správce.
16. Stěžovatel, namítaje zásah do své právní jistoty, rovněž zmínil, že o rozdělení odměny mezi správce konkurzní podstaty krajský soud rozhodl až po devíti letech po vydání usnesením ze dne 26. 6. 2007 č. j. 20 K 72/98-610, jímž bylo o odměně původně rozhodnuto. Protože podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb. se odměna mezi více správců konkurzní podstaty dělí v poměru rozsahu a délky doby jejich činnosti, bylo možno jejich podíl definitivně určit nejdříve v okamžiku, kdy skončila činnost i následného správce konkurzní podstaty. Do této doby se uvedený poměr postupně měnil, jak narůstala délka doby jeho činnosti. Jak ve svém usnesení popsal vrchní soud, následný správce konkurzní podstaty činil po stěžovatelově zproštění řadu úkonů, např. prováděl kontrolu dosud předaných dokladů, neboť konkurzní soud z důvodů, pro které stěžovatele zprostil funkce, neměl jistotu, zda stěžovatel neučinil ještě další dispozice s majetkem spadajícím do majetkové podstaty, následný správce vedl spor před Okresním soudem v Opavě a v roce 2012 v návaznosti na neúspěch v tomto sporu plnil z majetku konkurzní podstaty. Dne 19. 9. 2014 pak krajský soud vydal rozvrhové usnesení o vydání zbývající výtěžku zpeněžení, a poté, co mu následný správce konkurzní podstaty oznámil splnění tohoto rozvrhového usnesení, krajský soud dne 28. 6. 2016 rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením o odměně a jejím dělení mezi oba správce. Byť tedy doba devíti let není zanedbatelná, nelze podle Ústavního soudu přehlédnout, že stěžovatel si již v době svého zproštění funkce (24. 6. 2008) musel být vědom toho, že mu proto nepřipadne celá odměna vyčíslená v usnesení krajského soudu ze dne 26. 6. 2007. Poměr rozsahu a délky doby činnosti jednotlivých správců přitom nebylo možno s konečnou platností určit dříve, než skončila činnost posledního z nich. Z těchto důvodů ani poukaz na dobu devíti let nemůže vést k závěru, že by obecné soudy porušily stěžovatelova základní práva či svobody.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu