ECLI:CZ:US:2020:4.US.2159.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2159/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. W., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2020 č. j. 3 To 106/2020-217, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým dle stěžovatelova tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2019 č. j. 3 T 137/2017-206 byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení v trestní věci sp. zn. 3 T 137/2017. V tomto trestním řízení byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl podle soudů dopustit, stručně řečeno, tím, že neplnil vyživovací povinnost vůči svým dvěma nezletilým dětem, ačkoliv mu tato byla stanovena rozsudky opatrovnických soudů. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin (podrobně k tomuto trestnímu řízení viz usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 3486/19, kterým byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost proti odsuzujícím rozhodnutím; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Návrh na obnovu trestního řízení stěžovatel opřel o novou skutečnost, spočívající ve vydání nového rozhodnutí opatrovnického soudu, kterým se zpětně konstatovalo, že stěžovatelova vyživovací povinnost byla v kritickém období nižší. Dle okresního soudu však tato skutečnost nemůže přinést jiné rozhodnutí o vině či trestu. Rozhodnutí opatrovnického soudu nesměřuje k odůvodnění výše výživného. Původní trestní rozhodnutí je vystaveno na odlišných argumentačních základech a je na rozhodování opatrovnického soudu nezávislé. Trestní soud měl k dispozici výdělkové poměry stěžovatele a autonomně je vyhodnotil. Změna výživného v opatrovnickém řízení není pro obnovu řízení relevantní skutečností. Tou by mohlo být zjištění, že majetkové poměry stěžovatele byly jiné, než zjistily původně soudy. Nic takového však prokázáno nebylo.
4. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního. K nim doplnil, že podle ustálené judikatury není trestní soud vázán rozhodnutím opatrovnického soudu, jde-li o výši vyživovací povinnosti, nýbrž je povinen ji vyhodnotit samostatně s tím, že uvedené rozhodnutí je jen jedním ze zvažovaných důkazů. Soudy se přitom v původním řízení zabývaly výší vyživovací povinnosti velmi podrobně a dospěly k vlastním závěrům, zejména o stěžovatelových výdělečných možnostech. Změna rozhodnutí opatrovnického soudu pak logicky na těchto závěrech nic změnit nemůže. Nové rozhodnutí opatrovnického soudu vyvolává navíc podle krajského soudu pochybnosti o jeho věcné správnosti, neboť soud v něm nikterak komplexně nehodnotí všechna zákonná kritéria pro určení výše výživného. Nedošlo k souhrnnému hodnocení majetkových poměrů stěžovatele, jeho schopností a možností, ani potřeb a majetkových poměrů nezletilých dětí. Krajský soud tedy zvážil obsah tohoto rozhodnutí jako jeden z důkazů a nedospěl k závěru, že by šlo o skutečnost, která by mohla vést k novému rozhodnutí o vině či trestu. Pouhý odkaz na konkrétní rozhodnutí opatrovnického soudu v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku není důvodem pro obnovu řízení, je-li toto rozhodnutí změněno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že změnou rozsudku v občanskoprávním řízení se ukázalo, že neměl v rozhodném období povinnost platit výživné ve výši 5 000 Kč, z čehož vycházely původní odsuzující rozsudky. Ve skutečnosti měl stěžovatel vyživovací povinnost ve výši 3 200 Kč. Vzhledem k tomu, že platil v rozhodném období pravidelně částku 3 000 Kč měsíčně, nemohl se dopustit jednání, za nějž byl odsouzen. Rozdíl 200 Kč nemá dle stěžovatele žádný význam pro jeho trestní odpovědnost. Stížnostní soud podle stěžovatele v odůvodnění napadeného usnesení předjímá něco, co by mělo být vyhrazeno až do obnoveného řízení. Soudy měly povinnost vzít v potaz existenci nového opatrovnického rozhodnutí a obnovit trestní řízení pro rozpor původních rozsudků s ním. Stížnostní soud si mohl případně vyžádat bližší stanovisko opatrovnického soudu, jako je běžné v řízení u Ústavního soudu.
6. Podle stěžovatele je dále nutné provést třeba i jen formální změnu skutkové věty odsuzujícího rozsudku, aby neodkazovala na "neúčinná" rozhodnutí opatrovnického soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá. To platí i pro přezkum ústavnosti rozhodnutí o obnově řízení.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, aniž by jakkoliv významně reflektoval, že se s nimi soudy vypořádaly. Trestní soudy posoudily stěžovatelovu vyživovací povinnost autonomně a změněný názor soudu v opatrovnickém řízení, kterého se stěžovatel dovolává (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2019 č. j. 0 P 191/2018-363) není pro povolení obnovy řízení relevantní právní skutečností. Jde toliko o nový důkaz, který soudy v řízení o povolení obnovy řízení vzaly v potaz a logicky a srozumitelně vyhodnotily. Závěr, že tento nový důkaz není z hlediska dřívější trestní odpovědnosti stěžovatele relevantní, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Následná změna názoru opatrovnického soudu, a to navíc jen v části týkající se neustále se měnících majetkových poměrů, nevylučuje sama o sobě ústavní konformitu stěžovatelova odsouzení za neplnění vyživovací povinnosti.
11. Rozdílnost názorů jednotlivých soudů na totožnou otázku (plnění vyživovací povinnosti) je sice nežádoucí, avšak nikoliv nezbytně ústavně nekonformní. Trestní soudy provedly obsáhlé dokazování a dospěly k vlastním udržitelným závěrům (přezkum rozhodnutí opatrovnického soudu Ústavní soud provádět v tomto řízení nemůže). Nebylo-li původní rozhodnutí opatrovnického soudu (rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 4. 2016 č. j. 10 P 3/2011-232, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016 pod č. j. 37 Co 269/2016-276) klíčovým podkladem pro původní odsuzující rozsudek (viz k tomu již shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3486/19, které se s touto změnou výživného vypořádává), je logické, že jeho nové rozhodnutí nebude rovněž důležitou okolností. Tím méně by pak bylo pro trestní soud relevantní vyjádření (stěžovatelem požadované) opatrovnického soudu nad rámec jeho rozhodnutí. Pro podrobnosti lze odkázat na nadstandardně zevrubné odůvodnění napadeného usnesení.
12. Přisvědčit nelze ani námitce, že uvedené závěry mohly soudy učinit až v obnoveném řízení. Úkolem soudů v řízení o povolení obnovy řízení je zvážení toho, zda nově zjištěné skutečnosti potenciálně mohou vést k novému rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. To soudy učinily a dospěly k logickému závěru, že tomu tak ve stěžovatelově případě není. Stěžovatelův poukaz na uvedený nález je nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud obecným soudům vytkl, že se s novým důkazem (výpověď svědkyně) vůbec neseznámily. Ve stěžovatelově případě jde o pravý opak této situace, neboť se soudy s novým důkazem podrobně seznámily a zhodnotily jej nejen samostatně, ale i ve vztahu k dalším důkazům. V tomto směru jim nelze cokoliv vytknout.
13. Konečně ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkou, že k obnově řízení mělo dojít již jen z důvodu úpravy tzv. skutkové věty, která odkazuje na neexistující (změněné) soudní rozhodnutí. Přijetím podobného závěru by totiž mohlo docházet k obnově řízení při změně každé ve skutkové větě zmíněné skutečnosti (zákona, názvu ulice apod.). Obdobný formalismus neodpovídá ani znění, ani smyslu úpravy obnovy řízení. Změna rozhodnutí opatrovnického soudu nic nemohla změnit na tom, že stěžovatel si své vyživovací povinnosti musel být vědom z předchozích rozhodnutí opatrovnického soudu.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu