ECLI:CZ:US:2020:4.US.2171.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2171/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Žalio, zastoupeného JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem sídlem Šafaříkova 22/371, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020, č. j. 21 Cdo 975/2020-485, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2019, č. j. 62 Co 380/2018-455, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. května 2018, č. j. 23 C 71/2010-396, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a HSBC Bank PLC, sídlem 8 Canada Square, Londýn E14 5 HQ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora uvedená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvého stupně"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 37 Listiny a rovněž principy spravedlivého procesu a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a hlavy páté Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným usnesením soud prvého stupně zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod č. j. 62 Co 274/2012-255, ze dne 25. 3. 2015, v rámci řízení sp. zn. 23 C 71/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 1, kterou podal stěžovatel, a současně mu uložil, aby vedlejší účastnici k rukám jejího právního zástupce uhradil náhradu nákladů řízení. Proti napadenému usnesení soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, avšak odvolací soud je potvrdil napadeným usnesením a uložil stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici. Stěžovatel proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl a současně uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Žalobu na obnovu řízení stěžovatel podal v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, v němž vystupoval v procesním postavení žalobce a v němž mu nejprve Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 8. 2011, č. j. 23 C 71/2010-125, vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dne 26. 10. 2009 podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je neplatná. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice však následně Městský soud v Praze (poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem a vráceno mu zpět k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 62 Co 274/2012-255, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl svým usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339 (pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná rovněž na stránkách www.nsoud.cz). Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, již odmítl Ústavní soud svým usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1702/17 (pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na stránkách https://nalus.usoud.cz).
5. Žalobu na obnovu řízení, již zamítl nalézací soud svým napadeným usnesením, podal stěžovatel z důvodu, že v odvolacím řízení před Městským soudem vyústivším ve vydání rozsudku č. j. 62 Co 274/2012-255, veškeré listiny předložené vedlejší účastnicí v řízení podle něj nebyly originály, že byly v dubnu roku 2017 skartovány a že v původním řízení před soudem prvého stupně nemohl použít závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 398/2016. V řízení o odvolání proti napadenému usnesení soudu prvého stupně pak stěžovatel rovněž předložil informativní listy důchodového pojištění tří osob, které však odvolací soud jako důkaz neprovedl, neboť by to považoval za rozporné s §232 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně přikročuje k formulaci námitek proti nim, tedy 1) nepřipuštění možnosti vést řádně dokazování, 2) postup v rozporu s ustálenou judikaturou, 3) opomenutí předložených tvrzení a důkazů k novým skutečnostem. Obsah těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že jediný soud, který prováděl kompletní dokazování, byl soud prvého stupně v původním řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, který jeho žalobě vyhověl. Ostatní soudy pak neprováděly další dokazování, nehodnotily skutkové důvody přes jeho návrh, neumožnily stěžovateli se řádně vyjádřit ke změněnému právnímu názoru odvolacího soudu, který byl překvapivý, ani řádně provést dokazování, které by bylo způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci.
8. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že postupovaly v rozporu se svou vlastní judikaturou, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně uvádí, když neshledaly skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvého stupně.
9. Ad 3) stěžovatel namítá, že odvolací soud zcela opomněl předložená tvrzení a důkazy k novým skutečnostem, které zpochybňovaly důkazy provedené v původním řízení. Novým důkazem je dle stěžovatele pravé vyhotovení listin namísto kopií. Důvod k obnově řízení tak stěžovatel shledává v tvrzení skutečnosti, že listinné důkazy provedené v původním řízení byly padělky, což by bylo prokázáno znaleckým posudkem jakožto novým důkazem. Nepřipuštění těchto důkazů odvolacím soudem bylo svévolné.
10. Novým důkazem byly rovněž informativní listy důchodového pojištění tří osob, které podle stěžovatele dokládají, že jejich pracovní smlouvy, které předložila v původním řízení vedlejší účastnice, byly padělky. S tímto novým důkazem se odvolací soud nijak nevypořádal a Nejvyšší soud v reakci na něj toliko odkázal na §232 odst. 2 občanského soudního řádu), což stěžovatel považuje za formalistické. Šlo zde
o mimořádnou situaci, neboť tento důkaz jednoznačně prokazuje nepravost důkazů, o něž v původním řízení obecné soudy opřely své skutkové závěry.
11. Stěžovatel v závěrečné části své ústavní stížnosti připojuje svůj osobní názor, jímž zpochybňuje některé postupy obecných soudů v původním řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vyjadřuje svou nespokojenost s postupem odvolacího soudu a zdůrazňuje, že hlavním důvodem žaloby na obnovu řízení byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339, který byl nově vydaný právě v souvislosti s ochranou zástupců zaměstnanců v Evropských radách a který bez své viny v původním řízení nemohl uplatnit. Toto rozhodnutí pak ignoroval i Nejvyšší soud, který uvedl, že žádné z rozhodnutí, na které se stěžovatel odvolával, na jeho situaci nedopadá.
V. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy v řízení o žalobě na obnovu řízení a opravných řízeních na ně navazujících postupovaly zcela v mezích ústavní konformity. Řádně stěžovateli vysvětlily, že jím tvrzené skutečnosti a důkazy nelze v dané věci považovat za nové, přičemž tento jejich závěr vyznívá v kontextu dané věci zcela srozumitelně, odůvodněně a přesvědčivě. Obecným soudům nelze vytknout, že ve stěžovatelově žalobě na obnovu řízení neidentifikovaly nic, co by nemohl použít již v původním řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
14. Nejen ústavní stížností, ale i žalobou na obnovu řízení a opravnými prostředky podanými v řízení o ní tak stěžovatel de facto toliko usiluje o zhojení nedostatků ve své důkazní iniciativě, jichž se v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dopustil. K tomuto účelu však neslouží ani institut obnovy řízení, ani institut ústavní stížnosti. Obecným soudům proto nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytýkat, pokud naplnění takového účelu nepřipustily. K jednotlivým námitkám pak uvádí Ústavní soud následující:
15. Námitka 1) je nepřesvědčivá. Ústavní soud zastává názor, že měřítkem úspěšnosti žaloby na obnovu řízení není věcná správnost meritorních rozhodnutí vydaných v původním řízení, ale toliko dostatečnost odůvodnění obecných soudů, proč důvody pro povolení obnovy řízení neshledaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3386/09 ze dne 29. 7. 2010 (N 151/58 SbNU 281)]. Valná část stěžovatelovy argumentace se přitom týká údajných pochybení obecných soudů v původním řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, jež však na podkladě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o žalobě na obnovu řízení a opravných prostředích na ně navazujících přezkoumávat nelze. Byl by tím obcházen účel žaloby na obnovu řízení, přičemž stěžovatel již možnost předložit Ústavnímu soudu tato údajná pochybení k posouzení měl a využil ji (viz výše bod 4.).
16. Námitky 2) a 3) pak rovněž směřují mimo podstatu věci, neboť jejich prostřednictvím stěžovatel ignoruje právní úpravu žaloby na obnovu řízení dle občanského soudního řádu, její účel, místo v systému opravných prostředků i podmínky úspěšného uplatnění. Obecným soudům nelze ničeho vytknout, pokud žádný důvod k povolení obnovy řízení dle §228 odst. 1 občanského soudního řádu neshledaly, neboť nic z toho, co stěžovatel navrhoval, nebylo novou skutečností, rozhodnutím či důkazem ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a ani zde nebyl důkaz, který stěžovatel bez své viny nemohl provést již v původním řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Zejména odvolací soud přesvědčivě v odůvodnění svého napadeného usnesení vyložil, proč ve stěžovatelově žalobě na obnovu řízení nebyla dána žádná novost, obzvláště proč údajnou nepravost listinných důkazů mohl namítat již v původním řízení (srov. body 15. - 17. napadeného usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
17. Odkaz Nejvyššího soudu na §232 odst. 2 občanského soudního řádu, s nímž tento soud aproboval jako správný postup, jímž odvolací soud nepřipustil nový důkaz proto, že byl předložen až po uplynutí lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, nelze považovat za formalismus, neboť toto ustanovení ani jiný postup při opožděném předložení nového důkazu neumožňuje.
18. Ve stěžovatelově situaci přitom nelze spatřovat ani jakoukoliv výjimečnost, jíž se stěžovatel dovolává, neboť s listinnými důkazy v původním řízení měl možnost se seznámit po dostatečnou (nezanedbatelně dlouhou, neboť původní řízení trvalo několik let) dobu, během níž mu nic nebránilo v tom, aby vyvinul potřebné úsilí k tomu, aby případné důkazy (včetně informativních listů důchodového pojištění, předložených jím až v odvolání proti napadenému usnesení soudu prvého stupně) předložil či navrhl,
měl-li za to, že vyvracejí pravdivost důkazů předložených protistranou [přiměřeně srov. nález sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018 (N 163/91 SbNU 43)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti dokonce ani netvrdí a neprokazuje, že by v původním řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru alespoň zpochybnil pravost listinných důkazů a požadoval předložení jejich originálů.
19. Obecné soudy rovněž nijak nepochybily, pokud za důvod obnovy řízení nepovažovaly ani rozhodnutí, které přináší nový právní názor, o němž stěžovatel tvrdí, že konvenuje jeho procesním zájmům. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud jednoznačně zastává myšlenku, že za důvod obnovy řízení nelze považovat nový právní názor [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018 (N 163/91 SbNU 43) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 410/2000 ze dne 2. 10. 2000 (U 37/20 SbNU 341)]. Ač se tato rozhodnutí týkají právního názoru Ústavního soudu, nikoliv obecných soudů, nauka i praxe občanského práva procesního k této otázce přistupuje obdobně.
20. Rozhodnutím dle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je totiž jen takové rozhodnutí, které má pro dané řízení bezprostřední právní účinky, zejména v podobě odlišného vyřešení právní otázky, než k jakému dospěl soud v původním řízení, který tuto otázku řešil jako předběžnou ve smyslu §135 odst. 2 občanského soudního řádu, mění-li se jím rozhodnutí, jímž byl tento soud ve smyslu §135 odst. 1 občanského soudního řádu vázán, nebo týká-li se takové rozhodnutí skutečností a důkazů, z nichž tento soud vycházel [srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 67/82 ze dne 8. 9. 1982 (Rc 2/1983), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 ze dne 24. 10. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 540/2011 ze dne 27. 10. 2011, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 742/2016 ze dne 29. 6. 2016, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2996/2010 ze dne 27. 6. 2012; z odborné literatury např. ŠÍNOVÁ, R. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 837]. Nejde tedy naopak o rozhodnutí, které přináší toliko jiný či nový právní názor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2794/2014 ze dne 11. 11. 2014), což je i případ stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339.
VI. Závěr
21. Ústavní soud se po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl s argumentací stěžovatele ztotožnit. Žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek v této konkrétní věci nesvědčí o byť potenciálním porušení některého jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ústavní soud proto neshledal potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu