ECLI:CZ:US:2020:4.US.2209.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2209/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 č. j. 25 Co 361/2019-1764 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2019 č. j. 0 P 636/2009-1705, 53 P a Nc 217/2010 a 53 P a Nc 8/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé E. Ch. a 2. L. Ch., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zvýšil vyživovací povinnost otce k 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá"), naposledy stanovenou rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 5. 2008 č. j. 14 Nc 578/2007-52 částkou 10 000 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 9. 2009 na částku 15 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2014 na částku 20 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018 na částku 25 000 Kč měsíčně (výrok I), dále mu uložil zaplatit dluh na výživném (za období ode dne 1. 9. 2009 do dne 19. 9. 2019) pro nezletilou v celkové výši 295 000 Kč (výrok II), jeho návrh ze dne 16. 2. 2018 na změnu péče o nezletilou zamítl (výrok III), jeho další návrh, učiněný při jednání před obvodním soudem dne 30. 4. 2013 na snížení výživného pro nezletilou zamítl (výrok IV), státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o vyživovací povinnosti otce (tj. ve výroku I) změnil tak, že vyživovací povinnost otce k nezletilé, naposledy stanovenou rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 5. 2008 č. j. 14 Nc 578/2007-52, částkou 10 000 Kč měsíčně, zvýšil počínaje dnem 1. 9. 2009 na částku 12 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2014 na částku 15 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018 na částku 20 000 Kč měsíčně (výrok I). Určil, že nedoplatek otce na výživném za období od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2019 nevznikl (výrok II). Rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o změně péče (tj. ve výroku III) a v zamítavém výroku o snížení výživného (tj. ve výroku IV) potvrdil (výrok III), státu náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). Městský soud po doplněném dokazování (srov. bod 20 a 21 rozsudku městského soudu) dospěl k závěru, že je namístě zvýšit výživné pro nezletilou, ale v menším rozsahu, než stanovil obvodní soud. Městský soud konstatoval, že nová výše výživného odpovídá potřebám nezletilé, možnostem a schopnostem otce, ale je v souladu i s tím, že nezletilá má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, podle kritéria zásadně stejné životní úrovně, což je hledisko, které se uplatní přednostně před jinak obecným hlediskem odůvodněných potřeb oprávněného. Podle městského soudu vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů (nikoli jen jednoho z nich), je třeba v případě soudem stanoveného výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče (žalovaného o výživné), ale i životní úroveň druhého rodiče. Těmto kritériím nastavené výživné podle městského soudu plně odpovídá. Jde-li pak o návrh otce na změnu péče o nezletilou, jímž se domáhal svěření nezletilé do své péče, i v tomto ohledu městský soud potvrdil závěr obvodního soudu, že tento návrh otce není důvodný a není v zájmu nezletilé, za správný, když nezletilá byla obvodním soudem opakovaně vyslýchána ve věci svěření do péče, přičemž opakovaně se vyjádřila tak, že jejím přáním je, aby byla ponechána v péči matky a měla možnost se podle vzájemné dohody s otcem stýkat. Nezletilá je ve věku (17 let), kdy je plně schopna vyjádřit se k uvedené otázce, a vyjádřila-li jednoznačně svůj postoj v tom smyslu, že chce být i nadále ve výchově matky, městský soud má ve shodě s obvodním soudem za to, že bylo podle městského soudu namístě tento názor nezletilé plně respektovat.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že namísto potřebného individuálního přístupu posuzování poměrů oprávněných a povinných se obecné soudy spokojily a uchýlily k aplikaci obecně společensky zažitých "výchovných pravd", které však neodpovídají faktické rodinné situaci stěžovatele a jeho dcery. Obecné soudy určily výši výživného mechanicky, aniž by se zabývaly tím, jaké jsou odůvodněné potřeby nezletilé a jaká je současná životní úroveň nezletilé a jejích rodičů. Kritérium pro určení výše výživného ve stanovených částkách chybí úplně. Tímto zobecněním a zjednodušením posuzované věci došly k závěrům, které se příčí smyslu a účelu ustanovení jednoduchého (sc. podústavního) práva a poškozují ústavně zaručená práva stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že není možné zvyšovat výživné z důvodu přechodu na vyšší stupeň studia u vzdělávání nezletilé, jelikož v jejím případě k žádným přechodům v systému studia v různých školách nedocházelo, protože navštěvuje od mateřské školy až do současnosti stále X, na které školné neplatí. I za situace, že by obecné soudy mínily pouze přechod tzv. symbolický, nelze podle stěžovatele rezignovat na požadavek přezkoumatelnosti a srozumitelnosti odůvodnění závěrů obecných soudů. V napadených rozsudcích absentují důkazy, ze kterých soudy vycházely a které je vedly k rozložení výživného stanoveným způsobem.
5. Právní závěry (o zvýšení výživného) nenavazují na konkrétní skutková zjištění, jde-li o odůvodněné potřeby nezletilé. Z napadených rozsudků není zřejmé, jaké konkrétní potřeby má nezletilá a jaké jsou s uspokojením těchto potřeb spojeny náklady, když o sedmnáctileté dítě matka osobně nepečuje ve stejné míře jako o dítě pětileté, tedy k osobní péči se již ve větším rozsahu nepřihlíží a rovněž vklad matky do péče o nezletilou je třeba měřit finančními prostředky. Uvedenou premisou by z napadených rozhodnutí bylo nutné dojít k závěru, že náklady na nezletilou dosahují částky cca 40 000 Kč měsíčně. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že z pozice otce dítěte nesouhlasí s tím, aby si jeho dcera na prahu dospělosti zvykla na pravidelný měsíční příjem ve výši 40 000 Kč. Po zohlednění všech příjmů a výdajů stěžovatel měsíčně disponuje nižší částkou než nezletilá.
6. Obecné soudy rovněž nezohlednily zdravotní stav stěžovatele ani jeho věk, který se blíží důchodovému, tudíž stěžovatel by měl šetřit pro případ možné nemoci, což mu není v důsledku napadených rozsudků umožněno.
7. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel dále v tom, že v řízení nebyla vypořádána částka ve výši 680 000 Kč, kterou byl stěžovatel na základě nepravomocného rozsudku obvodního soudu povinen uhradit na dlužném výživném, kdy předmětný rozsudek byl následně zrušen. Na straně matky vzniklo obohacení bez právního důvodu. Městský soud v bodě 24 napadeného rozsudku vyčíslil jeho dluh na výživném na částku 418 000 Kč a konstatoval, že s ohledem na již otcem uhrazenou částku 680 000 Kč dluh otce na výživném nevznikl. Částku ve výši 262 000 Kč (rozdíl mezi uhrazenou částkou 680 000 Kč a údajným dlužným výživným ve výši 418 000 Kč) ponechaly obecné soudy nepřípustně nevypořádanou a z pohledu otce jde o plnění uskutečněné ve prospěch matky bez právního důvodu.
8. Co se týče péče o nezletilou, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obecné soudy se v napadených rozsudcích k návrhu na svěření nezletilé do jeho výlučné péče spokojily pouze s její výpovědí, bez zohlednění ostatních kritérií, která hrají při rozhodování o výchově dítěte roli, čímž také zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě a stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
14. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily, přičemž s ohledem na skutková zjištění lze dovodit takovou změnu poměrů oproti době posledního rozhodování, která umožňuje změnu dosud stanoveného výživného, přičemž zejména finální závěry městského soudu o konkrétní výši stanoveného výživného nelze shledat nikterak excesivními.
15. Ke skutkovým námitkám stěžovatele nutno uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů a jeho nahrazení vlastním hodnocením, které je od závěrů obecných soudů odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal.
16. K námitce stěžovatele, že jím nad rámec stanovených povinností uhrazené výživné ve výši 262 000 Kč ponechaly obecné soudy nepřípustně nevypořádané a z pohledu otce jde o plnění uskutečněné ve prospěch matky bez právního důvodu, třeba připomenout, že dojde-li v rozhodnutí odvolacího soudu ke snížení vyživovací povinnosti pro nezletilé dítě, není dána povinnost oprávněného vrátit dříve zaplacené výživné povinnému, protože spotřebované výživné na nezletilé děti podle §923 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nevrací. Za druhé nutno zdůraznit, že trval-li by stěžovatel na tom, že výživné spotřebované nebylo, má takové právní nástroje soukromého práva, aby údajné plnění bez právního důvodu na matce vymohl. K péči o nezletilou Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jejímu věku blízkému zletilosti, obecné soudy správně a souladně s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3970/18) konstatovaly, že přeje-li si být ve výchově matky, je třeba její názor respektovat, a to zvláště za situace, kdy z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by takové přání nezletilé nebylo v jejím nejlepším zájmu, či že by v péči matky jakkoliv strádala.
17. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
18. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu