ECLI:CZ:US:2020:4.US.2215.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2215/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KLEMENT, a. s., sídlem Hliňany 18, Řehlovice, zastoupené Mgr. Jarmilou Sejkorovou, advokátkou, sídlem Hlavní 232/26, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2020 č. j. 8 Cmo 111/2020-114 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2020 č. j. 26 Cm 3/2017-100, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jana Světlíka a 2) JUDr. Jiřího Skuhry, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhuje přednostní projednání své věci a odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podala dne 20. 11. 2017 ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") proti vedlejším účastníkům žalobu o zaplacení částky 34 655 136,47 Kč. Krajský soud následně stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve výši 1 732 757 Kč, stěžovatelka dne 11. 6. 2019 požádala o osvobození od soudního poplatku. V žádosti uvedla, že zaplacením soudního poplatku by se vystavila riziku, že nebude schopna včas splnit závazky svým smluvním partnerům. Disponibilní prostředky ve výši 69 milionů Kč potřebuje k hrazení provozních nákladů a splácení úvěrů v celkové výši 406 milionů Kč, zaplacení soudního poplatku by mohlo vést k porušení povinnosti statutárních orgánů stěžovatelky jednat s péčí řádného hospodáře.
3. Jelikož stěžovatelka k výzvě krajského soudu nedoložila důvody osvobození od soudního poplatku, krajský soud usnesením ze dne 29. 10. 2019 č. j. 26 Cm 3/2017-76 osvobození od soudního poplatku stěžovatelce nepřiznal. Uvedené usnesení zrušil k odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesením ze dne 21. 1. 2020 č. j. 8 Cmo 12/2020-91, neboť stěžovatelka doručila další podklady o svých majetkových poměrech po vydání usnesení krajského soudu. Vrchní soud proto věc vrátil krajskému soudu k novému projednání.
4. Krajský soud osvobození od soudního poplatku stěžovatelce znovu nepřiznal napadeným usnesením. Uvedl v něm, že z tvrzení stěžovatelky zaprvé neplyne, že by nebyla schopná zaplatit vyměřený soudní poplatek, neboť má disponibilní zdroje ve výši 69 milionů Kč, jak sama uvádí. Zadruhé, aktuální záporná bilance aktiv a pasiv není sama o sobě důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Stav finančních prostředků na účtech nelze izolovaně posuzovat pouze k určitému dni, ale za celé období po podání žaloby. K doložení těchto skutečností stěžovatelka podklady nepředložila, avšak krajský soud ji podruhé nevyzýval, neboť již skutečnosti z dosud předložených podkladů vylučují osvobození od soudního poplatku stěžovatelky. Krajský soud nadto poukázal na skutečnost, že v době podání žaloby stěžovatelka podávala další návrhy na zahájení soudních řízení, u nichž soudní poplatky ve srovnatelné výši zaplatila.
5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud svým napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu. V odvolání stěžovatelka vytkla krajskému soudu také to, že jí doručil zrušovací usnesení vrchního soudu až spolu s jeho napadeným usnesením, a proto krajský soud své napadené usnesení vydal předčasně. Vrchní soud k tomu uvedl, že sice šlo o vadu řízení, avšak bez souvislosti s obsahem výroku a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu; námitku proto zamítl jako nedůvodnou. K osvobození od soudních poplatků vrchní soud uvedl, že byly-li zjištěny z účetní závěrky za rok 2017 (doba podání žaloby) disponibilní prostředky ve výši 69 milionů Kč a platila-li stěžovatelka v uvedené době soudní poplatky za jiná řízení, byla v době podání žaloby schopna zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Současně vrchní soud uvedl, že napadené usnesení krajského soudu potvrdil, "přestože schopnost [stěžovatelky] zaplatit soudní poplatek ve vyměřené výši je v současné době nepochybně silně snížena".
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka zaprvé vytýká krajskému soudu a vrchnímu soudu, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu posuzovaly okolnosti jejích majetkových poměrů ke dni podání žaloby a nezohledňují současnou situaci. Tím, že obecné soudy zohledňují poměry minulé, se dopouštějí excesivního výkladu §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který vede k porušení jejího práva na soudní ochranu a zákazu rovného zacházení.
7. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že neměla čas reagovat na zrušovací usnesení vrchního soudu, bylo-li jí doručeno až současně s napadeným usnesením krajského soudu. Způsob, jakým se s uvedenou námitkou vypořádal vrchní soud ve svém napadeném usnesení, označila stěžovatelka za neakceptovatelný (viz bod 5 shora).
8. Svou věc stěžovatelka označuje jako "skutečně velmi naléhavou", a proto požaduje její přednostní projednání. Navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu, neboť hrozí, že pro nezaplacení soudního poplatku bude soudní řízení o její žalobě zastaveno. Protože žaluje zaplacení náhrady škody z protiprávního jednání vedlejších účastníků, při odložení vykonatelnosti by jim nevznikla újma žádná, kdežto stěžovatelka by přišla o možnost domoci se uvedeného nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými rozhodly o její žádosti o osvobození od soudního poplatku v občanském soudním řízení. Ve své judikatuře týkající se rozhodnutí o osvobození od placení soudních poplatků Ústavní soud opakovaně uvedl, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry o důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem, přehodnocovat. Ústavní soud do rozhodovací praxe obecných soudů o osvobození od soudního poplatku zasahuje výjimečně ve věcech týkajících se buď specifických otázek [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999 (N 71/14 SbNU 107), sp. zn. II. ÚS 13/98 ze dne 27. 10. 1998 (N 131/12 SbNU 245), sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45) či nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)], nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků je způsobilé založit toliko svévolné použití §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v chybějícím odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)].
13. V nyní posuzované věci stěžovatelka namítá, že obecné soudy postupovaly při výkladu a použití §138 odst. 1 o. s. ř. svévolně, neboť uplatnily kritéria v uvedeném ustanovení neobsažená. Námitka je však neopodstatněná.
14. Se stěžovatelkou lze souhlasit v obecné rovině v tom, že obecné soudy musí při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, nikoli minulých či budoucích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 659/12 ze dne 11. 11. 2014 (N 204/75 SbNU 287) či sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 151/70 SbNU 401), bod 19]. Tak však v nyní posuzované věci obecné soudy nepostupovaly. Krajský soud v napadeném usnesení vycházel z podkladů předložených stěžovatelkou, a to zejména z účetní závěrky za rok 2017. Sama stěžovatelka poukazovala na svoji účetní bilanci, podle které má k dispozici prostředky ve výši 69 milionů Kč. Krajský soud vycházel primárně z tohoto údaje, jiné krajskému soudu i přes výzvu učiněnou po podání žádosti o osvobození nepředložila. Ostatně ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné jiné skutečnosti, ze kterých by měla jinak plynout její objektivní neschopnost zaplatit soudní poplatek.
15. Je sice pravdou, že vrchní soud nesprávně uvedl, že majetkové poměry soud zkoumá výlučně ke dni podání žaloby, vyplývá-li z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a Ústavního soudu, že obecné soudy posuzují situaci účastníka řízení v době podání žádosti o osvobození od soudního poplatku (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 884/12 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 290/14 ze dne 29. 4. 2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 č. j. 32 Cdo 663/2014-66). Jak však bylo uvedeno shora, údaje o své hospodářské situaci předložila sama stěžovatelka. Nelze pak úspěšně vytýkat obecným soudům, že z nich vycházely, není-li schopná předložit žádné údaje o své aktuální hospodářské situaci, natož takové, které dokládají její objektivní neschopnost soudní poplatek zaplatit. Krajský soud nadto výslovně uvedl, že je nutné posuzovat "celé období od podání žaloby."
16. Lze shrnout, že ačkoli vrchní soud chybně v obecné rovině uvedl okamžik posuzování majetkových poměrů stěžovatelky, nemělo to vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť krajský soud vycházel z aktuálních majetkových poměrů tak, jak je stěžovatelka doložila. Samotné posouzení majetkových poměrů stěžovatelky je srozumitelně a logicky odůvodněno a Ústavní soud mu nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout; není excesivní, ani neodůvodněné. Ani úvahy vrchního soudu o majetkových poměrech stěžovatelky konečné závěry obecných soudů nezpochybňují; oba shodně uzavřely, že ze stěžovatelkou poskytnutých údajů o jejích majetkových poměrech neplyne její objektivní neschopnost soudní poplatek zaplatit, přičemž neměly důvod pochybovat o jejich aktuálnosti.
17. K uvedenému je třeba ve shodě s obecnými soudy doplnit, že osvobození od soudního poplatku je institutem výjimečným, jehož účelem je odstranění nebezpečí odepření spravedlnosti u osob, které nemají objektivní možnost stanovený poplatek zaplatit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2858/19 ze dne 19. 12. 2019, bod 8). Povinnost tvrzení, jakož i důkazní povinnost o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele (stěžovatelky) odůvodňují osvobození od soudního poplatku, zatěžují účastníka řízení, který o osvobození žádá. Neuvede-li žadatel skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, resp. nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud osvobození od soudního poplatku nepřizná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 563/19 ze dne 2. 4. 2019, bod 13). Proto obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, neosvobodily-li ji od placení soudního poplatku.
18. Dále stěžovatelka namítá, že řízení předcházející napadenému usnesení krajského soudu je zatíženo vadou spočívající v pozdním doručení časově předcházejícího zrušujícího usnesení vrchního soudu a že vrchní soud v odvolacím řízení tuto vadu nezhojil. Uvedená námitka je rovněž neopodstatněná.
19. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nemá každé procesní pochybení obecného soudu bez dalšího charakter porušení práva na soudní ochranu, je-li v této souvislosti úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/14 ze dne 24. 3. 2015, bod 20 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019, bod 17). V nyní posuzované věci se Ústavní soud ztotožňuje s vrchním soudem v tom, že uvedená vada neměla vliv na správnost rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že neměla čas na zrušovací usnesení odvolacího soudu reagovat, avšak v ústavní stížnosti nepředkládá žádná tvrzení či skutečnosti, jak na uvedené rozhodnutí reagovat chtěla. V ústavní stížnosti ani nepředkládá jinou argumentaci, jak došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, poukazuje-li toliko na "neakceptovatelnost" postupu obecných soudů. Lze souhlasit s vrchním soudem v tom, že po zrušení napadených rozhodnutí z uvedeného důvodu by obecné soudy vydaly totožná rozhodnutí. Šlo by proto o čirý formalismus (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. II. ÚS 2103/14 ze dne 12. 8. 2014, bod 14).
20. Z těchto důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bezodkladně, a proto již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu, který jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. Jejímu návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu