ECLI:CZ:US:2020:4.US.2258.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2258/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L. G., zastoupené Mgr. Lenkou Horáčkovou, advokátkou, sídlem Dělnická 327/15, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2020 č. j. 24 Cdo 96/2020-731, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2019 č. j. 12 Co 162/2019-704 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 2019 č. j. 12 P 35/2012-652, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že usneseními Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, z usnesení Nejvyššího soudu, které Ústavní soud získal z veřejně přístupných zdrojů, neboť stěžovatelka ho k ústavní stížnosti nepřiložila, z textu jejího dovolání, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu obvodního soudu sp. zn. 12 P 35/2012, se podává, že obvodní soud napadeným usnesením rozhodl ve věci úpravy poměrů nezletilých L. M. a V. M. pro dobu do a po rozvodu manželství, že není místně příslušný, neboť stěžovatelka, jako navrhovatelka, ani nezletilí, občané České republiky, nemají vazbu na Českou republiku z důvodu, že studují v zahraničí, a že stěžovatelka s uděleným trvalým pobytem a dlouholetým podnikáním v České republice, porodila předčasně rovněž v zahraničí.
3. Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu.
4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že jeho přípustnost vyslovil městský soud, a namítla, že městský soud i obvodní soud věc nesprávně právně posoudily a nesprávně věc zhodnotily i skutkově, což v dalším textu odvolání rozváděla, zejména argumentovala ve prospěch existence vztahů nezletilých dětí k České republice. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl po zjištění, že neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání tak trpí vadami, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat. Nejvyšší soud navíc doplnil, že rozhodnutí městského soudu je v posouzení "obvyklého bydliště" nezletilých dětí a vymezení doby rozhodné pro posouzení tohoto hlediska, v souladu s jeho ustálenou judikaturou a konstatoval, že městský soud na ni přiléhavě odkazuje a není důvod, aby rozhodné otázky byly posouzeny jinak. V závěru usnesení Nejvyšší soud upozornil, že nepřihlédl ke stěžovatelkou provedenému doplnění dovolání, neboť bylo podáno po lhůtě vymezené pro podání dovolání, a že ani v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze v něm uvádí nové skutkové okolnosti o trávení volného času nezletilých dětí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v záhlaví ústavní stížnosti výslovně uvedla, že směřuje proti všem rozhodnutím, včetně usnesení Nejvyššího soudu, v jejím textu konstatovala, že se domáhá zrušení rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, což vyjádřila i v závěrečném petitu. Nicméně včasnost ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu, stejně jako její přípustnost odůvodňuje vyčerpáním všech řádných i mimořádných opravných prostředků.
6. Návrh na zrušení obou usnesení stěžovatelka odůvodňuje tvrzením, že podle ní je místní příslušnost českých soudů v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí zachována, neboť obě jsou občany České republiky, mají zde trvalý pobyt, jsou české národnosti a pouze dočasně studují v zahraničí. Okolnost, že studují v zahraničí, odůvodňuje charakterem jejich studia. Také zdůvodnila svůj předčasný porod v zahraničí, což nemůže být podle jejího názoru hodnoceno jako absence vazeb na Českou republiku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla usnesení městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). Odmítl-li Nejvyšší soud její dovolání, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru nezjistil; sama stěžovatelka ani proti postupu Nejvyššího soudu nebrojí. Ústavní soud shledal, že z obsahu dovolání je patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), které v jejím dovolání zcela chybí, přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, jednak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu (byť jeho zrušení nežádá) je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v říjnu 2019) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (její právní zástupkyni) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomuto závěru nepovažoval Ústavní soud za nezbytné, aby vyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti spočívající v absenci zákonem stanovených příloh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu