ECLI:CZ:US:2020:4.US.2259.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2259/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 30 Cdo 4119/2019-755 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019 č. j. 30 Co 343/2018-683, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 87/98 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku 81 824 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu škody na zdraví a na podnikání. Tyto škody měly vzniknout v důsledku zásahu Policie České republiky (dále jen "policie"), při kterém měl být dne 8. 12. 1995 zadržen stěžovatel, jakožto osoba údajně podezřelá ze spáchání trestného činu znásilnění. Zásahová jednotka policie se stěžovatele pokusila zadržet v jeho obydlí, přičemž došlo k přestřelce, ve které byl stěžovatel mnohonásobně postřelen a utrpěl vážná zranění, která mu neumožňují vést normální život. Současně došlo ke zranění dvou zasahujících příslušníků policie. Stěžovatel byl v této souvislosti obviněn ze spáchání pokusu a dále ze spáchání trestného činu znásilnění. Při vyšetřování mu spáchání uvedených trestných činů nebylo prokázáno (viz blíže sub 3) a trestní stíhání tak bylo zastaveno.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2018 č. j. 7 C 87/96-611 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částky 395 760 Kč s příslušenstvím (bolestné) a 266 400 Kč s příslušenstvím (odškodnění za ztížení společenského uplatnění). Co do zbývající částky žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že zásah policistů byl neoprávněný od samotného počátku, neboť k zásahu policie přistoupila v době, ve které již měla (nikoli zásahová jednotka) důkazy (lékařskou zprávu) nasvědčující tomu, že k uvedenému znásilnění nedošlo. Poukázal na to, že k totožnému závěru dospěl i Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v rozsudku ze dne 14. 6. 2012 č. j. 36 C 201/2011-780, kterým rozhodoval o náhradě nemajetkové újmy, způsobené zásahem a následným trestním řízením. Policie byla informovaná o stálém pobytu stěžovatele a neměla s jeho chováním žádné negativní zkušenosti, přičemž nehrozilo nebezpečí z prodlení či jiné nebezpečí. Policie navíc v takové situaci nedůsledně zjistila pohyb dalších osob v domě. Zásah byl tedy neadekvátní situaci a v zásadě neprofesionální. Okresní soud přitom neshledal, že by si stěžovatel svým chováním zavinil zranění sám. Především zásah neměl být vůbec proveden. Podle provedených důkazů pak policie před zásahem neučinila výzvu k opuštění domu. Nebylo prokázáno, že stěžovatel musel policii vidět, resp. identifikovat jako policii, použil-li střelnou zbraň. Jednal tedy v nutné obraně, veden snahou chránit sebe a svou rodinu. Podle okresního soudu by pak bylo stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 1. 1. 2002 (dále jen "vyhláška č. 32/1965 Sb."), při ohodnocení jednoho bodu částkou 30 Kč, v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu (délka sporu, pochybení policie, inflace). Soud proto použil vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), která jeden bod ohodnocuje částkou 120 Kč. Znalecký ústav stanovil bolestné na 3 298 bodů, což podle krajského soudu odpovídalo povaze způsobených zranění. Uvedené ohodnocení nikdo z účastníků nerozporoval. Při hodnocení ztížení společenského uplatnění vyšel okresní soud rovněž ze znaleckého zkoumání, které jej stanovilo ve výši 2 220 bodů, což odpovídalo ostatním důkazům. Naopak v části domáhající se náhrady za ztráty v podnikání okresní soud žalobu zamítl, protože stěžovatel nikterak nespecifikoval, jak došel k požadované částce 31 824 000 Kč, a to ani poté, co byl k tomu soudem vyzván; tedy neunesl důkazní břemeno. Prokázáno bylo pouze to, že stěžovatel provozoval mezi roky 1986 a 1997 taxislužbu na území Srbské republiky, avšak neprokázal výdaje a příjmy tohoto podnikání. Z ročního základu pro pojistné nelze v tomto směru vyjít.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v té části rozsudku, jíž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Výroky, jimiž byly stěžovateli přiznány výše uvedené částky, změnil krajský soud tak, že žalobu zamítl v části 345 420 Kč s příslušenstvím (u bolestného) a v části 166 275 Kč s příslušenstvím (za ztížení společenského uplatnění). V odůvodnění rozsudku se plně ztotožnil s hlavními skutkovými závěry okresního soudu. Skutkový stav byl podle jeho názoru zjištěn v dostatečném rozsahu. Podle názoru krajského soudu je však třeba v dané věci aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb. Poukázal na to, že Nejvyšší soud v minulosti opakovaně připustil oprávněnost aplikace uvedené vyhlášky při rozhodování v době účinnosti nové vyhlášky. Vyhláška č. 32/1965 Sb. nebyla obecnými soudy ani Ústavním soudem nikdy prohlášena za neústavní a je běžně aplikována. Krajský soud sám neshledal žádné důvody, pro které by měl postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Při bodovém ohodnocení pro určení bolestného vyšel krajský soud rovněž ze znaleckého posudku, ve kterém již byla zohledněna dlouhodobá a komplikovaná léčba zdvojnásobením počtu bodů. Bolestné tak odvolací soud určil na částku 50 340 Kč. Při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud uvedl, že s výjimkou poranění břicha mohou být všechny následky poranění relativně minimalizovány. Ke zranění došlo v produktivním věku žalobce, šlo již ale o zralý střední věk. Stěžovatel je s obtížemi mobilní, komunikuje, je schopen minimálně základní samoobsluhy a není zcela vyloučen z veřejného života (znalec nevyloučil ani rekreační sportovní aktivity). Žalobce byl bez zjištěných omezení schopen absolvovat dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody a sám v roce 2011 označil svůj zdravotní stav jako dobrý. Jedinou výjimečnou okolností, vedoucí k mimořádnému zvýšení odškodnění, jsou podle krajského soudu okolnosti vzniku zranění (neprofesionální zákrok policie), které odůvodňují zvýšení částky na 7,5násobek částky odpovídající bodovému ohodnocení. Vyšší ohodnocení by neodpovídalo judikatuře (např. desetinásobek základního ohodnocení přiznal Nejvyšší soud trvale ochrnuté osobě a osminásobek vrcholovému sportovci, který musel ukončit svou kariéru). Za přiměřené odškodnění tak krajský soud považuje částku 100 125 Kč. Krajský soud rovněž potvrdil rozsudek okresního soudu v části o náhradě škody, která měla stěžovateli vzniknout při jeho podnikání.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Konstatoval, že pro použití určitého právního předpisu je rozhodující okamžik poškození zdraví a že se proto krajský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že obecný soud nemůže bez dostatečného důvodu ignorovat právní ustanovení uvedených vyhlášek (sc. podzákonných předpisů). Podle Nejvyššího soudu není mimořádné zvýšení vypočítaného odškodnění institutem sloužícím k napravování dopadů společenských a ekonomických změn, k nimž v mezidobí aplikace vyhlášek dochází. Výše odškodnění navíc byla opakovaně novelizacemi měněna (naposledy v roce 1993). Doba, která uplynula od škodní události, není pro výši odškodnění určující (navíc je kompenzována vysokým úrokem z prodlení).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že přiznané zadostiučinění je vůči němu nepřiměřeně nízké a nespravedlivé. Dále soudy odmítly nahradit stěžovateli jeho újmu na podnikatelské činnosti. Ačkoliv nesouhlasil s přiznanou výší zadostiučinění, jak ji určil okresní soud, přesto podle něj tento soud postupoval správně, odmítl-li aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb. pro její rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud však čistě formálně aplikoval vyhlášku č. 32/1965 Sb. Určení výše škody (resp. zohledňovaných hledisek) je však věcí nalézacího soudu. Přesvědčivé zdůvodnění neaplikace podzákonného právního předpisu nemůže odvolací soud "zrušit" a přistoupit k jeho slepé aplikaci. Postup popsaný v napadených rozhodnutích nese podle stěžovatele znaky přepjatého formalismu a je zjevně nespravedlivý. Poukázal na to, že možnost soudu neaplikovat uvedenou vyhlášku již v minulosti potvrdil Ústavní soud a poukázal přitom na nález ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133, č. 2/2008 Sb.). Kritéria, která nastavil pro odškodnění poškození zdraví, soudy v dané věci nedodržely, přestože na tento případ zjevně dopadají. Stěžovatel byl zasažen čtrnácti kulkami, přičemž osm z těchto zásahů bylo potenciálně smrtelných. Stěžovatel již nikdy nebude běhat, chodit může jen se stálými obtížemi a nikdy nebude mít "vyprazdňovací režim" jako zdravý člověk. Jeho imunita je prakticky zničena. Většina poškození je nevratná. Policie zásah provedla při vědomí o nevině stěžovatele a způsobem směřujícím k jeho likvidaci (střelba bez varování). Nadřízenými byl zásah hodnocen jako neprofesionální a naprosté fiasko. Přesto vedlejší účastnice setrvala v průběhu řízení na stanovisku o legálnosti zákroku a stěžovateli se ani neomluvila. To vše podle stěžovatele svědčí o naplnění podmínek pro zvýšení odškodnění. Přiznané odškodnění, tedy 50 000 Kč bolestného za půl roku v kómatu a 100 000 Kč za doživotní invalidní následky, není dostatečné ani pro odstranění obtíží spojených s utrpěnými zraněními. Ve srovnání s ostatními případy v judikatuře Ústavního soudu jde o odškodnění výrazně neproporcionální. Tato skutečnost je podtržena tím, že v předchozím rozhodnutím krajský soud přiznal stěžovateli částku 300 000 Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu (zmírnění následků mediální štvanice), přičemž sám zdůraznil, že tato částka není povolána k odčinění všech křivd a příkoří. K tomu slouží řízení o náhradě škody. Tato dvě rozhodnutí stejného soudu jsou tak dle stěžovatele nekonzistentní.
7. Za nespravedlivý považuje stěžovatel závěr soudů, že neprokázal vznik škody na jeho podnikání. O ušlém zisku nemohou být podle stěžovatele pochybnosti, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel podnikal a měl z tohoto podnikání příjem. Osoba v kómatu pak tohoto příjmu pochopitelně dosahovat nemůže. Nelze-li prokázat přesnou výši ušlého zisku, měly soudy stěžovatelův nárok posoudit podle okolností případu, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Vycházet lze například z příjmu srovnatelného taxikáře v dané době. Zároveň mělo být stěžovateli přiznáno dorovnání příjmů v důsledku jeho invalidity.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Stěžovatelovy námitky lze, spolu s jeho nároky, rozdělit do tří částí. Tou první je tvrzení týkající se nedostatečnosti odškodnění jeho poranění jako bolestného. Jde o součást náhrady újmy na zdraví v podobě odškodnění speciální nemajetkové újmy způsobené nutností strpět fyzické utrpení v důsledku protiprávního jednání škůdce. Krajský soud a Nejvyšší soud jsou v zásadě se stěžovatelem ve shodě, že podzákonné předpisy, které se snaží tuto újmu určitým způsobem objektivizovat, nejsou pro soudy bezvýjimečně závazné, což ostatně vyplývá z Ústavy i z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05). Důvodem není pouze jejich postavení v právním řádu jako prováděcích předpisů (čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž zejména skutečnost, že vnímání bolesti a možnost jejího léčení se neustále proměňuje, a to jak objektivně (s ohledem na dostupné lékařské prostředky), tak subjektivně. Snaha o předběžné objektivní propočítání takovéhoto druhu újmy je z legislativního hlediska předem odsouzena k nezdaru. Soudy jsou v podobných případech povinny chránit ústavní právo každého na úplné, a nikoliv jen předpisem (tím méně podzákonným) přiznané odškodnění. To však neznamená, že soudům přísluší výši přiznaného odškodnění určovat arbitrárně, volnou úvahou bez vázanosti právním řádem. Jsou v tomto směru omezeny jednak odbornými (zejména medicínskými) a jednak společenskými měřítky ohledně "hodnoty" nemateriálního poškození zdraví.
10. Stěžovatel správně namítá, že klíčové je v takové situaci ústavní kritérium přiměřenosti mezi poškozením zdraví a přiznaným odškodněním. To je však u každé nemajetkové újmy kritérium vágní, a to pro svou relativnost. Jinak řečeno, přiměřenost odškodnění (jakožto již hodnoty materiální) je vždy třeba posuzovat jednak ve vztahu k jiným materiálním hodnotám, a dále k případným dalším normativním kritériím (např. zásada prevence nebo tzv. punitive damages, tedy sankční náhrady škody podle okolností hodných zvláštního zřetele nebo po spravedlivém uvážení okolností věcí). A právě jejich volba je v dané situaci nejvíce problematická. V úvahu je třeba vzít nejen obtížnost poznání individuálního vnímání bolesti, ale rovněž i v dané věci důležitý časový aspekt.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že není orgánem veřejné moci, který by mohl, podobně jako třeba u trestněprávní politiky státu, autoritativně stanovovat veškeré právní předpisy, které jsou podle jeho názoru pro rozhodování o bolestném ty nejlepší. Ústavní soud je povolán zasáhnout toliko tehdy, kdy postup jiného orgánu, ať už legislativního nebo soudního, v této oblasti překročí meze dané mu ústavním pořádkem. Jinak řečeno, jsou to v první řadě obecné soudy a případně legislativní orgány, které musí ve výše popsané problematické situaci stanovit spravedlivé naplnění přiměřenosti odškodnění, jež, je-li ústavně konformní, musí všichni, včetně Ústavního soudu, respektovat.
12. Pro stanovení bolestného v dané věci aplikovaly soudy vyhlášku č. 32/1965 Sb., účinnou v době vzniku poranění. Takový postup odpovídá ustálené judikatuře (obsáhle citované v napadeném rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, na něž lze odkázat), přičemž podle Ústavního soudu neodporuje žádnému z ústavních principů. Odpovídá rovněž podstatě institutu bolestného, jakožto jednorázové náhrady. Nelze přitom považovat za nepřiměřené (tím méně za neracionální), je-li výše přiznaného odškodnění odvozována od právním předpisem stanovené výše bolestného v rozhodné době. Tím je rovněž naplněno kritérium rovného zacházení ve srovnání s ostatními případy. Stěžovatel nemohl v době vzniku poranění legitimně očekávat vyšší odškodnění, tím méně aplikaci v té době neexistujícího předpisu, tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která nabyla podle §11 účinnosti dnem 1. 1. 2002. Skutečnost, že řízení trvalo výjimečně dlouhou dobu, se jednak do výše odškodného nemusí nikterak promítnout (resp. tato negativní skutečnost může být předmětem jiného nároku; viz dále), a dále je kompenzována poměrně vysokým úrokem z prodlení. Na přiznané odškodnění tak nelze nahlížet podle současné právní úpravy a praxe. Přiznané bolestné pak podle Ústavního soudu nelze srovnávat bez dalšího ani s odškodněním, přiznaným stěžovateli v jiném řízení za nemajetkovou újmu (300 000 Kč) v souvislosti s medializací jeho případu (viz sub 3). Taková újma totiž nepůsobí ve stěžovatelově životě jednorázově a je (na rozdíl od bolestného) mnohem variabilnější (např. rozsahem mediálního pokrytí).
13. Částečně odlišně je třeba nahlížet na institut odškodnění ztížení společenského uplatnění. U něj musí podle Ústavního soudu obecné soudy brát v potaz nejen povahu zranění a obtíže, které poškozený již prodělal, nýbrž i predikci ve vývoji jeho zdravotního stavu do budoucna, která se může v průběhu času měnit. V takové situaci je naopak důležité zohlednit především stav v době rozhodování (při současném zohlednění již protrpěných následků). Do takových úvah je pak podle Ústavního soudu nutné zahrnout i rozdíly ve společenských podmínkách (jak napovídá název institutu ztížení společenského uplatnění). Soudy při takovém rozhodování nemohou předstírat, že jim nejsou známy okolnosti např. o vývoji pracovních možností poškozeného (k lepšímu nebo horšímu) nebo dopady ekonomického vývoje, a považovat za spravedlivé predikovat ztížení života poškozeného na základě znalostí z devadesátých let minulého století. Celková délka řízení tak může hrát důležitou roli. V tomto směru napadená rozhodnutí krajského soudu podle Ústavního soudu vykazují nedostatky, neboť tuto skutečnost soudy explicitně nezohlednily (viz bod 51 usnesení krajského soudu).
14. Do úvah o přiměřenosti výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění vstupuje okolnost stěžovatelova trestného jednání, byť stěžovatel tuto okolnost v ústavní stížnosti neuvádí. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 11. 2000 sp. zn. 7 To 137/2000 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy, dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Za to mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let. Takovým jednáním stěžovatel ztížil možnost svého společenského uplatnění (na zbytek svého produktivního věku), což lze ústavně konformně do úvah o přiměřenosti odškodnění této hodnoty promítnout. Obecnými soudy přiznanou výši odškodnění, opírající se především o srovnání judikatury se staršími podobnými případy, považuje tak Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu za výsledek postupu, který nevykazuje extrémní vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Stěžovatelův popis vlastních obtíží přitom neodpovídá svou závažností provedeným důkazům. Sám stěžovatel přesvědčivé důkazy s opačným obsahem nepředložil.
15. Stěžovatelovým trestním řízením však není celková délka řízení kompenzována. Přestože i tato skutečnost mohla způsobit jisté potíže při vedení řízení, ze spisu okresního soudu je zřejmé, že za celkovou délku řízení jsou zodpovědné především soudy (zejména vrchní soud, jehož rozhodnutí bylo v souběžném občanskoprávním řízení opakovaně zrušeno pro nezákonnost). K nápravě újmy, která by mohla být stěžovateli celkovou délkou řízení způsobena, je však určeno zvláštní řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
16. Konečně, pochybení Ústavní soud neshledal ani v části rozhodnutí o odškodnění tvrzené újmy na stěžovatelově podnikání. Ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno již o samotném vzniku této újmy, což ostatně ani stěžovatel sám nepopírá. Podle jeho názoru mu však měly přesto soudy odškodnění přiznat, neboť jednak nebylo v jeho možnostech si důkazy opatřit, a dále i přes nepředložení důkazů nemohly soudy návrh jako celek zamítnout, je-li újma zjevná.
17. Ústavní soud nicméně považuje postup soudů za ústavně konformní. Stěžovatel v řízení nebyl nikterak znevýhodněná strana. Důkazní nouze je v dané věci dána hlavně časovou prodlevou z viny stěžovatele, který byl trestně stíhán a odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody (viz sub 15). Materiální újmu na stěžovatelově podnikání (především ušlý zisk) přitom nemohou soudy dovodit (resp. předvídat) pouze ze skutečnosti stěžovatelova zranění. Zdravotní stav výdělečně činné osoby a hospodářská situace jejího existujícího podnikání (ziskovost) nejsou dvě nutně provázané skutečnosti. Výdělečnost svého podnikání přitom stěžovatel nedokázal vůbec prokázat. V takové situaci nesplnění základního předpokladu odpovědnosti za škodu nemohly soudy postupovat jinak než způsobem popsaným v napadených rozhodnutích.
18. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu